Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...České drama Dvě slova jako klíč je filmem režiséra a scenáristy Dana Svátka, který jej natočil podle stejnojmenného románu spisovatele Josefa Formánka. Na základě jiného románu od téhož autora přitom Dan Svátek realizoval v roce 2018 už snímek Úsměvy smutných mužů, jenž byl díky divácké popularitě oceněn při udělování Českých lvů Cenou filmových fanoušků. Film Dvě slova jako klíč má být volným pokračováním Úsměvů smutných mužů, z nichž sice přebírá několik postav, ale jinak je míra provázání obou snímků opravdu velmi nízká. Rozhodně se nestane, že by pro vás byl film Dvě slova jako klíč nesrozumitelný kvůli tomu, že jste Úsměvy smutných mužů neviděli. Avšak nakolik je ten film srozumitelný sám o sobě, to už je věc jiná.
 |
| Photo © Bontonfilm |
Úsměvy smutných mužů, útržkovité autobiografické vyprávění o několika pacientech protialkoholní léčebny, v němž hlavní hrdina Josef (David Švehlík) figuroval jako Formánkovo alter-ego, byl komorním dramatem s jasným osvětovým poselstvím o nástrahách požívání alkoholu, zaměřený na jednu konkrétní lokaci. Snímek Dvě slova jako klíč oproti němu působí až jako cestopis – zavítáme např. mezi indonéské domorodce, do Indie, Himalájí, New Yorku, Japonska nebo do Polska k baltskému pobřeží. Příběh se tentokrát soustředí zejména na dvojici postav (kromě zmíněného Josefa ještě na Tomáše v podání Ivana Fraňka) a pojednává o jejich navazujících osudech poté, co protialkoholní léčebnu po vyléčení své závislosti úspěšně opustili.
Tomáš se stal uměleckým malířem, který svá díla vystavuje v galerii, kde se jednoho večera seznámí se svou náhodnou fanynkou, a ještě té noci se s ní přímo v galerii vyspí. Necítí se být připraven na roli otce (poznamenán problematickým vztahem se svým vlastním otcem, s nímž má nevyřešené spory ohledně minulosti), takže jej dosti překvapí, když mu dotyčná fanynka oznámí své těhotenství. Josef se zas věnuje kariéře spisovatele, zároveň je ale posedlý pátráním po smyslu života, tajemství posmrtné existence a své role ve vesmíru. Utíká proto od rodiny k domorodcům, kde se účastní šamanských rituálů a užívá halucinogenní drogy. A po Úsměvech smutných mužů se vrací i Jaroslav Dušek ve vyloženě okrajové roličce guru-bezdomovce, jenž na potkání udílí spásné životní rady.
Kromě toho ale paralelně sledujeme též příběh jakéhosi stárnoucího japonského byznysmena, jemuž je diagnostikována nevyléčitelná choroba ve finálním stádiu. Muž se proto rozhodne na poslední chvíli napravit vztah se svou dávno odcizenou dospělou dcerou a vezme ji na cestu do Indie a do Himalájí, kterou jí sliboval už jako malé holce. Do toho pak vstupuje i linie s francouzským knězem žijícím v New Yorku (slavný francouzský herec Pierre Richard), který občas posílá dopisy s dobře míněnými radami lidem, kteří se mu zjevují ve snech, a tím napravuje jejich životy. A občas si odskočíme i k Tomášovu otci, jenž leží chromý na lůžku a čeká na to, jestli mu jeho syn odpustí jeho sobeckost a nedbalost.
Jednotlivé dějové linie tak pojednávají především o vině a odpuštění, cestě ke smíření, vztazích rodičů a jejich potomků, hledání vnitřní harmonie, pomíjivosti života a o záhadách lidského bytí. Tato citlivá témata mají jistě šanci v některých divácích silně rezonovat už jen svou přítomností, stejně jako hojné užívání citátů podtrhujících atmosféru laskavosti a životního optimismu. Pokud jim tedy zároveň nebude vadit všudypřítomná banálnost sdělovaných myšlenek a filozofických mouder, jež zhusta protékají celým filmem od začátku do konce, a která asi měla působit jako hluboká duchovní poselství, ale přitom si v ničem nezadají s hesly na motivačních plakátech nebo s výňatky z příruček pro začínající ezoteriky.
Z hlediska vyprávění pak film bohužel kulhá na obě nohy. Stejně jako Úsměvy smutných mužů se potýká se zkratkovitostí, která má za následek rozpad filmu do střípkovitých epizodek, v nichž se značně ploché postavy účastní mnoha emocionálně vypjatých scén, mezi nimiž však chybí jakékoli pojivo nebo osvětlení širšího kontextu. Reálné dojetí se tak nemá šanci dostavit, některé spirituální výjevy či sdělení dokonce působí až směšně. Snímek je extrémně rozkročený mezi nadměrnou doslovností, kdy prostřednictvím vypravěčského komentáře opakovaně vysvětluje jasně zřejmé informace, a totální enigmatickou tajuplností, s níž přistupuje k některým motivům, jejichž význam se v ději ztrácí.
Některé příběhové linie jsou vzájemně propojeny dějově a zdají se tím pádem být součástí reality, zároveň se ale jedná o historky v knize psané Josefem, jenž tu opět zastává alter-ego Josefa Formánka. Pokusy o hrátky s meta-úrovní knižní podstaty filmové adaptace, v níž spisovatelova představivost stírá hranici mezi fikcí a skutečností, nicméně ústí jen v zamotaný chaos, v němž nad věrohodností zobrazovaného dění panují otazníky. K osudovému prozření i k nalezení té správné životní cesty a těch pravých hodnot vás tu mohou dovézt třeba jen pouhá dvě slova vyřčená někým z ulice nebo také účast na domorodých obřadních rituálech, během nichž upadnete do transu a posedne vás zlý duch, kterého z vás vyženou až v nemocnici na kapačkách.
Nelze přitom opomenout fakt, že Josefův příběh skutečně čerpá z Formánkových životních zkušeností, z opravdového setkávání s indonéskými šamany a domorodými kmeny a z jeho autentického okouzlení východní naukou. Film Dvě slova jako klíč ale vyznívá spíš jako nekoherentní setkání s vyléčeným opilcem, který našel nový smysl života v jednoduchých esoterických moudrech a snaží se je do vás naprat, což doprovází četnými záběry na ladně plovoucí kytovce. „Život je jako velryba, překvapí tě a zmizí,“ zní z filmu. Jestli v tom vidíte něco dojemného, hlubokého či pravdivého, tak dobře pro vás.
(4,91 z 5)