Terry Gilliam nás opět zavádí do svého světa fantazie, ale tentokrát nesklouzává k podbízivé kýčovitosti. Imaginárium Dr. Parnasse je přehlídkou nejen skvělých hereckých výkonů, ale také příkladem výtečně zvládnuté řemeslné stránky filmu.
Před dávnými časy byl jednou jeden doktor Parnassus (Christopher Plummer), který uzavřel smlouvu s ďáblem (Tom Waits). Od ďábla získal nesmrtelnost, avšak o mnoho let později ji vyměnil za lásku jedné ženy a nekonečné mládí. Podmínkou však bylo, že bude-li mít někdy dceru v den jejích šestnáctých narozenin se stane majetkem ďábla, alias pana Nicka. Léta plynou a Parnassus společně se svou dcerou Valentinou (Lily Cole) a nalezencem Antonem (Andrew Garfield) objíždí města se svým divadelním představením Imaginárium doktora Parnasse. Doby jsou však zlé, lidé už nevěří na pohádky a nechtějí poslouchat žádné příběhy. Tím pádem se Parnassovi a jeho společníkům ani nedaří získávat lidi, kteří by chtěli nahlédnout do Imaginaria – do světa, v němž jsou zhmotněny všechny jejich představy. Den Valentininých šestnáctých narozenin se však neúprosně blíží a Parnassus přemýšlí, jak zlý osud od jeho dcery odvrátit. Uzavře proto s panem Nickem další sázku – Valentina mu zůstane, když v omezeném čase získá pět duší. Jak je ale získat, když jejich představení nikdo nevěnuje pozornost? V tu chvíli vstupuje na scénu Tony (Heath Ledger), kterého Valentina společně s Antonem zachrání, když ho uvidí oběšeného na mostě, kolem kterého zrovna projíždějí. Když se Tony probere, předstírá, že si nic nepamatuje a přidá se k Parnassově skupině a rozhodne se pomoci jim získat oněch pět duší, které Valentinu zachrání. Avšak ani Tony není tím, kým se na první pohled zdá být…
To, že je Terry Gilliam režisérem nevšedním se silnými sklony ke kýčovitosti už víme. To, že je schopný vzít klasickou látku a zcela netradičně ji zpracovat – jako tomu bylo na příklad u Kletby bratří Grimmů – to už víme také. Dokonce o Gilliamovi víme i to, že je režisérem, kterého jako by osud za něco trestal a neustále se mu lepí smůla na paty. Nejdříve nešťastný projekt o Donu Quijotovi, který postihlo několik katastrof za sebou a pro nedostatek peněz nebyl nikdy dokončen (i když teď se Donu Quijotovi blýská na lepší časy a hovoří se o vzkříšení tohoto projektu) a pak mu při natáčení Imaginaria zemřel hlavní představitel Heath Ledger. Režisér se ale s nastalou situací vyrovnal velmi kuriózně – pozměnil scénář a pokaždé, když se Tony dostane do Imaginária, tak mění svou podobu – jednou má tvář Johnnyho Deppa, podruhé Juda Law a nakonec Colina Farella. Také se vám to zdálo jako šílený nápad, když jste to poprvé slyšeli? Filmu to však vůbec neuškodilo. Vše do sebe zapadá a film naopak získává na zajímavosti. Pánové Depp a Law jsou navíc tak geniálně namaskováni, aby se co nejvíce podobali Ledgerovi, že v některých ne zcela detailních záběrech může divák tápat v tom, na kterého herce, že se to zrovna dívá. Nad obsazením Colina Farella zůstává tak trochu rozum stát, ale jeho zevnějšek a typ rolí, do kterých je nejčastěji obsazován, pravděpodobně nejlépe odráží Tonyho osobnost v daném okamžiku. Celkově hereckým výkonům není, co vytknout. Johnny Depp je standardně dobrý stejně jako Jude Law, či Colin Farell. Christopher Plummer v roli osudem zkoušeného doktora Parnasse je naprosto bezchybný a Heath Ledger nám zase jednou ukazuje, že je hereckým chameleónem podobně jako Johnny Depp a také jaká škoda je, že už ho v žádném filmu neuvidíme. Ale i přes všechna tato velká jména je to paradoxně dvojice téměř neznámých herců v rolích Valentiny a Antona, která upoutá vaši pozornost nejvíce. Britská modelka Lily Cole je majitelkou tváře, na kterou nejenže hned tak nezapomenete, ale po celý film na ní budete fascinovaně zírat. A co víc, tato mladá dáma také disponuje nepopíratelným hereckým talentem! Svou rolí doslova žije a ani chvíli nepochybujete, že je skutečně Valentinou. Stejně tak je tomu i s Andrew Garfieldem, kterého jsme před tím mohli vidět například ve filmu Roberta Redfora Hrdinové a zbabělci, či v roli Francise Westona v Králově přízni. Tento pohledný mladý Američan, který si rychle podmaní ženskou část publika, naštěstí není jen další pěknou tvářičkou. Naopak opět prokazuje, že je velikým hereckým talentem, o kterém určitě ještě uslyšíme. A to velmi rádi!
Práci maskérů, kostymérů a designérů výpravy opět nelze nic vytknout. Divák jen spokojeně sedí a hltá očima všechnu tu krásu, která je mu nabízena – ta zaměstnává naši pozornost i ve chvílích, kdy si nejsme tak úplně jisti, oč ve filmu běží, což je poměrně často, ale to nevadí, protože jsme v kouzelném světě Terryho Gilliama! To samozřejmě znamená, že tu vše hraje barvami, především svět Imaginaria má asi nejblíže ke Gilliamovskému kýči, avšak část odehrávající se v realitě připomíná spíše výpravnou pohádku. Porovnáte-li Imaginárum se zmiňovanými Bratry Grimmy, pak se neubráníte pocitu, že nám pan režisér jakoby dospěl. Samozřejmě v jeho vlastních mezích, ale nenaplněný potenciál Grimmů a jejich stylistická přeplácanost, se v Imagináriu mění ve střídmost a pocit, že tentokrát tu měl někdo jasnou vizi a držel se v mezích dobrého vkusu.
K dokonalosti má tento film daleko, především po scénáristické stránce, avšak je velmi příjemným osvěžením současné filmové tvorby zaměřené ve velké většině na remaky starých filmových hitů. Najednou se tu setkáváme s příběhem hýřícím originalitou a plným fantazie – aneb, ono to stále ještě jde! Máte-li chuť snít, pohodlně se usaďte a nechte se unášet světem báječného Imaginária. Nesnažte se tu však hledat nic racionálního. Všechno je to jenom pohádka a dokážete-li to tak brát, nejenže si to náramně užijete, ale dostanete se i na místa dosud neviděná!
