Britové nás již pěkných pár desítek let zásobují svými situačními komediemi, britský humor se stal fenoménem, a tak je logické, že si z něj ostrované vedle piva vytvořili svůj vývozní artikl. Situační komedie mají navíc tu výhodu, že náklady na realizaci projektů nesahají do nikterak závratných výšin, a tak se stávají vyhledávaným subžánrem pro začínající autory.
Jedním z takových tvůrců je i irský rodák Ian Fitzgibbon, který doteď natáčel víceméně zakázkové televizní filmy. V hlavní roli já se tak stává jeho odrazovým můstkem, který ho pravděpodobně vyšvihne o několik pater výš.
Mark je životní zkrachovalec, uštvaný neúspěchy profesního života herce a příležitostného hudebníka. Konkurzy mu jeden za druhým nevycházejí a tam, kde ostatní hledají útěchu u rodiny nebo partnera, se Mark může spoléhat pouze na svého přítele Pierce. Ten se, podobně jako náš hrdina, snaží začlenit do filmového průmyslu, ale jeho snaha o psaní scénářů zatím vyznívá spíše do ztracena. Jeho záliba v hazardních hrách a alkoholu silně koliduje s představou ideálního života, jaký by chtěl jednoho dne vést.
Markovo situace už se dostala do krajního bodu, musí se schovávat před svým domácím, jemuž dluží za tříměsíční nájem. O nic lépe na tom není ani se svým soukromým životem. Vztah s přítelkyní, které ze všeho nejvíc chybí pevné zázemí a životní jistota, mu pomalu ale jistě krachuje. V malém přízemním bytečku, kde většina věcí nefunguje, jak by měla, zůstává osamělý Mark pouze ve společnosti svého invalidní bratra, o kterého se musí starat, a psa jménem Jersey.
Život se nicméně rozhodne dát Markovi druhou šanci, i když jinou, než by si přál. Sled nenadálých událostí nejprve vyústí v absurdní smrt psa (rozmašíruje ho rozeklaná police), a postupně si zubatá přijde i pro jeho imobilního bratra, nevrlého domácího, bývalku a policistku (která pouze přijde Markovi oznámit, že porušuje noční klid). Jakkoliv to zní směšně a neuvěřitelně, ani jedna smrt nebyla způsobena něčím přičiněním. Protože má ale náš vyplesklý hrdina všech pět pohromadě a uvědomuje si, že jeho historce by uvěřili maximálně tak ve spolku pošahaných šílenců, namísto policie okamžitě volá jedinému člověku, kterému může v onu chvíli důvěřovat – Pierceovi.
Toho ztvárnil Dylan Moran, známý i u nás ze sitcomu Black Books. On i Mark Doherty v roli Marka hrají neuvěřitelně uvolněně, a tak se zanedlouho přistihnete, že přesto, že se s žádným z nich nemůžete pro jejich „vybrané“ chování sžít, oběma fandíte, ale zároveň si v hloubi duše přejete, aby se ještě něco přihodilo, aby mohla situace vyeskalovat do ještě absurdnějších výšin.
A přesně to se stane, když dojde na otázku, kam s těly. No a jelikož Piercův původní záměr, odnést každou mrtvolu k ní domů a tím se zbavit odpovědnosti, nevyjde, přichází na řadu vysloužilé auto a barel benzinu.
Příběh, jakkoli se může zdát za vlasy přitažený, je přesně v souladu s nepsanými pravidly britského humoru. Postavy jsou záměrně karikovány, aby si od nich divák vytvořil odstup a soustředil se pouze na vyprávění.
Režijně se jedná o standard, který nijak extra nevybočuje z řady (pár zajímavých experimentů s nakláněním kamery spíše rozptyluje divákovu pozornost), zato herecky jde rozhodně o nadprůměr. Prakticky neznámému Dohertymu jednoduše kouká průser z očí, a Moranovu hláškujícímu alkoholikovi (okatá paralela s Bernardem z Black Books) uvěříte jeho chování raz dva.
Na jejich výkonu celé představení stojí, ale v tom, že se Fitzgibbon upíná především na ně a svůj tvůrčí rukopis nechává upozaděný, nevidím výraznou chybu. Situační komedie přece vždycky byly hlavně o rysově vyhraněných charakterech, jejich životech se všemi úskalími, která k němu neodmyslitelně patří. A tak i když ze snímku kouká invenční skromnost, je hezké vidět, že se autoři nesnažili za každou cenu zalíbit všem. Ovšem těm, kteří mají vyhraněný britský humor rádi, nabídnou příjemně morbidní povídku na deštivé odpoledne. A ostatní ať se jdou bodnout!
V hlavní roli já není nikterak objevným ani originálním snímkem, svou přívětivou atmosférou ovšem dokáže vtáhnout, a tak i když scénář neoplývá závratnou komplexností, na těch 80 minut to bohatě stačí. Celkově se tak jedná o černočernou jednohubku, na kterou si asi za chvilku ani nevzpomenete, ale v onu chvíli vám bude její pojídání až překvapivě chutnat.
70%
