Imaginárium Dr. Parnasse – aneb výlet za hranice naší představivosti.

Terry Gilliam nás opět zavá­dí do své­ho svě­ta fan­ta­zie, ale ten­to­krát nesklouzá­vá k pod­bí­zi­vé kýčo­vi­tos­ti. Imaginárium Dr. Parnasse je pře­hlíd­kou nejen skvě­lých herec­kých výko­nů, ale také pří­kla­dem výteč­ně zvlád­nu­té řeme­sl­né strán­ky fil­mu.

Před dáv­ný­mi časy byl jed­nou jeden dok­tor Parnassus (Christopher Plummer), kte­rý uza­vřel smlou­vu s ďáblem (Tom Waits). Od ďáb­la zís­kal nesmr­tel­nost, avšak o mno­ho let poz­dě­ji ji vymě­nil za lás­ku jed­né ženy a neko­neč­né mlá­dí. Podmínkou však bylo, že bude-li mít někdy dce­ru v den jejích šest­náctých naro­ze­nin se sta­ne majet­kem ďáb­la, ali­as pana Nicka. Léta ply­nou a Parnassus spo­leč­ně se svou dce­rou Valentinou (Lily Cole) a nale­zen­cem Antonem (Andrew Garfield) objíž­dí měs­ta se svým diva­del­ním před­sta­ve­ním Imaginárium dok­to­ra Parnasse. Doby jsou však zlé, lidé už nevě­ří na pohád­ky a nechtě­jí poslou­chat žád­né pří­běhy. Tím pádem se Parnassovi a jeho spo­leč­ní­kům ani neda­ří zís­ká­vat lidi, kte­ří by chtě­li nahléd­nout do Imaginaria – do svě­ta, v němž jsou zhmot­ně­ny všech­ny jejich před­sta­vy. Den Valentininých šest­náctých naro­ze­nin se však neú­pros­ně blí­ží a Parnassus pře­mýš­lí, jak zlý osud od jeho dce­ry odvrá­tit. Uzavře pro­to s panem Nickem dal­ší sáz­ku – Valentina mu zůsta­ne, když v ome­ze­ném čase zís­ká pět duší. Jak je ale zís­kat, když jejich před­sta­ve­ní nikdo nevě­nu­je pozor­nost? V tu chví­li vstu­pu­je na scé­nu Tony (Heath Ledger), kte­ré­ho Valentina spo­leč­ně s Antonem zachrá­ní, když ho uvi­dí obě­še­né­ho na mos­tě, kolem kte­ré­ho zrov­na pro­jíž­dě­jí. Když se Tony pro­be­re, před­stí­rá, že si nic nepa­ma­tu­je a při­dá se k Parnassově sku­pi­ně a roz­hod­ne se pomo­ci jim zís­kat oněch pět duší, kte­ré Valentinu zachrá­ní. Avšak ani Tony není tím, kým se na prv­ní pohled zdá být…

To, že je Terry Gilliam reži­sé­rem nevšed­ním se sil­ný­mi sklo­ny ke kýčo­vi­tos­ti už víme. To, že je schop­ný vzít kla­sic­kou lát­ku a zce­la netra­dič­ně ji zpra­co­vat – jako tomu bylo na pří­klad u Kletby brat­ří Grimmů – to už víme také. Dokonce o Gilliamovi víme i to, že je reži­sé­rem, kte­ré­ho jako by osud za něco trestal a neu­stá­le se mu lepí smů­la na paty. Nejdříve nešťast­ný pro­jekt o Donu Quijotovi, kte­rý postih­lo něko­lik kata­strof za sebou a pro nedo­sta­tek peněz nebyl nikdy dokon­čen (i když teď se Donu Quijotovi blýská na lep­ší časy a hovo­ří se o vzkří­še­ní toho­to pro­jek­tu) a pak mu při natá­če­ní Imaginaria zemřel hlav­ní před­sta­vi­tel Heath Ledger. Režisér se ale s nasta­lou situ­a­cí vyrov­nal vel­mi kuri­óz­ně – pozmě­nil scé­nář a pokaž­dé, když se Tony dosta­ne do Imaginária, tak mění svou podo­bu – jed­nou má tvář Johnnyho Deppa, podru­hé Juda Law a nako­nec Colina Farella. Také se vám to zdá­lo jako šíle­ný nápad, když jste to popr­vé sly­še­li? Filmu to však vůbec neuško­di­lo. Vše do sebe zapa­dá a film nao­pak zís­ká­vá na zají­ma­vos­ti. Pánové Depp a Law jsou navíc tak geni­ál­ně namas­ko­vá­ni, aby se co nej­ví­ce podo­ba­li Ledgerovi, že v někte­rých ne zce­la detail­ních zábě­rech může divák tápat v tom, na kte­ré­ho her­ce, že se to zrov­na dívá. Nad obsa­ze­ním Colina Farella zůstá­vá tak tro­chu rozum stát, ale jeho zevněj­šek a typ rolí, do kte­rých je nej­čas­tě­ji obsa­zo­ván, prav­dě­po­dob­ně nej­lé­pe odrá­ží Tonyho osob­nost v daném oka­mži­ku. Celkově herec­kým výko­nům není, co vytknout. Johnny Depp je stan­dard­ně dob­rý stej­ně jako Jude Law, či Colin Farell. Christopher Plummer v roli osu­dem zkou­še­né­ho dok­to­ra Parnasse je napros­to bez­chyb­ný a Heath Ledger nám zase jed­nou uka­zu­je, že je herec­kým cha­me­le­ó­nem podob­ně jako Johnny Depp a také jaká ško­da je, že už ho v žád­ném fil­mu neu­vi­dí­me. Ale i přes všech­na tato vel­ká jmé­na je to para­dox­ně dvo­ji­ce téměř nezná­mých her­ců v rolích Valentiny a Antona, kte­rá upou­tá vaši pozor­nost nej­ví­ce. Britská model­ka Lily Cole je maji­tel­kou tvá­ře, na kte­rou nejen­že hned tak neza­po­me­ne­te, ale po celý film na ní bude­te fas­ci­no­va­ně zírat. A co víc, tato mla­dá dáma také dis­po­nu­je nepo­pí­ra­tel­ným herec­kým talen­tem! Svou rolí doslo­va žije a ani chví­li nepo­chy­bu­je­te, že je sku­teč­ně Valentinou. Stejně tak je tomu i s Andrew Garfieldem, kte­ré­ho jsme před tím moh­li vidět napří­klad ve fil­mu Roberta Redfora Hrdinové a zba­běl­ci, či v roli Francise Westona v Králově pří­z­ni. Tento pohled­ný mla­dý Američan, kte­rý si rych­le pod­ma­ní žen­skou část pub­li­ka, naštěs­tí není jen dal­ší pěk­nou tvá­řič­kou. Naopak opět pro­ka­zu­je, že je veli­kým herec­kým talen­tem, o kte­rém urči­tě ješ­tě usly­ší­me. A to vel­mi rádi!

Práci mas­ké­rů, kosty­mé­rů a desig­né­rů výpra­vy opět nelze nic vytknout. Divák jen spo­ko­je­ně sedí a hltá oči­ma všech­nu tu krá­su, kte­rá je mu nabí­ze­na – ta zaměst­ná­vá naši pozor­nost i ve chví­lích, kdy si nejsme tak úpl­ně jis­ti, oč ve fil­mu běží, což je poměr­ně čas­to, ale to neva­dí, pro­to­že jsme v kou­zel­ném svě­tě Terryho Gilliama! To samo­zřej­mě zna­me­ná, že tu vše hra­je barva­mi, pře­de­vším svět Imaginaria má asi nej­blí­že ke Gilliamovskému kýči, avšak část ode­hrá­va­jí­cí se v rea­li­tě při­po­mí­ná spí­še výprav­nou pohád­ku. Porovnáte-li Imaginárum se zmi­ňo­va­ný­mi Bratry Grimmy, pak se neu­brá­ní­te poci­tu, že nám pan reži­sér jako­by dospěl. Samozřejmě v jeho vlast­ních mezích, ale nena­pl­ně­ný poten­ci­ál Grimmů a jejich sty­lis­tic­ká pře­plá­ca­nost, se v Imagináriu mění ve stříd­most a pocit, že ten­to­krát tu měl někdo jas­nou vizi a držel se v mezích dob­ré­ho vku­su.

K doko­na­los­ti má ten­to film dale­ko, pře­de­vším po scé­náris­tic­ké strán­ce, avšak je vel­mi pří­jem­ným osvě­že­ním sou­čas­né fil­mo­vé tvor­by zamě­ře­né ve vel­ké vět­ši­ně na rema­ky sta­rých fil­mo­vých hitů. Najednou se tu setká­vá­me s pří­bě­hem hýří­cím ori­gi­na­li­tou a plným fan­ta­zie – aneb, ono to stá­le ješ­tě jde! Máte-li chuť snít, poho­dl­ně se usaď­te a nech­te se uná­šet svě­tem báječ­né­ho Imaginária. Nesnažte se tu však hle­dat nic raci­o­nál­ní­ho. Všechno je to jenom pohád­ka a dokážete-li to tak brát, nejen­že si to náram­ně uži­je­te, ale dosta­ne­te se i na mís­ta dosud nevi­dě­ná!