Belgická ikona akčních béček si zahrála už v lecčems, ale na druhou stranu v ničem, co by lahodilo nejen oku, ale i mysli. Tuto skutečnost nijak nezvrátí ani jakžtakž koukatelný Univerzální voják, snesitelný Živý terč a přijatelně ulítlý Double Team. Van Damme musel v minulém životě sakra zlobit. A kdyby jen v tom minulém… Belgická mlátička se činila i v posledních letech. Univerzální voják 2: Zpět v akci, Inferno, Replikant, Teror ve vlaku… to jsou tituly, které nepotřebují „reklamu“. V oné monotónní záplavě vymytejch videokazet bychom našli cokoliv (soulož ve třech, zápasy ve věznici, nahánění přerostlého androida), ale vůbec ne náznak čehosi vyššího.
Jak se ale říká: „Nikdy neříkej nikdy.“ A kór v časech, kdy se navrací staří známí. Že se na každém dnu nalézá únikové schodiště, o tom by mohl bohatě vyprávět nejen Schwarzenegger a prošedivělý Ford. Je to jen pár pátků, co si Stallone oprášil boxerky… není tomu dávno, co si Willis vyleštil policejní odznak (byť on sám resuscitaci kariéry nijak nepotřeboval)… Dámy a pánové, pokud právě jíte, tak urychleně dožvýkejte a polkněte. Pokud porcujete polena na cirkulárce, pak bych taktéž prosil pauzičku. Van Damme totiž natočil dobrý film.
Ano, čtete správně, váš zrak nijak nekolabuje. Van Damme natočil dobrý film. A to i přesto, že se v něm nestřílí (alespoň ne tak, jak byste čekali) a že se v něm nemetají krkolomná karate salta.
J.C.V.D. je titulem, jehož název plně koresponduje s obsahem. Van Damme v něm hraje Van Dammea, ale nikoliv jen svého jmenovce, vtipně zdeformovanou karikaturu, ale skutečně sám sebe. A tedy dříve respektovanou ikonu akčních béček, která si záhy smočila jméno v nejpokleslejší hollywoodsko-evropské produkci. J.C.V.D. se však nezaobírá tím, jakpak Jean-Claude doklopýtal k současnému postavení, nenaskýtá zásadní útržky z minulosti a zdráhá se čehokoliv, co by vměstnalo snímek do autobiografické sekce. Hlavní roli zde sehrává jeden špatný den - částečně fiktivní, částečně podložený reálnými fakty.
Bylo by však bláhové očekávat plnohodnotnou komedii, či snad srdcervoucí drama. Mechriho film by si zasloužil vlastní kategorii. Vzhledem k tomu, že je koncipován jako netradiční sebereflexe a že se v něm Van Damme zpovídá ze hříchů prostřednictvím poštovní loupeže.
Těžko přitom říci, komu je titul primárně určen. Nachází se mezi koncovými uživateli ctitelé kultu Krvavého sportu? Pravděpodobně ne. J.C.V.D. osloví tím spíš ty, kteří slavného karatistu definitivně odepsali, eventuálně ty, kteří jej zavrhli hned v začátcích. Belgický svalovec učinil odvážný krok. Upsal se projektu, který se hlasitě distancuje od jeho dosavadní tvorby a který se vcelku ostře naváží do zákulisních praktik. Využívá přitom značně nezvyklých (či snad vychytralých?) prostředků. Vypomáhá si maloměstem, průserem v podobě loupeže a současně probíhajícím soudním procesem. Fiktivní přepadení degraduje ikonu akčních filmů do pozice běžného smrtelníka. Podobně se činí i události na vedlejší koleji. Šikovný Mechri dosahuje potřebného polidštění nejen úvodní scénou, v níž se sedmačtyřicetiletý bouchač probíjí placem (na jeden zátah a neskonale vyždímán), ale i civilními telefonáty a hlubokými nájezdy do strhané tváře. Je přinejmenším pozoruhodné sledovat Van Dammea, který se dostává do zcela triviálního filmového průseru, aniž by se odvážil uchopit zákon do vlastních rukou. Kdykoliv jindy by své protivníky zpacifikoval malíčkem u nohy, nyní mu jen slavné příjmení znemožňuje stát se řadovým rukojmím. Chová se přesně tak, jak by na jeho místě konali jiní. Poslouchá, plní rozkazy a odpouští si jakýkoli hazard se svým, či cizím životem.
Je otázkou, proč si Van Damme vybral právě přepadení - na plátnech tolikrát proklepnutou záležitost. Bylo to snad proto, aby se suspendoval? Aby parafrázoval výsledky své kariéry? Ať tak, či onak, ne náhodou tvoří loupež tu nejméně zajímavou přísadu. A to i přesto, že se právě na ni vážou ty nejpovedenější narážky ohledně showbyznysu a Johna Woo. Je to způsobeno i tím, že se Mechri vyhýbá trvanlivější nadsázce. Loupež pojímá jednou jako smrtelně vážnou situaci, podruhé coby neskonalou frašku. To samé se týká jednotlivých postav. Kápo kumpánů jako karikatura vypadá, nicméně se jako karikatura nechová. Jeho kolegové, to je už jiná. Ti směšně vypadají a zpravidla i směšně konají. Avšak zpravidla. Nadsazené pasáže střídají často pasáže nenadsazené, přičemž tato výrazová nevyrovnanost (ať už chtěná, či nechtěná) postihuje jak celek, tak i jednotlivé fragmenty.
Co se týče zvoleného plácku, coby zpovědnice funguje spolehlivě. Van Damme je sice psychicky rozcupován, přesto mu k věrohodnému výkonu postačí jeden jediný výraz a minimální péče vizážistů. Vrásčitá tvář, kruhy pod očima a postupující šediny – zub času netřeba zastírat. Van Damme vypadá děsně. A tedy adekvátně dané situaci.
Co je rovněž potěšitelné, belgická hvězda respektuje míru střízlivosti. Uslzené zpytování svědomí nepřichází v úvahu. Stejně tak vztyčený ukazováček a probodávání konkrétních viníků. Van Damme je přece frajer a jako frajer přijímá svůj úděl. Byť s ním agenti opakovaně vytřeli a zneužili jeho jména ve vlastní prospěch, bere to tzv. na sebe a jen občas si uleví konstatováním obecných faktů. Většinou se však zpovídá nepřímo = mezi řádky. V této souvislosti je zajímavé, co vše lze našroubovat na prostinké přepadení pošty. Ať už se jedná o Seagala, vykopávání cigaret a jiné zákulisní drby. To, co našroubovat nelze, obstarává zásah vyšší moci. Takto jest opodstatněna vrcholná část celého filmu. Pětiminutový monolog v půli stopáže (pravděpodobně nenacvičený), kdy se Jean-Claude přiznává ke všem kariérním přešlapům – s reflektorem poblíž rohovky a několik metrů nad scénou.
Už nyní zaznívají názory, že je J.C.V.D. natolik kvalitním titulem, že by pravděpodobně obstál i bez svého hlavního lákadla. Toto tvrzení považuji za troufalé a značně diskutabilní. Přesto musím uznat, že je snímek dostatečně vyspělý – co se týče technické stránky a uměleckého vzezření. Mechri je sice neznámý filmař (minimálně v našich končinách), ale co naplat – ošéfovat si to umí. Ať už mám na mysli sugestivní pojetí určitých scén (zásah jednotky rychlého nasazení), retrospektivní roztříštění nebo aromatický vizuál. Turecký tvůrce si evidentně tyká s artovými ochucovadly. Zrnitý obraz, kamerové filtry, přesvícená pozadí… - to nelze neevidovat a posléze neocenit. Jakkoliv je samotná loupež samoúčelná, jako celek vypadá zkrátka dobře.
Výsledné hodnocení vnímejte jako projev dobré vůle, jako tečku vleklého přemýšlení. K čertu s tím, že jsem doteď nevstřebal veškeré tvůrčí tahy. Co je nejpodstatnější, snímek mě donutil přemýšlet. Ať už je v tom namočena nezvykle chátrající ikona, originální koncepce nebo nečekaný konec – těch sedmdesát pustím. Van Damme bude mít radost, já taky a navíc…
Nejnovější komentáře