J.C.V.D. - To se takhle Van Damme (jakože opravdu Van Damme) vydává na poštu,aby se posléze stal rukojmím...aby se vyzpovídal...občas rozesmál...a ukázal herectví.

Belgická iko­na akč­ních béček si zahrá­la už v lec­čems, ale na dru­hou stra­nu v ničem, co by laho­di­lo nejen oku, ale i mys­li. Tuto sku­teč­nost nijak nezvrá­tí ani jakž­takž kou­ka­tel­ný Univerzální voják, sne­si­tel­ný Živý terč a při­ja­tel­ně ulít­lý Double Team. Van Damme musel v minu­lém živo­tě sak­ra zlo­bit. A kdy­by jen v tom minu­lém… Belgická mlá­tič­ka se čini­la i v posled­ních letech. Univerzální voják 2: Zpět v akci, Inferno, Replikant, Teror ve vla­ku… to jsou titu­ly, kte­ré nepo­tře­bu­jí „rekla­mu“. V oné mono­tón­ní zápla­vě vymy­tejch video­ka­zet bychom našli coko­liv (sou­lož ve třech, zápa­sy ve věz­ni­ci, nahá­ně­ní pře­rost­lé­ho andro­i­da), ale vůbec ne náznak čeho­si vyš­ší­ho.

Jak se ale říká: „Nikdy neří­kej nikdy.“ A kór v časech, kdy se navra­cí sta­ří zná­mí. Že se na kaž­dém dnu nalé­zá úni­ko­vé scho­diš­tě, o tom by mohl boha­tě vyprá­vět nejen Schwarzenegger a pro­še­di­vě­lý Ford. Je to jen pár pát­ků, co si Stallone oprášil boxer­ky… není tomu dáv­no, co si Willis vyleš­til poli­cej­ní odznak (byť on sám resus­ci­ta­ci kari­é­ry nijak nepo­tře­bo­val)… Dámy a páno­vé, pokud prá­vě jíte, tak urych­le­ně dožvý­kej­te a polk­ně­te. Pokud por­cu­je­te pole­na na cir­ku­lár­ce, pak bych tak­též pro­sil pau­zič­ku. Van Damme totiž nato­čil dob­rý film.

Ano, čte­te správ­ně, váš zrak nijak neko­la­bu­je. Van Damme nato­čil dob­rý film. A to i přes­to, že se v něm nestří­lí (ale­spoň ne tak, jak bys­te čeka­li) a že se v něm neme­ta­jí krko­lom­ná kara­te sal­ta.

J.C.V.D. je titu­lem, jehož název plně kore­spon­du­je s obsa­hem. Van Damme v něm hra­je Van Dammea, ale niko­liv jen své­ho jme­nov­ce, vtip­ně zde­for­mo­va­nou kari­ka­tu­ru, ale sku­teč­ně sám sebe. A tedy dří­ve respek­to­va­nou iko­nu akč­ních béček, kte­rá si záhy smo­či­la jmé­no v nej­po­kles­lej­ší hollywoodsko-evropské pro­duk­ci. J.C.V.D. se však neza­o­bí­rá tím, jak­pak Jean-Claude doklo­pý­tal k sou­čas­né­mu posta­ve­ní, nena­ský­tá zásad­ní útrž­ky z minu­los­ti a zdrá­há se čeho­ko­liv, co by vměst­na­lo sní­mek do auto­bi­o­gra­fic­ké sek­ce. Hlavní roli zde sehrá­vá jeden špat­ný den - čás­teč­ně fik­tiv­ní, čás­teč­ně pod­lo­že­ný reál­ný­mi fak­ty.

Bylo by však blá­ho­vé oče­ká­vat plno­hod­not­nou kome­dii, či snad srd­cervou­cí dra­ma. Mechriho film by si zaslou­žil vlast­ní kate­go­rii. Vzhledem k tomu, že je kon­ci­po­ván jako netra­dič­ní sebe­re­flexe a že se v něm Van Damme zpo­ví­dá ze hříchů pro­střed­nic­tvím poš­tov­ní lou­pe­že.

Těžko při­tom říci, komu je titul pri­már­ně určen. Nachází se mezi kon­co­vý­mi uži­va­te­li cti­te­lé kul­tu Krvavého spor­tu? Pravděpodobně ne. J.C.V.D. oslo­ví tím spíš ty, kte­ří slav­né­ho kara­tis­tu defi­ni­tiv­ně ode­psa­li, even­tu­ál­ně ty, kte­ří jej zavrh­li hned v začát­cích. Belgický sva­lo­vec uči­nil odváž­ný krok. Upsal se pro­jek­tu, kte­rý se hla­si­tě distan­cu­je od jeho dosa­vad­ní tvor­by a kte­rý se vcel­ku ostře navá­ží do záku­lis­ních prak­tik. Využívá při­tom znač­ně nezvyk­lých (či snad vychyt­ra­lých?) pro­střed­ků. Vypomáhá si malo­měs­tem, prů­se­rem v podo­bě lou­pe­že a sou­čas­ně pro­bí­ha­jí­cím soud­ním pro­ce­sem. Fiktivní pře­pa­de­ní degra­du­je iko­nu akč­ních fil­mů do pozi­ce běž­né­ho smr­tel­ní­ka. Podobně se činí i udá­los­ti na ved­lej­ší kole­ji. Šikovný Mechri dosa­hu­je potřeb­né­ho polid­ště­ní nejen úvod­ní scé­nou, v níž se sedmačty­ři­ce­ti­le­tý bou­chač pro­bí­jí pla­cem (na jeden zátah a nesko­na­le vyždí­mán), ale i civil­ní­mi tele­fo­ná­ty a hlu­bo­ký­mi nájezdy do str­ha­né tvá­ře. Je při­nejmen­ším pozo­ru­hod­né sle­do­vat Van Dammea, kte­rý se dostá­vá do zce­la tri­vi­ál­ní­ho fil­mo­vé­ho prů­se­ru, aniž by se odvá­žil ucho­pit zákon do vlast­ních rukou. Kdykoliv jin­dy by své pro­tiv­ní­ky zpa­ci­fi­ko­val malíč­kem u nohy, nyní mu jen slav­né pří­jme­ní zne­mož­ňu­je stát se řado­vým rukojmím. Chová se přes­ně tak, jak by na jeho mís­tě kona­li jiní. Poslouchá, plní roz­ka­zy a odpouš­tí si jaký­ko­li hazard se svým, či cizím živo­tem.

Je otáz­kou, proč si Van Damme vybral prá­vě pře­pa­de­ní - na plát­nech toli­krát pro­klepnu­tou zále­ži­tost. Bylo to snad pro­to, aby se suspen­do­val? Aby parafrá­zo­val výsled­ky své kari­é­ry? Ať tak, či onak, ne náho­dou tvo­ří lou­pež tu nejmé­ně zají­ma­vou pří­sa­du. A to i přes­to, že se prá­vě na ni vážou ty nej­po­ve­de­něj­ší naráž­ky ohled­ně showbyz­ny­su a Johna Woo. Je to způ­so­be­no i tím, že se Mechri vyhý­bá trvan­li­věj­ší nad­sáz­ce. Loupež pojí­má jed­nou jako smr­tel­ně váž­nou situ­a­ci, podru­hé coby nesko­na­lou fraš­ku. To samé se týká jed­not­li­vých postav. Kápo kum­pá­nů jako kari­ka­tu­ra vypa­dá, nicmé­ně se jako kari­ka­tu­ra necho­vá. Jeho kole­go­vé, to je už jiná. Ti směš­ně vypa­da­jí a zpra­vi­dla i směš­ně kona­jí. Avšak zpra­vi­dla. Nadsazené pasá­že stří­da­jí čas­to pasá­že nenad­sa­ze­né, při­čemž tato výra­zo­vá nevy­rov­na­nost (ať už chtě­ná, či nechtě­ná) posti­hu­je jak celek, tak i jed­not­li­vé frag­men­ty.

Co se týče zvo­le­né­ho plác­ku, coby zpo­věd­ni­ce fun­gu­je spo­leh­li­vě. Van Damme je sice psy­chic­ky roz­cu­po­ván, přes­to mu k věro­hod­né­mu výko­nu posta­čí jeden jedi­ný výraz a mini­mál­ní péče vizá­žis­tů. Vrásčitá tvář, kru­hy pod oči­ma a postu­pu­jí­cí šedi­ny – zub času netře­ba zastí­rat. Van Damme vypa­dá děs­ně. A tedy ade­kvát­ně dané situ­a­ci.

Co je rov­něž potě­ši­tel­né, bel­gic­ká hvězda respek­tu­je míru stříz­li­vos­ti. Uslzené zpy­to­vá­ní svě­do­mí nepři­chá­zí v úva­hu. Stejně tak vzty­če­ný uka­zo­vá­ček a pro­bo­dá­vá­ní kon­krét­ních viní­ků. Van Damme je pře­ce fra­jer a jako fra­jer při­jí­má svůj úděl. Byť s ním agen­ti opa­ko­va­ně vytře­li a zne­u­ži­li jeho jmé­na ve vlast­ní pro­spěch, bere to tzv. na sebe a jen občas si ule­ví kon­sta­to­vá­ním obec­ných fak­tů. Většinou se však zpo­ví­dá nepří­mo = mezi řád­ky. V této sou­vis­los­ti je zají­ma­vé, co vše lze našrou­bo­vat na pro­stin­ké pře­pa­de­ní poš­ty. Ať už se jed­ná o Seagala, vyko­pá­vá­ní ciga­ret a jiné záku­lis­ní drby. To, co našrou­bo­vat nelze, obsta­rá­vá zásah vyš­ší moci. Takto jest opod­stat­ně­na vrchol­ná část celé­ho fil­mu. Pětiminutový mono­log v půli sto­pá­že (prav­dě­po­dob­ně nena­cvi­če­ný), kdy se Jean-Claude při­zná­vá ke všem kari­ér­ním pře­šla­pům – s reflek­to­rem poblíž rohov­ky a něko­lik met­rů nad scé­nou.

Už nyní zazní­va­jí názo­ry, že je J.C.V.D. nato­lik kva­lit­ním titu­lem, že by prav­dě­po­dob­ně obstál i bez své­ho hlav­ní­ho láka­dla. Toto tvr­ze­ní pova­žu­ji za trou­fa­lé a znač­ně dis­ku­ta­bil­ní. Přesto musím uznat, že je sní­mek dosta­teč­ně vyspě­lý – co se týče tech­nic­ké strán­ky a umě­lec­ké­ho vze­zře­ní. Mechri je sice nezná­mý fil­mař (mini­mál­ně v našich kon­či­nách), ale co naplat – ošé­fo­vat si to umí. Ať už mám na mys­li suges­tiv­ní poje­tí urči­tých scén (zásah jed­not­ky rych­lé­ho nasa­ze­ní), retrospek­tiv­ní roz­tříš­tě­ní nebo aro­ma­tic­ký vizu­ál. Turecký tvůr­ce si evi­dent­ně tyká s arto­vý­mi ochu­co­va­dly. Zrnitý obraz, kame­ro­vé fil­try, pře­sví­ce­ná poza­dí… - to nelze nee­vi­do­vat a poslé­ze neo­ce­nit. Jakkoliv je samot­ná lou­pež samo­ú­čel­ná, jako celek vypa­dá zkrát­ka dob­ře.

Výsledné hod­no­ce­ní vní­mej­te jako pro­jev dob­ré vůle, jako teč­ku vlek­lé­ho pře­mýš­le­ní. K čer­tu s tím, že jsem doteď nevstře­bal veš­ke­ré tvůr­čí tahy. Co je nej­pod­stat­něj­ší, sní­mek mě donu­til pře­mýš­let. Ať už je v tom namo­če­na nezvykle chát­ra­jí­cí iko­na, ori­gi­nál­ní kon­cep­ce nebo neče­ka­ný konec – těch sedm­de­sát pus­tím. Van Damme bude mít radost, já taky a navíc…