„Filmy série Muži v černém jsou o vztahu mezi J a K,“ míní Will Smith, který se vrací k jedné ze svých legendárních a nejoblíbenějších rolí, agentovi J. „Tenhle film právě na tom staví – je o síle a kořenech jejich vztahu. Vlastně jsme na něco takového mysleli už řadu let – tenhle nápad jsme dostali ještě před vznikem druhého filmu – ale potřeboval čas na uzrání. Museli jsme příběh nějak povýšit a jedinou možností je nahlédnout hlouběji do nitra postav, hlouběji do jejich vztahů.“
„Vztah mezi J a K je současně vypjatý i přátelský a to platí pro všechny díly série,“ soudí Tommy Lee Jones, který se znovu objevuje v obleku a slunečních brýlích agenta K.
Od chvíle, kdy Muži v černém naposledy zachraňovali Zemi před svinstvem z vesmíru, uplynulo již deset let a po celou tu dobu se divoce spekulovalo o třetím dílu – ale Smith prohlašuje, že od samého počátku bylo jisté, že třetí díl vznikne. „Dospěli jsme do stádia, kdy jsme měli dojem, že máme svěží a zajímavý příběh, který diváky zavede někam, kde se v rámci série zatím neocitli,“ popisuje Smith.
Co se jeho samotného týče, byl Will Smith nadšený, že si znovu může obléknout černý oblek a nasadit sluneční brýle. Agent J patří k jedné z jeho nejoblíbenějších postav a pocitu, když si znovu oblékl kostým, se nic nevyrovná. „Ten černý oblek nemá konkurenci,“ říká. „Je to velice silný a ikonický vizuální prostředek. Obléknete si ho, nasadíte si brýle a okamžitě se do té role vrátíte. Je to jako dětský sen – víte něco, co druzí nevědí, a máte tu nejdůležitější práci na světě. Když si ten oblek vezmu, začne sedmiletý kluk v mém nitru nadšeně jásat.“
Tommy Lee Jones jeho nadšení v souvislosti se svou rolí mrzoutského agenta K sdílí. „Kdykoliv máte možnost spolupracovat s Willem Smithem, budete si to skvěle užívat, a když se do toho zapojí ještě Barry, je to radost dvojnásobná. Jsou to skvělí kolegové.“
Příběh Mužů v černém 3 zavádí tvůrce filmu zpátky ke kořenům postav, zpátky ke klíčovým okamžikům jejich vztahu, a soustředí se na klíčové prvky, které byly příčinou toho, že si od sebe po patnáct let drželi odstup a snažili se přijít na způsob, jak své konflikty vyřešit. Odpovědí bylo poslat agenta J zpátky – zpátky do minulosti.
„Chtěli jsme, aby tenhle film byl současně povědomý i odlišný,“ říká Barry Sonnenfeld, který seděl na režisérském křesle všech tří filmů série. „Povědomým prvkem jsou postavy a zápletka Mužů v černém a to, kým jsou. Chtěli jsme dát znovu dohromady Willa Smithe a Tommyho Lee Jonese. Současně jsme ale chtěli zkusit něco nového a originálního a tím se pro nás stal prvek cestování v čase.“
„Na začátku filmu jsou J a K stále partnery – ale za celou tu dobu se vzájemně moc nepoznali,“ prozrazuje producent Walter F. Parkes. „Na počátku filmu zemře postava Zed a K pronáší smuteční řeč, ve které o něm vlastně vůbec nic neřekne. A to přesto, že byl Zed údajně po 45 let jeho nejlepším přítelem. J to nutí zamyslet se nad tím, kolik toho po těch letech vlastně ví o člověku po svém boku. A to je základem našeho příběhu, jenž se prolíná s útěkem mimozemšťana Borise, kterého K před čtyřiceti lety, v roce 1969, poslal za mříže a ten se mu teď chce nějakým způsobem pomstít.“
A nejedná se o pomstu ledajakou: Boris se přesune v čase zpátky do roku 1969 a K zabije. Nikdo si v roce 2012 nepamatuje, že byl K před 40 lety zavražděn – nikdo kromě J, který nechápe, co se s jeho partnerem stalo. Aby K zachránil, vydává se za Borisem do minulosti – a současně to vnímá jako šanci o svém partnerovi něco zjistit. „J vnímá záchranu K jako skvělou příležitost k odhalení jeho tajemství – myslí si, že zjistí, proč je K tak mrzutý a odtažitý,“ vysvětluje Sonnenfeld. „Ale jak se ukazuje, mladý agent K je vstřícný, přátelský a aktivní.“
Agenta K v roce 1969 ztvárnil Josh Brolin, který velice zdařile napodobuje Jonesovo charakteristické chování, ale současně je mladý K i jeho vlastní postavou.
„Natáčeli jsme jednotlivá dějství chronologicky – nejprve jsme točili první dějství s Tommym, potom druhé a téměř celé třetí s Joshem, a nakonec se na poslední týden natáčení vrátil zase Tommy,“ popisuje Sonnenfeld. „Přišlo mi fascinující, že jsem měl neustále pocit, jako bych pracoval s jediným hercem. Jejich výkony byly tak konzistentní, že pro mě bylo těžké odlišit, kde končí Tommy Lee Jones a začíná Josh Brolin. Nevnímám to tak, že agenta K hraje Tommy nebo Josh. Pro mě je to prostě jenom postava K.“
„Viděl jsem první díl asi pětačtyřicetkrát nebo padesátkrát – nepřeháním,“ říká Brolin. „Moc se mi líbí, jak spolu na plátně Tommy a Will působí. Tommyho hlas má jisté tempo, které je pro Muže v černém charakteristické – dost se odlišuje od toho, jak mluví v běžném životě. Prostě jsem ho poslouchal pořád dokola, až se mi o tom i zdálo. Nevím, jestli se mi to podařilo, ale přátelé mi říkali, že začínám mluvit jako on. Šli jsme třeba na večeři a oni říkali, že si objednávám jako Tommy.“
Ačkoliv se ale film zabývá vztahy mezi postavami, nejedná se samozřejmě o žádné náročné drama. Jde o Muže v černém a to znamená, že se ve filmu objevují blázniví mimozemšťané, skvělé technické hračky a spousta humoru. Výsledek se nedá přirovnat k žádnému jinému filmu. Sonnenfeld míní, že jedinou možností, jak toho dosáhnout – jediným způsobem, jak zařídit, aby byl film samotný opravdu zábavný – je, pokud všichni budou hrát své role naprosto vážně. „Chci, aby se jednalo o humorné situace, ale skutečné výkony, takže nestojím o to, aby se herci snažili chovat legračně,“ vysvětluje. „Nechci, aby hudební skladatel pracoval v režimu „komedie“, protože pak bude skládat komediální hudbu. Nechci dokonce ani v případě kameramana nebo laboratoře pro zpracování filmů, aby si mysleli, že pracují na komedii, protože stačí chvilka nepozornosti a rázem je film příliš rozjásaný. Pokud mohu absurdní situace obalit do něčeho reálného, pak vznikne skvělá komedie.“
Tvůrčí film se skládá mimo jiné například ze sedminásobného držitele Oscara (včetně jednoho za předchozí práci na sérii Muži v černém) Ricka Bakera, který navrhoval mimozemšťany, pětinásobného držitele Oscara Kena Ralstona a Jaye Redda, zodpovědných za vizuální efekty, kameramana Billa Popea, který natáčel filmy Matrix a Spider-Man 2 a 3, výtvarníka Bo Welche, který stvořil nejen futuristický svět roku 2012, ale také retro-futuristický rok 1969, střihače Dona Zimmermana, hudebního skladatele Dannyho Elfmana či kostymérky Mary Vogt, která oblékala obě hlavní hvězdy i v předchozích dvou filmech.
Podle Parkese byl nápad užít si s návrhem mimozemšťanů trochu zábavy Bakerův. „Jednoho dne přišel a povídá, co bychom říkali na to, kdyby mimozemšťané z roku 1969 vypadali tak, jako tehdy vypadali mimozemšťané ve scifi žánru, které si všichni dokážeme představit a kteří se objevovali v mnohem nevinnějších filmech, než jsou ty dnešní. Připadalo nám to jako úžasný nápad a všichni jsme s tím souhlasili.“
Nároky filmu vyžadovaly úzkou spolupráci mezi Bakerem a Ralstonem – každý z nich je legendou svého oboru a znají se již od dětství. „Moc jsem se na spolupráci s Kenem těšil,“ prozrazuje Baker. „Teď konečně můžeme své dovednosti dokonale spojit.“ Protože se dobře znají, mohli se snadno shodnout na věcech jako zda je vhodnější v dané situaci použít masky, klasické efekty či počítačovou grafiku.
Všechny pak koordinuje režisér Barry Sonnenfeld. „Bez Barryho byste Muže v černém točit nemohli,“ soudí Josh Brolin. „Dodává té sérii ojedinělou energii a styl. Lepšího režiséra byste pro tuhle sérii nenašli. Když ho sledujete při práci na scéně, je do ní dokonale ponořený.“
„Barry má velice dobrý vizuální cit – možná proto, že býval kameraman,“ zamýšlí se Rick Baker. „Ale jeho možná největší schopností coby režiséra je být otevřený nápadům druhých. Najímá lidi, kterým důvěřuje a o kterých ví, že jsou dobří a talentovaní – a opravdu se zajímá o jejich názory na to, co právě dělají.“
Když se agent J vrátí do minulosti, do roku 1969, takřka okamžitě narazí na muže, který se za nějakých 25 až 30 let stane jeho partnerem – na agenta K. Tvůrci filmu se obrátili na Joshe Brolina, který měl tak za úkol převést Jonesovy herecké výkony do mladšího těla.
„Neustále slýcháte producenty, jak říkají, že kdyby nenašli toho a toho herce, nikdy by ten film nemohli natočit – ale nikdy to neplatilo tak doslovně jako v případě Joshe a této role,“ míní producent Walter F. Parkes. „Zkuste si vzít fotografii Tommyho Lee Jonese, když chodil na Harvard, a porovnejte ji s Joshem Brolinem ve filmu Milk, kde nosí sestřih ve stylu sedmdesátých let. Je to neuvěřitelné – jako by si z oka vypadli. Ale nejde jen o to, jak vypadá. Musel se jako Tommy chovat, ale nesměl ho přitom napodobovat – musel ho ztělesňovat. Myslím, že jeho výkon je jednou z nejpozoruhodnějších věcí v tomhle filmu.“
„Will s Tommym jsou legendární dvojice,“ říká Brolin. „Pokud by se toho chopil nějaký další herec a ignoroval by jejich styl, nefungovalo by to. Ale když mi vysvětlili, o čem film je a koho představuji – že se J vrací v čase a já budu hrát mladého K – pak jsem souhlasil. Souhlasil jsem, aniž bych o tom uvažoval, protože tohle je rozhodně postava, kterou si chci zahrát.“
„Být součástí tohohle filmu je pro mě úžasné,“ pokračuje Brolin. „Když vidíte nějaký skvělý film, jako Muži v černém, říkáte si, že byste se někým takovým chtěli stát. Chcete být tak úžasní, tolik si s někým rozumět. A pak vám to někdo nabídne – je to jako vyhrát v loterii. Když jsem si na sebe vzal ten oblek, byl to velice surreálný pocit – připadal jsem si jako Superman.“
Brolin říká, že se stran své role spoléhal na pečlivou kombinaci hereckých možností. „Začal jsem karikaturou a pak jsem to dále rozvíjel,“ vysvětluje. „Ale ve skutečnosti jsme si víceméně vytvořili zcela vlastní postavu. Nešlo ani tak o to, jak zahrát Tommyho, ale spíš Tommyho objevit a pak ho nějak specificky uchopit.“
„Když s někým jako herec úzce spolupracujete, naučíte se vnímat jeho chování,“ prozrazuje Smith. „Josh Tommyho nastudoval tak dokonale, že jsem ve společných scénách s ním nemusel vůbec nic řešit, ničemu se přizpůsobovat. Náš vztah byl téměř shodný, což je velice vzácná věc.“
Při obsazování role padoucha – a Boris je padouch k pohledání – se tvůrci filmu odhodlali k odvážnému kroku a obsadili do ní Jemaine Clementa, který se proslavil zejména jako člen hudební dvojice Flight of the Conchords. Walter F. Parkes, který s ním v minulosti spolupracoval na filmu Blbec k večeři, prohlašuje, že Clement splňoval fyzické předpoklady, které role požadovala. „Nejvíc mě na jeho hereckém výkonu v tomhle filmu překvapuje, že působí děsivě, zasvěceně, zle, legračně, je okouzlující – to vše dohromady je Boris,“ říká Sonnenfeld.
Jak to dokázal? Podle Sonnenfelda existují důkazy o tom, že Clement nepochází z planety Země. „Jemaine musí být mimozemšťan, protože by nikdo nedokázal přetrpět čtyři hodiny líčení a zachovat si tak skvělou náladu, jakou měl neustále on,“ míní režisér.
Pro potřeby své role si Clement osvojil afektovanou angličtinu, inspirovanou jazykovými kurzy angličtiny, a také neuvěřitelný smích. „Jeho smích je ve scénáři popisovaný jako příšerný, hrdelní zvuk, takže jsem se ho zkrátka snažil předvést tak, jak jsem byl scénářem instruován,“ říká. „Jeden z prvních lidí, které na Zemi potká, se před ním směje. Je to zvuk, který do té doby neslyšel – Boglodité se zřejmě nesmějí – takže se ho naučí, aby mezi lidi zapadl, ale samozřejmě na to jde naprosto špatně.“
V jedné části filmu se Boris z roku 2012 setkává s Borisem z roku 1969. „Není to snadní,“ říká Clement. „Mnohdy máte problémy zapamatovat si jednu stranu dialogu. Když ve scéně vystupujete sám se sebou, tak se musíte naučit obě strany dialogů, ale ta scéna je navíc hodně svižná – při druhém záběru jsem se musel vejít se svými dialogy do mezer v záznamu. A celou dobu jsem na sebe musel reagovat.“
Michael Stuhlbarg předvádí pozoruhodný výkon v roli Griffina, nervózního mimozemšťana se slabostí pro outsidery lidských dějin. Zažil už naprosto vše, protože žije v několika různých realitách a snaží se přijít na to, která z nich je v daný okamžik ta hlavní. „Během honičky s K a J zmizí jako Bílý králík z Alenky,“ popisuje Stuhlbarg. „To, co jim říká sám Griffin, jim prozradí, kde ho hledat. Takže je vždycky o krok před nimi, což je pozoruhodná role.“
Griffin mluví velice rychle – možná až příliš rychle, než aby J a K zvládli všechno zaznamenat. „Barry měl naprosto jasnou představu o tom, co chce ve filmu vidět,“ říká Stuhlbarg. „Griffin je zvědavý a nemá ze situace, v níž se ocitá, dobrý pocit. Mluví tak rychle, jak to jen dokáže, protože žije v několika různých realitách a neustále se snaží zapamatovat si, jak se co seběhlo, aby k tomu podruhé už nedošlo.“
Herecký tým završuje Emma Thompson, která se ujala role agentky O, nové vedoucí Mužů v černém, funkce, kterou přebrala po nedávno zesnulém Zedovi. „V podstatě jediný prvek, který se Zedem sdílí, je vytrvalé znechucení,“ vtipkuje.
„Myslím, že je pozoruhodné, že by v čele téhle mocné organizace mohla stát žena, ačkoliv to zpochybňuje dokonce i název organizace samotné,“ míní. „Ale myslím, že Lidé v černém by moc nefungovalo.“
Thompson prohlašuje, že najít správný herecký styl a polohu pro její roli bylo náročné a nejednoduché. „Musela působit naprosto vážně, ale současně být velice legrační či emotivní a vzápětí se toho zase okamžitě dokázat zbavit,“ podotýká. „Naštěstí mám komediální zkušenosti, takže to pro mě byla velká zábava, i když to po technické stránce bylo náročné.“
Ve filmu se také objevuje celá řada cameo rolí, včetně Billa Hadera, jenž v něm bude k vidění coby Andy Warhol, ke kterému v roce 1969 vtrhnou J a K. „Natáčeli jsme scénu, Barry zavolal „stop!“ a já si nedokázal pomoci – prostě jsem se otočil na Willa Smithe a povídám mu „kámo, já jsem v Mužích v černém!“ směje se. „A Will se na mě podíval a povídá „nojo, už to tak bude!“
Kromě toho si ve filmu zahraje například Alice Eve, která ztvárnila roli mladé O, jež je v roce 1969 mladou členkou Mužů v černém, ale s velkými plány. Film pak svou scénou uvádí Nicole Scherzinger, bývalá členka Pussycat Dolls, která přináší Borisovi do vězení zvláštní dárek.
Na Oscara čtyřikrát nominovaný Bo Welch, který se jako výtvarník podílel už na předchozích dvou dílech, se vrací i v tomto filmu. „Film se odehrává v New Yorku, který se odjakživa považoval za střed nám známého vesmíru,“ pomrkává. „Ironií je, že se ukáže, že New York je středem mnohem rozsáhlejšího vesmíru, přes který migrují mimozemšťané z několika galaxií.“
A nakonec proč ne? „New York má atmosféru, díky které by se tu mimozemšťané cítili jako doma,“ domnívá se Sonnenfeld. „I dnes se mi pořád běžně stává, že jdu po Times Square, dívám se na některé lidi a říkám si „Hmmm, hmmm...to není člověk. To je mimozemšťan.“
Protože se v rámci série předpokládá, že velitelství Mužů v černém sídlí celou dobu na stejném místě, vytvořil Welch kulisy velitelství z roku 2012 pro potřeby scén v prvním dějství filmu, a poté je během prázdninové pauzy přepracoval do podoby velitelství z roku 1969. „V podstatě jsme předělávali každý čtvereční centimetr,“ říká.
Po návratu na natáčení byli herci příjemně překvapeni. „Vešel jsem do velitelství z roku 1969 a bylo to magické,“ popisuje Smith. „Bo dokázal stvořit a rekonstruovat základní podobu Mužů v černém – jsem šťastný, že jsem s ním mohl spolupracovat.“
S ohledem na celkovou atmosféru filmu se Welch snažil nikdy nepoužívat laciné vtipy. „Nenavrhuji to tak, aby to bylo legrační. Jenom to takové prostě ve výsledku je,“ míní. „Snažil jsem se uvažovat jako v roce 1969 a představovat si, jaké by to bylo. Pokud se budete držet příliš budoucnosti, nepodaří se vám využít potenciálu cestování v čase. Řídím se daným obdobím a v tomto případě je rok 1969 nevyčerpatelnou studnicí inspirace pro rekvizity, kulisy, zbraně i dopravní prostředky.“
Významným prvkem, který vyžadoval Welchovu těsnou spolupráci s vedoucím týmu vizuálních efektů Kenem Ralstonem je start Apolla 11 na Měsíc 16. července 1969. „Vídám spoustu filmů, ve kterých výbuchy a efekty působí velice digitálně, skoro jako ve videohře,“ říká Sonnenfeld. „Z mého pohledu jsou nejlepšími efekty ty, o kterých ani nevíte, že to jsou efekty. A v tom je Ken právě skvělý – jeho efekty staví na realističnosti. Sleduje, jak řídím natáčení scény a spolupracuje s kameramanem Billem Popem a s Boem, a společně usilujeme o sjednocení našich vizí.“
Znovuoživení New Yorku roku 1969 si také vyžádalo Welchovy a Ralstonovy zkušenosti. „New York se v posledních 40 letech ohromně změnil,“ říká Welch. „Vybírali jsme si pečlivě lokace a doplňovali je detaily a vývěsními štíty.“
Kreativní (a oscaroví) mimozemšťané Ricka Bakera jsou klíčovým prvkem série Muži v černém, takže není žádným překvapením, že se legendární umělec vrací i ve třetím díle. Pro Bakera je práce na filmech této série velice uspokojující, protože tyto filmy nevyhnutelně vyžadují maximální kreativitu. „V případě některých filmů jde o prosté líčení – řekněme například kvůli změně věku hrdiny. Jindy je třeba udělat falešné tělo nebo hlavu. Jindy zase vytváříme animatronické postavy a loutky. V případě filmů Muži v černém uplatníme všechno tohle současně – a ještě jsem musel navrhovat počítačové prvky. Nakonec jsme pro tenhle film vymysleli asi stovku mimozemšťanů a o kterémkoliv z nich byste mohli natočit samostatný příběh.“
Sonnenfeld prohlašuje, že Bakerův cit se dokonale hodí k serioznímu přístupu natáčení, který se snaží udržovat. „Nechcete, aby vymýšlel bizarní, šíleně vypadající mimozemšťany,“ objasňuje. „Pokud jsou mimozemšťané legrační, musí to vycházet z jejich chování nebo povahy nebo z toho, že diváky něčím zaujmou.“
Výtvarník Bo Welch vysvětluje, že předtím, než dokončil své návrhy kulis, se nejprve podíval na Bakerovy návrhy, aby se ujistil, že spolu vše bude správně ladit. „Navrhuje úžasné mimozemšťany a já vymýšlím prostředí, které je zdůrazňuje,“ soudí. „Používáme velice citlivě volenou paletu, aby povrchy, tvary a barvy mimozemšťanů mohly dýchat a diváci si je vychutnali v jejich plné kráse.“
V případě sekvence z roku 1969 přišel Baker s nápadem, že by mimozemšťané mohli být „retro“ - konkrétně inspirovaní mimozemšťany, kteří se objevovali ve scifi filmech šedesátých let. „Výzvou pro nás už od prvního dílu je, aby se naši mimozemšťané nepodobali ničemu, co jste už někdy viděli,“ říká Baker. Tentokrát navrhl tvůrcům filmu originální řešení. „Udělejme mimozemšťany záměrně takové, jaké už jsme někde viděli, ale udělejme je lépe. Představme si, že lidé, kteří v padesátých a šedesátých letech navrhovali příšery do filmů, skutečně někde zahlédli opravdového mimozemšťana a ve svých návrzích se jím inspirovali. A tenhle nápad se jim líbil. Tohle mě na filmu opravdu bavilo – mít možnost vytvořit vlastní verze klasických mimozemšťanů byla ohromná zábava.“
Jak takového retro mimozemšťana vymýšlíte? „Má hodně vidět mozek a žíly a tak podobně,“ prozrazuje. „Máme tu mimozemšťana, vytvořeného podle ryby, rozhodně z nějakého vodního světa. Mám ve filmu cameo, představuji mimozemšťana s odhaleným mozkem. V porovnání s tím jsou naši mimozemšťané z roku 1969 mnohem elegantnější a propracovanější.“
Baker samozřejmě vymýšlel také hlavního mimozemšťana filmu: padoucha Borise v podání Jaime Clementa. Baker mu navrhl velice drsňácký motorkářský kostým včetně brýlí, které působí dojmem, že Borisovi zarůstají hluboko do očních důlků. „Měl jsem možnost z Jemainea udělat něco, čím doopravdy není,“ říká Baker. „Je to ve skutečnosti velice jemný muž, ale v kostýmu působí o poznání hrozivěji – a, jak mi řekly dámy, které se natáčení účastnily, také více sexy.“
„Když jsem tam poprvé přišel, zeptal se mě Rick Baker, jestli trpím klaustrofobií,“ vzpomíná Clement s úsměvem. „Ptal se mě na spoustu věcí – netuším, jestli mě měly vyděsit, a rozhodně mě trochu děsily. Současně zmiňoval, že řada herců, kteří představují roli s náročnou maskou, takovou roli hrají nezřídka jen jednou za celou kariéru.“ A mají pro to dobrý důvod – první natáčecí den strávil Clement v maskérském křesle osm hodin (které se brzy podařilo srazit na tři až čtyři hodiny, jakmile se vše zaběhlo a fungovalo ve správném rytmu.
Samozřejmě nejde jen o mimozemšťany a příšery. Maskér Christian Tinsley musel zařídit, aby se Josh Brolin ještě více podobal Tommymu Lee Jonesovi. Za tímto účelem mu byl vyrobený odlitek nosu Tommyho Lee Jonese, který kdosi nalezl v archivech studia z doby před dvaceti lety.
Ve výsledku se zdá, že když Baker pracuje na filmech série Muži v černém, je z něj malý kluk, který má možnost nachystat na někoho báječný kanadský žert. „Emma Thompson mi prozradila, že jednou z věcí, které se jí na prvních dvou filmech líbily, bylo to, že vám necpe mimozemšťany nezbytně nutně v jednom kuse přímo pod nos, ale přesto o jejich přítomnosti máte povědomí. Možná se nějaký objeví jen v pár snímcích, jak za někým v pozadí prochází, ale je zábavné to vymýšlet. Myslím, že je skvělé do filmu umístit mimozemšťany, které diváci nezaregistrují dříve než při čtvrtém nebo pátém zhlédnutí. Například v tomhle filmu máme v sekvenci z Coney Islandu v pozadí bizarního mimozemšťana, hrajícího pinball. Musíte si na něj dávat pozor, pokud ho chcete zahlédnout.“
Dalším zásadním prvkem světa Mužů v černém jsou nejrůznější hračky a zbraně, používané agenty – ovšem tentokrát budeme mít možnost spatřit ve scénách z roku 1969 některé z jejich starších verzí nebo prototypů.
Například neuralyzer pro vymazání paměti je na standardy roku 2012 velice elegantní a kompaktní. Verze z roku 1969 naproti tomu zabírá celou jednu místnost na velitelství. „V roce 1969 se sice jedná o shodný tvar, ale je stokrát větší a napájí ho potrubí,“ říká Welch. „Jako vždy, když jde o technologie, se časem zmenšil a zjednodušil. V roce 1969 byl ještě pořád obří a nepraktický – a přesto úžasný.“
„Jako inspirace nám posloužily přístroje pro MRI,“ vysvětluje Welch. „Jedním koncem do přístroje vjedete a druhým vás vyplivne ven. Je hlasitý a nepříjemný a hrozně nebezpečný, protože jde o novou technologii, kterou zatím nikdo nevyzkoušel.“
Harlockerův tým vyrobil přístroj, který váží přes 2.5 tuny, je pět a půl metru dlouhý a přes čtyři metry vysoký a pojme jedinou osobu. „Jednou z věcí, o které jsme se pro sekvence z roku 1969 snažili, bylo to, aby všechno bylo obří a neohrabané. Myslím, že to je legrační,“ říká.
Muži v černém nemohou existovat bez svých legendárních obleků, což bylo úkolem kostymérky Mary Vogt.
Možná by se zdálo, že černý oblek je zkrátka černý oblek, ale kostýmy nejsou módní návrhy – každý z hlavních hrdinů musel mít obleků několik, každý se specifickým účelem. „Will s Joshem mají každý zhruba 25 obleků,“ popisuje Vogt. „Jsou určené k různým věcem – některé pro natáčení v popruzích, jiné pro kaskadéry či pro detaily.“
Pokud se zdá 25 obleků pro každého hodně, je tu ještě Boris. „Pro každý kaskadérský záběr má jiný kostým,“ vysvětluje Vogt. „Dali jsme mu světlou motorkářskou bundu a řadu doplňků – chtěli jsme, aby diváci okamžitě poznali rozdíl mezi oběma verzemi Borise.“
Vogt byla samozřejmě pověřena i tvorbou kostýmů pro herečky, které se ve filmu objevují. V případě Emmy Thompson původně zamýšlela použít kalhotový kostým, ale když uviděla její krásné nohy, vyměnila jí nakonec kalhoty za sukni.
Podobně tomu bylo i v případě Nicole Scherzinger, která v úvodní scéně přichází za Borisem. Původní návrh „sexy knihovnice“ byl přepracován a nahrazen otevřeně sexy oděvem. „Je to Nicole Scherzinger. V krátkých, přiléhavých černých šatech s kozačkami vypadá úžasně. Nebylo nad čím přemýšlet. A ve dvanácticentimetrových podpatcích chodí s takovou lehkostí, jako by to byly domácí papuče.“
Legendární tvůrce vizuálních efektů Ken Ralston se společně s dalším expertem v této oblasti, Jayem Reddem, ujal práce na vizuální stránce filmu.
Ralston vysvětluje, že ačkoliv se ve filmu objevuje hned několik sekvencí, které byly z pohledu vizuálních efektů výzvou – od vězení na Měsíci až po zopakování startu Apolla 11 – bylo nejtěžším úkolem vytvořit styl, který by dokonale zapadal do filmu, jenž Barry Sonnenfeld točil. „Barry má velice specifický styl,“ míní Ralston. „Pracuje hodně expresivně, velice vytříbeným stylem. Naše návrhy musely být stylizované, musely v jeho světě obstát, ale současně musely působit uvěřitelně – a to i v případě, kdy se dělo něco neuvěřitelného.“
Vhodným příkladem je například cesta časem. Aby se přesunul do minulosti, konkrétně do roku 1969, skočí agent J ze 61. patra sedmasedmdesátipatrového mrakodrapu Chrysler Building. „Vydali jsme se na vrcholek Chrysler Building, abychom tam pořídili referenční záběry,“ vypráví Redd. Když tam ta stáli a dívali se 61 pater dolů, začali uvažovat o tom, jak dlouho by ve skutečnosti agent J padal. Ukázalo se, že jen několik sekund. Aby z jeho skoku vznikla dvouminutová sekvence, museli si Ralston a Redd trochu pohrát s fyzikálními zákony, ale současně divákovi sdělit, že J cestuje časem. „Demonstrovat divákovi cestu časem není snadné,“ říká Redd. „Dinosauři symbolizují pravěk, ale jak dáme najevo, že se nacházíme v období hospodářské krize, ve druhé světové válce? Hledali jsme ikonické předměty a objekty a začali jsme plánovat pád samotný. Myslím, že naše budova má asi 800 pater, ale to nevadí, nikdo si toho nevšimne – na nás je, abychom vytvořili iluzi toho, že to, co se odehrává, by se klidně mohlo stát v reálném světě.“
Ralston byl jedním z prvních, kteří se k Sonnenfeldovi při práci na filmu připojili, a výsledkem byla úzká spolupráce s vedoucími všech ostatních oddělení od výtvarníků až po mechanické efekty. Například výtvarník Bo Welch navrhl monocykly, na kterých J a K honí Borise po Queens v roce 1969 – poté předal štafetu Ralstonovi a Reddovým talentovaným počítačovým grafikům, kteří monocykly v počítači stvořili – a doplnili do pozadí náročné honičky New York šedesátých let.
Ale patrně nejtěsnější spolupráce se týkala Borisovy masky. „S Rickem jsme se poprvé setkali, když nám bylo sedmnáct, natáčeli jsme reklamy – znám se s ním roky, ale nikdy jsme nespolupracovali,“ vzpomíná Ralston. „Byla to ohromná zábava, mít ho po ruce a společně na něčem pracovat.“
Míra vzájemné spolupráce se velmi zásadně měnila dle potřeby. „Nikdy nevíte, kterého z mimozemšťanů si Barry vybere pro detailní záběr,“ říká Ralston. „Mohli jsme vzít některého z Rickových mimozemšťanů a doplnit mu pár drobností – například rozšířit animaci prostoru kolem očí, doplnit mrkání, pohyby tykadel, přidat další končetinu.“ Ale Baker s Ralstonem také společně pracovali na tvorbě Borise. „Rick přišel s velice dobrým nápadem, aby hlava a další jeho tělesné prvky připomínaly něco jako sevřenou pěst,“ vysvětluje Ralston. „Když ho vyvedete z míry nebo se opravdu rozzuří, rozevře se a vy máte šanci zahlédnout bizarní věci, které se ukrývají vespod. Rick ho vytvořil a neustále jsme se bavili o tom, jak bychom ho mohli uplatnit, protože dříve nebo později jsme ho od něj měli převzít a dále vylepšovat.“
Ralstonův a Reddův tým také pro film vytvořil řadu digitálních kulis, v nichž se děj odehrává. Nejnáročnější z nich se objevuje v průběhu vyvrcholení celého filmu, kdy J a mladý K honí hned dvě verze Borise mezi konstrukcí podpůrných držáků raket, které vynesou Apollo 11 na cestu k Měsíci. Háček spočíval v tom, že bylo třeba vytvořit dokonalou kopii památné události, kterou všichni nesčetněkrát viděli, a současně zajistit realizaci všeho, co režisér potřeboval v rámci příběhu. „Realita je sice hezká věc, ale občas může být nudná. Filmy Muži v černém staví na rozšířené realitě, fantastické realitě. Začínáme realitou a poté se snažíme zajít dál, ale stále zachovat dojem, že se jedná o skutečný svět,“ popisuje Redd. „Museli jsme zachovat legendární záběry ze startu Apolla 11, ale pro potřeby filmu jsme možná některé věci pozměnili – počet pater konstrukce, kolik kouře kde v danou chvíli je, jak daleko je pláž od odpalovací rampy.“
„Snažíme se vás přesvědčit o tom, že tam pobíhají dva agenti a dva Borisové, kteří spolu bojují,“ popisuje Ralston. „Všude je spousta kouře, páry, ventilačních otvorů, otevírají se nám úžasné pohledy na raketu. Světlo musí mít určitou atmosféru. Všechno je to stylizované, aby to působilo dojmem celistvosti v rámci filmu, ale současně tak, jako bychom tam skutečně byli.“
Zdroj: Tisková zpráva.
Nejnovější komentáře