Na západní frontě klid (2022)

 Na západ­ní fron­tě klid je slav­né dílo, kte­ré asi kaž­dý člo­věk pro­chá­ze­jí­cí sou­čas­ným čes­kým vzdě­lá­va­cím sys­té­mem zná. Dá se totiž bez­peč­ně zařa­dit do kolo­nek typu „váleč­ná pró­za“, event. „pro­ti­vá­leč­ná pró­za“, „lite­ra­tu­ra 20. sto­le­tí“, „němec­ká lite­ra­tu­ra“, „díla ztra­ce­né gene­ra­ce“, apod. S kni­hou si vysta­čí­te na něko­lik matu­rit­ních otá­zek a asi prá­vem pat­ří do tzv. „povin­né čet­by“, což už je ter­mín dnes tro­chu vyčpě­lý, nicmé­ně věřím, že vět­ši­ně lidí stá­le řek­ne to pod­stat­né. V prv­ní řadě je to ale vel­mi dob­ře napsa­ná Remarqueova kni­ha, v níž zúro­čil svůj spi­so­va­tel­ský um a osob­ní pro­ži­tek ze záko­pů (a laza­re­tu) prv­ní svě­to­vé vál­ky. Kniha se prá­vem sta­la vel­mi popu­lár­ní, a to neje­nom mezi čte­ná­ři, ale také mezi fil­mo­vý­mi pro­du­cen­ty. Aktuální fil­mo­vá ver­ze nese pořa­do­vé čís­lo 3.

Tu prv­ní, ješ­tě čer­no­bí­lou, nato­če­nou před dru­hou svě­to­vou vál­kou v roce 1930 v USA jsem nevi­děl. Druhou z roku 1979 už ano, a to hned něko­li­krát. Knižní před­lo­hu respek­tu­je, v klí­čo­vých momen­tech je nepa­te­tic­ká, doká­že šoko­vat a pře­svěd­či­vě pou­ká­zat na absurd­nos­ti vál­ky. Nu a teď tu máme ver­zi tře­tí z pro­duk­ce stre­a­mo­va­cí spo­leč­nos­ti Netflix, kte­ré se zhos­ti­li Němci.

Film měl urči­tě dob­rý roz­po­čet a je to na něm znát. Bitvy vypa­da­jí nále­ži­tě „vel­ko­le­pě“, nicmé­ně mně osob­ně spí­še při­po­mí­na­li „váleč­né por­no“, tedy tou­hu ohro­mit za kaž­dou cenu i na úkor jiných věcí. Za nej­vět­ší nega­ti­vum, ale pova­žu­ji to, že auto­ři fil­mu si z kni­hy vypůj­či­li jen ústřed­ní záplet­ku a (někte­ré) hlav­ní posta­vy. Na tuto kost­ru si poté navě­si­li svůj pří­běh, respek­ti­ve jiné pří­bě­ho­vé rovi­ny. To mě upřím­ně tro­chu šoko­va­lo (v nega­tiv­ním slo­va smys­lu). Zmizela tak scé­na z výcvi­ku (tomu bylo dáno jen jed­no pocho­do­vá­ní ze základ­ny), tak­že i celý kap­rál Himmelstoss a není tam tak jeho poz­děj­ší pře­sun na fron­tu, kte­rý úžas­ně uka­zu­je zba­bě­lost podob­ných „hurá­vlas­ten­ců“. Rovněž chy­bí návště­va domo­va z fron­ty, ten pocit, že si s přá­te­li, rodi­či už nemá­te co říci a oprav­do­vou rodi­nu máte tam v záko­pech zůstal trestu­hod­ně nevy­u­žit a ve fil­mu je odbyt jed­nou větou při kon­ver­za­ci na pol­ním zácho­dě. O podiv­ně narou­bo­va­né scé­ně diplo­ma­tů, kte­ří jedou dojed­nat pří­mě­ří se radě­ji zmi­ňo­vat nebu­du.

Smutné.

Našince tak může potě­šit aspoň sbír­ka zábě­rů z nichž lze vytu­šit, že se toči­lo „u nás“. Mně osob­ně vykouz­lil pří­jem­ný úsměv na tvá­ři záběr z Jindřichovy ská­ly s výhle­dem na Brdy.

Tak aspoň něco. Ve výsled­ku to vylo­že­ně špat­né není, nicmé­ně kdy­by do toho němeč­tí tvůr­ci šli rov­nou s tím, že nedě­la­jí adap­ta­ci kni­hy, ale nazva­li film např. „Poslední dny vál­ky“, vypus­ti­li jmé­na kniž­ních postav a pár iko­nic­kých scén (boj s Francouzem v díře po výbuchu), tak by to asi bylo lep­ší.

---