Zemřela herecká hvězda Gina Lollobrigida

Luigia „Gina“ Lollobrigida (4. července 1927 – 16. ledna 2023) byla italská herečka, fotoreportérka a politička. Patřila k nejvýraznějším evropským herečkám 50. a počátku 60. let 20. století, kdy byla mezinárodním sexsymbolem. V době své smrti patřila Lollobrigida k posledním žijícím vysoce postaveným mezinárodním hercům zlatého věku hollywoodské kinematografie.

Když se její filmová kariéra zpomalila, Lollobrigida si založila druhou kariéru jako fotoreportérka. V 70. letech 20. století se jí podařil senzační kousek, když získala přístup k Fidelu Castrovi pro exkluzivní rozhovor.

Lollobrigida nadále aktivně podporovala italské a italsko-americké záležitosti, zejména Národní italsko-americkou nadaci (NIAF). V roce 2008 obdržela na slavnostním galavečeru k výročí NIAF cenu za celoživotní dílo. V roce 2013 prodala svou sbírku šperků a téměř 5 milionů dolarů z prodeje věnovala ve prospěch výzkumu terapie kmenovými buňkami.

Mládí

Luigia Lollobrigida se narodila v Subiacu jako dcera výrobce nábytku a jeho manželky. Její tři sestry jsou Giuliana (nar. 1924), Maria (nar. 1929) a Fernanda (1930-2011). V mládí se Lollobrigida věnovala modelingu a úspěšně se zúčastnila několika soutěží krásy. Přibližně v této době se začala objevovat v menších rolích v italských filmech.

V roce 1945, ve svých 18 letech, si zahrála roli v komedii Santarellina od Eduarda Scarpetty v divadle Teatro della Concordia v Monte Castello di Vibio. (Jedná se o nejmenší divadlo all’italiana na světě.)

V roce 1947 se Lollobrigida zúčastnila soutěže Miss Italia a umístila se na třetím místě, čímž získala celostátní publicitu.

Herecká kariéra

Kino

V roce 1950 podepsal Howard Hughes s Lollobrigidou předběžnou sedmiletou smlouvu na natáčení tří filmů ročně. Konečné podmínky smlouvy odmítla, raději zůstala v Evropě a Hughes ji suspendoval. Přestože Hughes v roce 1955 společnost RKO Pictures prodal, smlouvu s Lollobrigidou si ponechal. Tento spor jí až do roku 1959 bránil v práci v amerických filmech natáčených v USA, nikoli však v práci v amerických produkcích natáčených v Evropě, ačkoli Hughes často hrozil producentům žalobou.

Její výkon ve filmu Chléb, láska a sny (Pane, amore e fantasia, 1953) vedl k tomu, že se stal kasovním úspěchem a ona získala nominaci na cenu BAFTA. Dále za roli v tomto snímku získala cenu Nastro d’Argento, kterou uděluje italský Národní syndikát filmových novinářů. Lollobrigida se objevila i ve filmech Potulná manželka (1953) a Žena z Říma (1954). To byly tři její nejznámější italské filmy, ale pracovala také ve francouzském průmyslu na filmech jako Fanfán Tulipán (Fanfan la Tulipe, 1952), Krásky noci (Les Belles de nuit, také 1952) a Velký žert (Le Grand Jeu, 1954).

Její první široce známý anglicky mluvený film Beat the Devil (1953) byl natočen v Itálii. V tomto filmu, režírovaném Johnem Hustonem, hrála manželku Humphreyho Bogarta, jejími hereckými partnery byli Jennifer Jones a Robert Morley. Poté se zúčastnila italsko-americké produkce Crossed Swords (1954), kde si zahrála společně s Errolem Flynnem. Za účinkování ve filmu Nejkrásnější žena světa (The World’s Most Beautiful Woman, známý také pod názvem Beautiful But Dangerous, 1955) získala první cenu David di Donatello pro nejlepší herečku. V tomto filmu interpretovala italskou sopranistku Linu Cavalieriovou a vlastním hlasem zazpívala některé árie z opery Tosca. Hlavní ženskou roli měla v cirkusovém dramatu Trapeze (1956) režiséra Carola Reeda, kde hrála společně s Burtem Lancasterem a Tony Curtisem, a ve filmu Hrbáč z Notre Dame (1956) se objevila jako Esmeralda s Anthonym Quinnem v roli Quasimoda. Film režíroval Jean Delannoy.

Ve francouzském filmu Zákon (1959) se objevila po boku Yvese Montanda a Marcella Mastroianniho, dále hrála s Frankem Sinatrou ve filmu Nikdy není tak málo (1959) a s Yulem Brynnerem ve filmu Šalamoun a Šeba (rovněž 1959). V posledním jmenovaném filmu, který režíroval King Vidor, se objevila taneční scéna, která měla znázorňovat orgie; Brynner byl navíc vybrán jako náhrada za Tyrona Powera, který zemřel před dokončením záběrů.

V romantické komedii Přijde září (1961) si Lollobrigida zahrála hlavní roli spolu s Rockem Hudsonem, Sandrou Dee a Bobbym Darinem. Za tento film získala Zlatý glóbus. Také v roce 1961 se objevila s Ernestem Borgninem a Anthonym Franciosou v dramatu Jdi do světa nahá.

Jean Delannoy ji pak režíroval znovu, tentokrát ve filmu Venere Imperiale (1962). V tomto filmu hrála společně se Stephenem Boydem a získala za něj ceny Nastro d’Argento a David di Donatello. Se Seanem Connerym si zahrála v thrilleru Slaměná žena (1964), s Rockem Hudsonem opět ve filmu Podivné známosti (1965) a s Alecem Guinnessem se objevila ve filmu Hotel Paradiso (1966)

Lollobrigida hrála ve filmu Buona Sera, paní Campbellová (1968) se Shelley Wintersovou, Philem Silversem, Peterem Lawfordem a Tellym Savalasem. Za tuto roli byla nominována na Zlatý glóbus a získala třetí cenu David di Donatello. Lollobrigida si zahrála s Bobem Hopem v komedii Soukromé námořnictvo seržanta O’Farrella (1968) a doprovázela Hopea také při jeho návštěvách vojenských jednotek v zámoří.

V této fázi své kariéry však kvůli konfliktům s Cukorem odmítla role v mnoha filmech, mimo jiné v Lady L (1965) s Tonym Curtisem v režii George Cukora (hlavní roli pak získala Sophia Loren), Pět poznamenaných žen (1960) v režii Martina Ritta (hlavní roli získala Silvana Mangano) a Dáma bez kamélií (1953) v režii Michelangela Antonioniho (hlavní roli získala Lucia Bosè). Později projevila lítost nad tím, že odmítla vedlejší roli ve filmu La Dolce Vita (1960). Režisér filmu Federico Fellini ji chtěl do filmu obsadit, ale jak vysvětlila, navrhované projekty tehdy přicházely příliš často a její manžel omylem ztratil scénář.

V 70. letech se její filmová kariéra zpomalila. Objevila se ve filmu Král, královna, kavalír (1972), kde si zahrála společně s Davidem Nivenem, a v několika dalších nepříliš dobře přijatých produkcích na počátku desetiletí. V roce 1973 byla členkou poroty na 8. mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě.

Televize

V polovině 80. let hrála v televizním seriálu Falcon Crest roli Francesky Giobertiové, role původně psaná pro Sophii Lorenovou, která ji odmítla. Za tuto roli získala třetí nominaci na Zlatý glóbus. Vedlejší roli měla také v televizní minisérii Deceptions z roku 1985, kde hrála společně se Stefanií Powersovou. V následujícím roce se objevila jako hostující hvězda v televizním seriálu Loď lásky.

Porotcování

V roce 1986 byla pozvána do čela poroty 36. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Berlíně, která udělila Zlatého medvěda filmu Reinharda Hauffa Stammheim. Podle jejích slov bylo toto rozhodnutí učiněno z politických důvodů.

V devadesátých letech se objevila v několika menších francouzských filmech a nadále se účastnila a navštěvovala mezinárodní filmové festivaly.

Fotožurnalistika

Koncem sedmdesátých let se Lollobrigida vydala na druhou úspěšnou kariéru fotografické novinářky. Fotografovala mimo jiné Paula Newmana, Salvadora Dalího, Henryho Kissingera, Davida Cassidyho, Audrey Hepburnovou, Ellu Fitzgeraldovou a německý národní fotbalový tým. Podařilo se jí dokonce získat exkluzivní rozhovor s Fidelem Castrem, vůdcem komunistické Kuby. V roce 1973 vyšla sbírka jejích prací pod názvem Italia Mia.

Politika

V roce 1999 Lollobrigida neúspěšně kandidovala do Evropského parlamentu za stranu Demokraté, kterou vedl Romano Prodi. V roce 2020 veřejně podpořila názor papeže Františka na práva LGBTQ. V italských parlamentních volbách v roce 2022 se Lollobrigida ve svých 95 letech pokusila získat křeslo v Senátu republiky, když kandidovala za Suverénní a lidovou Itálii (ISP), nově založenou euroskeptickou alianci, která vystupovala proti Mariu Draghimu, v Latině v Laziu. Jelikož strana nedosáhla tříprocentního volebního prahu, neuspěla a získala 1 % hlasů ve volebním obvodu. V rozhovoru pro deník Corriere della Sera před volbami Lollobrigida uvedla, že se inspirovala „způsobem jednání“ Mahátmy Gándhího. Tvrdila také, že měla blízko k Indíře Gándhíové.

Osobní život

V roce 1949 se Lollobrigida provdala za slovinského lékaře Milka Škofiče. Jejich jediné dítě, Andrea Milko (Milko Škofič ml.), se narodilo 28. července 1957. Škofič se vzdal lékařské praxe a stal se jejím manažerem. V roce 1960 se Lollobrigida se Škofičem a jejich dítětem přestěhovala z rodné Itálie do kanadského Toronta. Manželé se rozvedli v roce 1971.

V lednu 1968 měla také mimomanželský poměr na jednu noc s Christiaanem Barnardem, jihoafrickým lékařem a průkopníkem v oblasti transplantace srdce.

V říjnu 2006, ve věku 79 let, oznámila španělskému časopisu ¡Hola! své zasnoubení s 45letým španělským podnikatelem Javierem Rigau y Rafolsem. Seznámili se na večírku v Monte Carlu v roce 1984 a od té doby se stali společníky. Zásnuby byly zrušeny 6. prosince 2006, údajně kvůli náporu intenzivního zájmu médií.

V roce 2006 Lollobrigida a Rigau podepsali předmanželskou smlouvu a vzali se ve Španělsku.

V lednu 2013 zahájila Lollobrigida soudní řízení proti Javieru Rigau y Rafolsovi s tvrzením, že její bývalý přítel zinscenoval tajný obřad, při němž se na matrice v Barceloně „oženil“ s podvodníkem, který se vydával za ni. Uvedla, že měl v úmyslu si po její smrti nárokovat její majetek. Lollobrigida obvinila Rigaua z podvodu a uvedla, že již dříve získal zákonné právo jednat jejím jménem na základě plné moci a spiknutí uskutečnil, aby získal další pravomoci. „Před časem mě přesvědčil, abych mu dala plnou moc. Potřeboval ji kvůli nějakým právním záležitostem. Místo toho se ale obávám, že využil toho, že nerozumím španělsky … Kdo ví, co mi dal podepsat.“ V březnu 2017 prohrála soudní spor, ale prohlásila, že se odvolá.

Lollobrigida měla ve zvyku mluvit o sobě ve třetí osobě.

Lollobrigida odešla z filmování v roce 1997. V dubnu 2000 řekla časopisu PARADE: „Ve škole jsem studovala malířství a sochařství a herečkou jsem se stala omylem …. Měla jsem mnoho milenců a stále mám románky. Jsem velmi rozmazlená. Celý život jsem měla příliš mnoho ctitelů.“ Po odchodu do důchodu dělila svůj čas mezi svůj dům na Via Appia Antica v Římě a vilu v Monte Carlu. Po roce 2009 Lollobrigida do svého domu návštěvy nepouštěla.

V roce 2013 prodala Lollobrigida prostřednictvím aukční síně Sotheby’s svou sbírku šperků. Věnovala téměř 5 milionů dolarů ve prospěch léčby kmenovými buňkami.

V roce 2019 římská Rota po dvouletém procesu a se souhlasem papeže rozhodla o prohlášení jejího manželství s Rigauem za neplatné.

Koncem roku 2010 se Andrea Piazzolla stal hlavním spolupracovníkem Lollobrigidy, generálním ředitelem a správcem některých monackých realitních a finančních společností. V červenci 2020 byl obviněn z obcházení nesvéprávného.

V roce 2021 italský Nejvyšší kasační soud na žádost jejího syna rozhodl, že Lollobrigidě má být ustanoven opatrovník, který bude spravovat její záležitosti, aby nebyla zneužívána. Ačkoli soud určil, že není duševně nezpůsobilá, lékařské důkazy naznačily, že došlo k „oslabení jejího správného vnímání reality“ a že se nachází ve stavu „zranitelnosti“.

V roce 2022 sportovní média poznamenala, že stříbrná olympijská medailistka v rychlobruslení Francesca Lollobrigida je její vnučkou, ačkoli se neznaly.

Lollobrigida zemřela v Římě 16. ledna 2023 ve věku 95 let.

Ocenění

Lollobrigida získala tři ceny David di Donatello, dvě Nastro d’Argento a šest cen Bambi. Třikrát byla nominována na Zlatý glóbus a jednou ho získala v roce 1961 jako Oblíbená herečka světového filmu. Jednou byla nominována na cenu BAFTA.

V roce 1985 ji Jack Lang navrhl na důstojníka francouzského Řádu umění a literatury za zásluhy v oblasti fotografie a sochařství.

Francouzský prezident François Mitterrand jí udělil Řád čestné legie.

16. října 1999 byla Gina Lollobrigida jmenována velvyslankyní dobré vůle Organizace OSN pro výživu a zemědělství.

1. února 2018 obdržela Lollobrigida hvězdu na hollywoodském chodníku slávy.

Dne 1. února 2018 byla Gina Lollobrigida jmenována velvyslankyní dobré vůle Organizace OSN pro výživu a zemědělství.

Foto: Italian magazine Radiocorriere / Volné dílo

---