Zemřela herecká hvězda Gina Lollobrigida

Italian magazine Radiocorriere / Volné dílo

Luigia „Gina“ Lollobrigida (4. čer­ven­ce 1927 - 16. led­na 2023) byla ital­ská hereč­ka, foto­re­por­tér­ka a poli­tič­ka. Patřila k nej­vý­raz­něj­ším evrop­ským hereč­kám 50. a počát­ku 60. let 20. sto­le­tí, kdy byla mezi­ná­rod­ním sexsym­bo­lem. V době své smr­ti pat­ři­la Lollobrigida k posled­ním žijí­cím vyso­ce posta­ve­ným mezi­ná­rod­ním her­cům zla­té­ho věku holly­wo­od­ské kine­ma­to­gra­fie.

Když se její fil­mo­vá kari­é­ra zpo­ma­li­la, Lollobrigida si zalo­ži­la dru­hou kari­é­ru jako foto­re­por­tér­ka. V 70. letech 20. sto­le­tí se jí poda­řil sen­zač­ní kou­sek, když zís­ka­la pří­stup k Fidelu Castrovi pro exklu­ziv­ní roz­ho­vor.

Lollobrigida nadá­le aktiv­ně pod­po­ro­va­la ital­ské a italsko-americké zále­ži­tos­ti, zejmé­na Národní italsko-americkou nada­ci (NIAF). V roce 2008 obdr­že­la na slav­nost­ním gala­ve­če­ru k výro­čí NIAF cenu za celo­ži­vot­ní dílo. V roce 2013 pro­da­la svou sbír­ku šper­ků a téměř 5 mili­o­nů dola­rů z pro­de­je věno­va­la ve pro­spěch výzku­mu tera­pie kme­no­vý­mi buň­ka­mi.

Mládí

Luigia Lollobrigida se naro­di­la v Subiacu jako dce­ra výrob­ce nábyt­ku a jeho man­žel­ky. Její tři sest­ry jsou Giuliana (nar. 1924), Maria (nar. 1929) a Fernanda (1930-2011). V mlá­dí se Lollobrigida věno­va­la mode­lin­gu a úspěš­ně se zúčast­ni­la něko­li­ka sou­tě­ží krá­sy. Přibližně v této době se zača­la obje­vo­vat v men­ších rolích v ital­ských fil­mech.

V roce 1945, ve svých 18 letech, si zahrá­la roli v kome­dii Santarellina od Eduarda Scarpetty v diva­dle Teatro del­la Concordia v Monte Castello di Vibio. (Jedná se o nejmen­ší diva­dlo all’i­ta­li­a­na na svě­tě.)

V roce 1947 se Lollobrigida zúčast­ni­la sou­tě­že Miss Italia a umís­ti­la se na tře­tím mís­tě, čímž zís­ka­la celo­stát­ní pub­li­ci­tu.

Herecká kariéra

Kino

V roce 1950 pode­psal Howard Hughes s Lollobrigidou před­běž­nou sed­mi­le­tou smlou­vu na natá­če­ní tří fil­mů roč­ně. Konečné pod­mín­ky smlou­vy odmít­la, radě­ji zůsta­la v Evropě a Hughes ji suspen­do­val. Přestože Hughes v roce 1955 spo­leč­nost RKO Pictures pro­dal, smlou­vu s Lollobrigidou si pone­chal. Tento spor jí až do roku 1959 brá­nil v prá­ci v ame­ric­kých fil­mech natá­če­ných v USA, niko­li však v prá­ci v ame­ric­kých pro­duk­cích natá­če­ných v Evropě, ačko­li Hughes čas­to hro­zil pro­du­cen­tům žalo­bou.

Její výkon ve fil­mu Chléb, lás­ka a sny (Pane, amo­re e fan­tasia, 1953) vedl k tomu, že se stal kasov­ním úspě­chem a ona zís­ka­la nomi­na­ci na cenu BAFTA. Dále za roli v tom­to sním­ku zís­ka­la cenu Nastro d’Argento, kte­rou udě­lu­je ital­ský Národní syn­di­kát fil­mo­vých novi­ná­řů. Lollobrigida se obje­vi­la i ve fil­mech Potulná man­žel­ka (1953) a Žena z Říma (1954). To byly tři její nej­zná­měj­ší ital­ské fil­my, ale pra­co­va­la také ve fran­couz­ském prů­mys­lu na fil­mech jako Fanfán Tulipán (Fanfan la Tulipe, 1952), Krásky noci (Les Belles de nuit, také 1952) a Velký žert (Le Grand Jeu, 1954).

Její prv­ní širo­ce zná­mý ang­lic­ky mlu­ve­ný film Beat the Devil (1953) byl nato­čen v Itálii. V tom­to fil­mu, reží­ro­va­ném Johnem Hustonem, hrá­la man­žel­ku Humphreyho Bogarta, její­mi herec­ký­mi part­ne­ry byli Jennifer Jones a Robert Morley. Poté se zúčast­ni­la italsko-americké pro­duk­ce Crossed Swords (1954), kde si zahrá­la spo­leč­ně s Errolem Flynnem. Za účin­ko­vá­ní ve fil­mu Nejkrásnější žena svě­ta (The World’s Most Beautiful Woman, zná­mý také pod názvem Beautiful But Dangerous, 1955) zís­ka­la prv­ní cenu David di Donatello pro nej­lep­ší hereč­ku. V tom­to fil­mu inter­pre­to­va­la ital­skou sopra­nist­ku Linu Cavalieriovou a vlast­ním hla­sem zazpí­va­la někte­ré árie z ope­ry Tosca. Hlavní žen­skou roli měla v cir­ku­so­vém dra­ma­tu Trapeze (1956) reži­sé­ra Carola Reeda, kde hrá­la spo­leč­ně s Burtem Lancasterem a Tony Curtisem, a ve fil­mu Hrbáč z Notre Dame (1956) se obje­vi­la jako Esmeralda s Anthonym Quinnem v roli Quasimoda. Film reží­ro­val Jean Delannoy.

Ve fran­couz­ském fil­mu Zákon (1959) se obje­vi­la po boku Yvese Montanda a Marcella Mastroianniho, dále hrá­la s Frankem Sinatrou ve fil­mu Nikdy není tak málo (1959) a s Yulem Brynnerem ve fil­mu Šalamoun a Šeba (rov­něž 1959). V posled­ním jme­no­va­ném fil­mu, kte­rý reží­ro­val King Vidor, se obje­vi­la taneč­ní scé­na, kte­rá měla zná­zor­ňo­vat orgie; Brynner byl navíc vybrán jako náhra­da za Tyrona Powera, kte­rý zemřel před dokon­če­ním zábě­rů.

V roman­tic­ké kome­dii Přijde září (1961) si Lollobrigida zahrá­la hlav­ní roli spo­lu s Rockem Hudsonem, Sandrou Dee a Bobbym Darinem. Za ten­to film zís­ka­la Zlatý gló­bus. Také v roce 1961 se obje­vi­la s Ernestem Borgninem a Anthonym Franciosou v dra­ma­tu Jdi do svě­ta nahá.

Jean Delannoy ji pak reží­ro­val zno­vu, ten­to­krát ve fil­mu Venere Imperiale (1962). V tom­to fil­mu hrá­la spo­leč­ně se Stephenem Boydem a zís­ka­la za něj ceny Nastro d’Argento a David di Donatello. Se Seanem Connerym si zahrá­la v thrille­ru Slaměná žena (1964), s Rockem Hudsonem opět ve fil­mu Podivné zná­mos­ti (1965) a s Alecem Guinnessem se obje­vi­la ve fil­mu Hotel Paradiso (1966)

Lollobrigida hrá­la ve fil­mu Buona Sera, paní Campbellová (1968) se Shelley Wintersovou, Philem Silversem, Peterem Lawfordem a Tellym Savalasem. Za tuto roli byla nomi­no­vá­na na Zlatý gló­bus a zís­ka­la tře­tí cenu David di Donatello. Lollobrigida si zahrá­la s Bobem Hopem v kome­dii Soukromé námoř­nic­tvo ser­žan­ta O’Farrella (1968) a dopro­vá­ze­la Hopea také při jeho návště­vách vojen­ských jed­no­tek v zámo­ří.

V této fázi své kari­é­ry však kvů­li kon­flik­tům s Cukorem odmít­la role v mno­ha fil­mech, mimo jiné v Lady L (1965) s Tonym Curtisem v režii George Cukora (hlav­ní roli pak zís­ka­la Sophia Loren), Pět pozna­me­na­ných žen (1960) v režii Martina Ritta (hlav­ní roli zís­ka­la Silvana Mangano) a Dáma bez kamélií (1953) v režii Michelangela Antonioniho (hlav­ní roli zís­ka­la Lucia Bosè). Později pro­je­vi­la lítost nad tím, že odmít­la ved­lej­ší roli ve fil­mu La Dolce Vita (1960). Režisér fil­mu Federico Fellini ji chtěl do fil­mu obsa­dit, ale jak vysvět­li­la, navr­ho­va­né pro­jek­ty teh­dy při­chá­ze­ly pří­liš čas­to a její man­žel omy­lem ztra­til scé­nář.

V 70. letech se její fil­mo­vá kari­é­ra zpo­ma­li­la. Objevila se ve fil­mu Král, krá­lov­na, kava­lír (1972), kde si zahrá­la spo­leč­ně s Davidem Nivenem, a v něko­li­ka dal­ších nepří­liš dob­ře při­ja­tých pro­duk­cích na počát­ku dese­ti­le­tí. V roce 1973 byla člen­kou poro­ty na 8. mezi­ná­rod­ním fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Moskvě.

Televize

V polo­vi­ně 80. let hrá­la v tele­viz­ním seri­á­lu Falcon Crest roli Francesky Giobertiové, role původ­ně psa­ná pro Sophii Lorenovou, kte­rá ji odmít­la. Za tuto roli zís­ka­la tře­tí nomi­na­ci na Zlatý gló­bus. Vedlejší roli měla také v tele­viz­ní mini­sé­rii Deceptions z roku 1985, kde hrá­la spo­leč­ně se Stefanií Powersovou. V násle­du­jí­cím roce se obje­vi­la jako hos­tu­jí­cí hvězda v tele­viz­ním seri­á­lu Loď lás­ky.

Porotcování

V roce 1986 byla pozvá­na do čela poro­ty 36. roč­ní­ku Mezinárodního fil­mo­vé­ho fes­ti­va­lu v Berlíně, kte­rá udě­li­la Zlatého med­vě­da fil­mu Reinharda Hauffa Stammheim. Podle jejích slov bylo toto roz­hod­nu­tí uči­ně­no z poli­tic­kých důvo­dů.

V deva­de­sá­tých letech se obje­vi­la v něko­li­ka men­ších fran­couz­ských fil­mech a nadá­le se účast­ni­la a navště­vo­va­la mezi­ná­rod­ní fil­mo­vé fes­ti­va­ly.

Fotožurnalistika

Koncem sedm­de­sá­tých let se Lollobrigida vyda­la na dru­hou úspěš­nou kari­é­ru foto­gra­fic­ké novi­nář­ky. Fotografovala mimo jiné Paula Newmana, Salvadora Dalího, Henryho Kissingera, Davida Cassidyho, Audrey Hepburnovou, Ellu Fitzgeraldovou a němec­ký národ­ní fot­ba­lo­vý tým. Podařilo se jí dokon­ce zís­kat exklu­ziv­ní roz­ho­vor s Fidelem Castrem, vůd­cem komu­nis­tic­ké Kuby. V roce 1973 vyšla sbír­ka jejích pra­cí pod názvem Italia Mia.

Politika

V roce 1999 Lollobrigida neú­spěš­ně kan­di­do­va­la do Evropského par­la­men­tu za stra­nu Demokraté, kte­rou vedl Romano Prodi. V roce 2020 veřej­ně pod­po­ři­la názor pape­že Františka na prá­va LGBTQ. V ital­ských par­la­ment­ních vol­bách v roce 2022 se Lollobrigida ve svých 95 letech poku­si­la zís­kat křes­lo v Senátu repub­li­ky, když kan­di­do­va­la za Suverénní a lido­vou Itálii (ISP), nově zalo­že­nou euros­kep­tic­kou ali­an­ci, kte­rá vystu­po­va­la pro­ti Mariu Draghimu, v Latině v Laziu. Jelikož stra­na nedo­sáh­la tří­pro­cent­ní­ho voleb­ní­ho pra­hu, neu­spě­la a zís­ka­la 1 % hla­sů ve voleb­ním obvo­du. V roz­ho­vo­ru pro deník Corriere del­la Sera před vol­ba­mi Lollobrigida uved­la, že se inspi­ro­va­la „způ­so­bem jed­ná­ní“ Mahátmy Gándhího. Tvrdila také, že měla blíz­ko k Indíře Gándhíové.

Osobní život

V roce 1949 se Lollobrigida pro­vda­la za slo­vin­ské­ho léka­ře Milka Škofiče. Jejich jedi­né dítě, Andrea Milko (Milko Škofič ml.), se naro­di­lo 28. čer­ven­ce 1957. Škofič se vzdal lékař­ské pra­xe a stal se jejím mana­že­rem. V roce 1960 se Lollobrigida se Škofičem a jejich dítě­tem pře­stě­ho­va­la z rod­né Itálie do kanad­ské­ho Toronta. Manželé se roz­ved­li v roce 1971.

V led­nu 1968 měla také mimo­man­žel­ský poměr na jed­nu noc s Christiaanem Barnardem, jiho­af­ric­kým léka­řem a prů­kop­ní­kem v oblas­ti transplan­ta­ce srd­ce.

V říj­nu 2006, ve věku 79 let, ozná­mi­la špa­něl­ské­mu časo­pi­su ¡Hola! své zasnou­be­ní s 45letým špa­něl­ským pod­ni­ka­te­lem Javierem Rigau y Rafolsem. Seznámili se na večír­ku v Monte Carlu v roce 1984 a od té doby se sta­li spo­leč­ní­ky. Zásnuby byly zru­še­ny 6. pro­sin­ce 2006, údaj­ně kvů­li nápo­ru inten­ziv­ní­ho zájmu médií.

V roce 2006 Lollobrigida a Rigau pode­psa­li předman­žel­skou smlou­vu a vza­li se ve Španělsku.

V led­nu 2013 zahá­ji­la Lollobrigida soud­ní říze­ní pro­ti Javieru Rigau y Rafolsovi s tvr­ze­ním, že její býva­lý pří­tel zin­sce­no­val taj­ný obřad, při němž se na mat­ri­ce v Barceloně „ože­nil“ s pod­vod­ní­kem, kte­rý se vydá­val za ni. Uvedla, že měl v úmys­lu si po její smr­ti náro­ko­vat její maje­tek. Lollobrigida obvi­ni­la Rigaua z pod­vo­du a uved­la, že již dří­ve zís­kal zákon­né prá­vo jed­nat jejím jmé­nem na zákla­dě plné moci a spik­nu­tí usku­teč­nil, aby zís­kal dal­ší pra­vo­mo­ci. „Před časem mě pře­svěd­čil, abych mu dala plnou moc. Potřeboval ji kvů­li něja­kým práv­ním zále­ži­tos­tem. Místo toho se ale obá­vám, že vyu­žil toho, že nero­zu­mím špa­něl­sky ... Kdo ví, co mi dal pode­psat.“ V břez­nu 2017 pro­hrá­la soud­ní spor, ale pro­hlá­si­la, že se odvo­lá.

Lollobrigida měla ve zvy­ku mlu­vit o sobě ve tře­tí oso­bě.

Lollobrigida ode­šla z fil­mo­vá­ní v roce 1997. V dub­nu 2000 řek­la časo­pi­su PARADE: „Ve ško­le jsem stu­do­va­la malíř­ství a sochař­ství a hereč­kou jsem se sta­la omy­lem .... Měla jsem mno­ho milen­ců a stá­le mám román­ky. Jsem vel­mi roz­maz­le­ná. Celý život jsem měla pří­liš mno­ho cti­te­lů.“ Po odcho­du do důcho­du děli­la svůj čas mezi svůj dům na Via Appia Antica v Římě a vilu v Monte Carlu. Po roce 2009 Lollobrigida do své­ho domu návštěvy nepouš­tě­la.

V roce 2013 pro­da­la Lollobrigida pro­střed­nic­tvím aukč­ní síně Sotheby’s svou sbír­ku šper­ků. Věnovala téměř 5 mili­o­nů dola­rů ve pro­spěch léč­by kme­no­vý­mi buň­ka­mi.

V roce 2019 řím­ská Rota po dvou­le­tém pro­ce­su a se sou­hla­sem pape­že roz­hod­la o pro­hlá­še­ní její­ho man­žel­ství s Rigauem za neplat­né.

Koncem roku 2010 se Andrea Piazzolla stal hlav­ním spo­lu­pra­cov­ní­kem Lollobrigidy, gene­rál­ním ředi­te­lem a správ­cem někte­rých monac­kých rea­lit­ních a finanč­ních spo­leč­nos­tí. V čer­ven­ci 2020 byl obvi­něn z obchá­ze­ní nesvé­práv­né­ho.

V roce 2021 ital­ský Nejvyšší kasač­ní soud na žádost její­ho syna roz­ho­dl, že Lollobrigidě má být usta­no­ven opa­t­rov­ník, kte­rý bude spra­vo­vat její zále­ži­tos­ti, aby neby­la zne­u­ží­vá­na. Ačkoli soud určil, že není dušev­ně nezpů­so­bi­lá, lékař­ské důka­zy nazna­či­ly, že došlo k „osla­be­ní její­ho správ­né­ho vní­má­ní rea­li­ty“ a že se nachá­zí ve sta­vu „zra­ni­tel­nos­ti“.

V roce 2022 spor­tov­ní média pozna­me­na­la, že stří­br­ná olym­pij­ská medai­list­ka v rych­lo­brus­le­ní Francesca Lollobrigida je její vnuč­kou, ačko­li se nezna­ly.

Lollobrigida zemře­la v Římě 16. led­na 2023 ve věku 95 let.

Ocenění

Lollobrigida zís­ka­la tři ceny David di Donatello, dvě Nastro d’Argento a šest cen Bambi. Třikrát byla nomi­no­vá­na na Zlatý gló­bus a jed­nou ho zís­ka­la v roce 1961 jako Oblíbená hereč­ka svě­to­vé­ho fil­mu. Jednou byla nomi­no­vá­na na cenu BAFTA.

V roce 1985 ji Jack Lang navr­hl na důstoj­ní­ka fran­couz­ské­ho Řádu umě­ní a lite­ra­tu­ry za záslu­hy v oblas­ti foto­gra­fie a sochař­ství.

Francouzský pre­zi­dent François Mitterrand jí udě­lil Řád čest­né legie.

16. říj­na 1999 byla Gina Lollobrigida jme­no­vá­na vel­vy­slan­ky­ní dob­ré vůle Organizace OSN pro výži­vu a země­děl­ství.

1. úno­ra 2018 obdr­že­la Lollobrigida hvězdu na holly­wo­od­ském chod­ní­ku slá­vy.

Dne 1. úno­ra 2018 byla Gina Lollobrigida jme­no­vá­na vel­vy­slan­ky­ní dob­ré vůle Organizace OSN pro výži­vu a země­děl­ství.

Foto: Italian maga­zi­ne Radiocorriere / Volné dílo