Nezvratný osud 3 - Do třetice všeho dobrého a zlého?

Možná je to dílem náho­dy, že mi zrov­na teď… když píšu tuhle recen­zi… nasko­či­la píseň Never Die od sku­pi­ny Creed. A mož­ná taky ne. Jinými slo­vy – člo­věk vel­mi čas­to doplá­cí na to, když leh­ko­váž­ně opo­mí­jí zdán­li­vě bez­vý­znam­né malič­kos­ti v poza­dí.Opravdu… není rad­no se smr­ti vysmí­vat. Může číhat všu­de, za jakým­ko­liv rohem a k nastar­to­vá­ní její­ho krva­vé­ho ohňostro­je posta­čí zpra­vi­dla málo. Trocha té nepo­zor­nos­ti, špat­ně usklad­ně­né nářa­dí, pro­pa­šo­va­ná digi­tál­ní kame­ra, dře­vě­ná deska zaklí­ně­ná ve dvo­ji­ci solár­ních zaří­ze­ní, vyjuka­ný hře­bec, neza­ta­že­ná ruč­ní brz­da, neši­kov­ně odsta­ve­ný kelí­mek s kolou, hla­do­vá kry­sa u výhyb­ky, drh­nou­cí požár­ní žeb­řík, vše­mož­né pro­váz­ky a lan­ka, vyté­ka­jí­cí ben­zín skr­ze malin­kou dír­ku v nádr­ži, dělo­stře­lec­ká kou­le…

Jak mě tak napa­dá… mož­ná by neby­lo na ško­du, kdy­bych si troš­ku zkul­tur­nil stůl. A při té pří­le­ži­tos­ti i celý pokoj. Ne že bych byl para­no­id­ní a vyhle­dá­val urči­té spo­ji­tos­ti mezi prá­vě pozře­ným mate­ri­á­lem a sou­čas­ně pro­ží­va­nou rea­li­tou, ale když uvá­žím polo­hu kávy po své pra­vé ruce, nabí­je­jí­cí se mobil na levé stra­ně sto­lu, pro­bli­ká­va­jí­cí moni­tor, nepří­liš sta­bil­ní polič­ku nad hla­vou, poo­tevře­né okno, roz­pty­lo­vé pod­mín­ky, rych­lost prou­dí­cí­ho vět­ru…

Nemám ani páru, jak to spo­lu sou­vi­sí a co všech­no z toho může vze­jít, ale musím si pohnout, abych tenhle text vůbec dopsal!

Prokousávat se úva­hou, proč je série Nezvratného osu­du nato­lik úspěš­ná a copak při­mě­lo tvůr­ce k opě­tov­né­mu doje­ní již dva­krát vymač­ka­né­ho veme­na, by bylo asi zby­teč­né. Obě před­cho­zí čás­ti vydě­la­ly přes sto mili­o­nů dola­rů a obstoj­ně pošimra­ly lec­čí trá­vi­cí orga­nis­mus. Zatímco jed­nič­ka se sta­la ihned ze star­tu jakým­si nepsa­ným kul­tem pro mla­dé, kte­rý si ten­to pří­vlas­tek vybu­do­val na zákla­dě slib­ně roz­je­té záplet­ky a roz­pitva­nos­ti jed­not­li­vých úmr­tí, dvoj­ka zau­ja­la již výhrad­ně po strán­ce nijak necen­zu­ro­va­né bru­ta­li­ty. Cákající krev, vzdu­chem pole­tu­jí­cí kon­če­ti­ny, roz­máz­lé vnitř­nos­ti a zejmé­na pak neza­po­me­nu­tel­ně vykon­stru­o­va­ná dál­nič­ní havá­rie s řádí­cí­mi kme­ny stro­mů… Pokračování z roku 2003 roze­hrá­lo uči­ně­ná jat­ka a do his­to­ric­kých aná­lů se zapsa­lo nesmír­ně tuč­ným – krva­vě zabar­ve­ným - fon­tem. Vždyť za posled­ní tři roky se neob­je­vil snad jedi­ný titul, kte­rý by doká­zal jeho dras­tic­kou úder­nost pře­bít.

Příchod tře­tí­ho Nezvratného osu­du byl tak nevy­hnu­tel­ný i z jiné­ho pohle­du. Tři roky sto­ja­tá situ­a­ce a v kinech jeden horor za dru­hým, kde měla smrt stej­ně všed­ní pro­por­ce jako kaž­do­den­ní pře­pra­va MHD.

Bohužel… bohu­žel pro všech­ny, kte­ří se uká­jí na krví pro­sy­ce­ném mate­ri­á­lu a jejichž žeb­ří­ček hod­not sestá­vá z poně­kud odliš­něj­ších hod­not než u běž­né­ho main­stre­a­mo­vé­ho divá­ka – pří­cho­dem troj­ky nena­stá­vá žád­né obro­ze­ní. Nejnovější Osud zao­stá­vá za svý­mi před­chůd­ci s víc než pří­pust­nou ztrá­tou, nepřed­há­ní se v co nej­su­ges­tiv­něj­ším vyob­ra­ze­ní té či oné smr­ti a jakous takous ori­gi­na­li­tou se pro­ka­zu­je jen spo­ra­dic­ky. Zásadní pro­blém spo­čí­vá v tom, že nám tvůr­ci již potře­tí ser­ví­ru­jí to samé. Stejnou záplet­ku, iden­tic­ký vývoj, typo­vě podob­né posta­vy (zejmé­na hlav­ní hrdin­ka) a shod­né nača­so­vá­ní zásad­ních scén (hádej­te, čím to celé začí­ná a kon­čí). Divák zna­lý ori­gi­ná­lů tak těž­ko oce­ní coko­liv jiné­ho než pasá­že, v nichž se hrdi­no­vé ode­bí­ra­jí na „odchod“. Vše zby­lé je takřka totož­né a v důsled­ku toho i nepa­tr­ně nud­né.

Samozřejmě – lec­kdo by mohl namít­nout, že nulo­vě nová­tor­ská (co se výpl­ňo­vé vaty týče) byla též i dvoj­ka, ale to bych při­řkl na vrub „střel­by od boku“. Předchozí část se sice nijak neza­skvě­la v rám­ci vlast­ních zása­hů, ale účin­ně to vyna­hra­zo­va­la dech berou­cí kon­struk­tá­ží jed­not­li­vých „vražd“ a efekt­ní for­mou. A tak... pakli­že se na někte­rém roz­ces­tí odbo­či­lo špat­ně, bylo to prá­vě tady. Trojka selhá­vá přes­ně v těch par­ti­ích, kde její star­ší sou­ro­zen­ci exce­lo­va­li, a záslu­hou absen­ce kuler­vou­cí­ho koře­ní nechá­vá plně vynik­nout „ori­gi­na­li­tou“ hýří­cí děj. Problém tak netkví jen v samot­né režii, ale rov­něž v oné domi­no­vé sesta­vě, kte­rá před­chá­zí kaž­dé­mu úmr­tí. Pominu-li dob­ře nato­če­ný roz­jezd na hor­ské drá­ze a šmrn­cov­ní zaš­ně­ro­vá­ní v pod­zem­ce, nepo­hle­dá­te zde žád­nou jinou sek­ven­ci, po níž bys­te si vystra­še­ně před­se­vza­li: „Tak na tohle si dám bacha.“

Třetí Nezvratný osud se spí­še spo­lé­há na své jmé­no, než­li na „bohat­ství“ v sobě ukry­té. Nicméně i přes­to zůstá­vá kou­ka­tel­nou jed­no­hub­kou, kte­rá při jis­té kon­ste­la­ci hvězd obstoj­ně poba­ví a sem tam i potřeb­ně zne­chu­tí. Přihlédneme-li pak k béč­ko­vos­ti celé série, k čís­li­ci za názvem a ke sku­teč­nos­ti, kte­rým smě­rem vítr fou­ká (věko­vá sku­pi­na 15-18 let), usou­dí­me, že je jak­si zby­teč­né pro­ta­ho­vat dél­ku tex­tu a plýtvat tak nej­omše­lej­ší­mi kri­tic­ký­mi frá­ze­mi.

Přesto si neod­pus­tím drob­ný apel vstříc samot­ným hla­vou­nům z New Line Cinema: „Bylo to uchá­ze­jí­cí… avšak… na tu čtyř­ku se radě­ji vysmol­te.“

---