Možná je to dílem náhody, že mi zrovna teď… když píšu tuhle recenzi… naskočila píseň Never Die od skupiny Creed. A možná taky ne. Jinými slovy – člověk velmi často doplácí na to, když lehkovážně opomíjí zdánlivě bezvýznamné maličkosti v pozadí.Opravdu… není radno se smrti vysmívat. Může číhat všude, za jakýmkoliv rohem a k nastartování jejího krvavého ohňostroje postačí zpravidla málo. Trocha té nepozornosti, špatně uskladněné nářadí, propašovaná digitální kamera, dřevěná deska zaklíněná ve dvojici solárních zařízení, vyjukaný hřebec, nezatažená ruční brzda, nešikovně odstavený kelímek s kolou, hladová krysa u výhybky, drhnoucí požární žebřík, všemožné provázky a lanka, vytékající benzín skrze malinkou dírku v nádrži, dělostřelecká koule…
Jak mě tak napadá… možná by nebylo na škodu, kdybych si trošku zkulturnil stůl. A při té příležitosti i celý pokoj. Ne že bych byl paranoidní a vyhledával určité spojitosti mezi právě pozřeným materiálem a současně prožívanou realitou, ale když uvážím polohu kávy po své pravé ruce, nabíjející se mobil na levé straně stolu, problikávající monitor, nepříliš stabilní poličku nad hlavou, pootevřené okno, rozptylové podmínky, rychlost proudícího větru…
Nemám ani páru, jak to spolu souvisí a co všechno z toho může vzejít, ale musím si pohnout, abych tenhle text vůbec dopsal!
Prokousávat se úvahou, proč je série Nezvratného osudu natolik úspěšná a copak přimělo tvůrce k opětovnému dojení již dvakrát vymačkaného vemena, by bylo asi zbytečné. Obě předchozí části vydělaly přes sto milionů dolarů a obstojně pošimraly lecčí trávicí organismus. Zatímco jednička se stala ihned ze startu jakýmsi nepsaným kultem pro mladé, který si tento přívlastek vybudoval na základě slibně rozjeté zápletky a rozpitvanosti jednotlivých úmrtí, dvojka zaujala již výhradně po stránce nijak necenzurované brutality. Cákající krev, vzduchem poletující končetiny, rozmázlé vnitřnosti a zejména pak nezapomenutelně vykonstruovaná dálniční havárie s řádícími kmeny stromů… Pokračování z roku 2003 rozehrálo učiněná jatka a do historických análů se zapsalo nesmírně tučným – krvavě zabarveným - fontem. Vždyť za poslední tři roky se neobjevil snad jediný titul, který by dokázal jeho drastickou údernost přebít.
Příchod třetího Nezvratného osudu byl tak nevyhnutelný i z jiného pohledu. Tři roky stojatá situace a v kinech jeden horor za druhým, kde měla smrt stejně všední proporce jako každodenní přeprava MHD.
Bohužel… bohužel pro všechny, kteří se ukájí na krví prosyceném materiálu a jejichž žebříček hodnot sestává z poněkud odlišnějších hodnot než u běžného mainstreamového diváka – příchodem trojky nenastává žádné obrození. Nejnovější Osud zaostává za svými předchůdci s víc než přípustnou ztrátou, nepředhání se v co nejsugestivnějším vyobrazení té či oné smrti a jakous takous originalitou se prokazuje jen sporadicky. Zásadní problém spočívá v tom, že nám tvůrci již potřetí servírují to samé. Stejnou zápletku, identický vývoj, typově podobné postavy (zejména hlavní hrdinka) a shodné načasování zásadních scén (hádejte, čím to celé začíná a končí). Divák znalý originálů tak těžko ocení cokoliv jiného než pasáže, v nichž se hrdinové odebírají na „odchod“. Vše zbylé je takřka totožné a v důsledku toho i nepatrně nudné.
Samozřejmě – leckdo by mohl namítnout, že nulově novátorská (co se výplňové vaty týče) byla též i dvojka, ale to bych přiřkl na vrub „střelby od boku“. Předchozí část se sice nijak nezaskvěla v rámci vlastních zásahů, ale účinně to vynahrazovala dech beroucí konstruktáží jednotlivých „vražd“ a efektní formou. A tak... pakliže se na některém rozcestí odbočilo špatně, bylo to právě tady. Trojka selhává přesně v těch partiích, kde její starší sourozenci excelovali, a zásluhou absence kulervoucího koření nechává plně vyniknout „originalitou“ hýřící děj. Problém tak netkví jen v samotné režii, ale rovněž v oné dominové sestavě, která předchází každému úmrtí. Pominu-li dobře natočený rozjezd na horské dráze a šmrncovní zašněrování v podzemce, nepohledáte zde žádnou jinou sekvenci, po níž byste si vystrašeně předsevzali: „Tak na tohle si dám bacha.“
Třetí Nezvratný osud se spíše spoléhá na své jméno, nežli na „bohatství“ v sobě ukryté. Nicméně i přesto zůstává koukatelnou jednohubkou, která při jisté konstelaci hvězd obstojně pobaví a sem tam i potřebně znechutí. Přihlédneme-li pak k béčkovosti celé série, k číslici za názvem a ke skutečnosti, kterým směrem vítr fouká (věková skupina 15-18 let), usoudíme, že je jaksi zbytečné protahovat délku textu a plýtvat tak nejomšelejšími kritickými frázemi.
Přesto si neodpustím drobný apel vstříc samotným hlavounům z New Line Cinema: „Bylo to ucházející… avšak… na tu čtyřku se raději vysmolte.“
