Nikos Kazantzakis - Kapitán Michalis

Být Kréťanem není jen tak, to musí­te kaž­dý den vypít pří­sluš­né množ­ství rakie, cho­dit pra­vi­del­ně na boho­služ­by, nechat si pěs­to­vat vous (pokud jste muži), mít doma pod trá­my scho­va­nou flin­tu, mít zají­ma­vou pře­zdív­ku, nená­vi­dět Turky a vůbec být tak tro­chu macho... Aspoň tak to tedy vypa­dá z kni­hy N. Kazantzakise - Kapitán Michalis.

Ale žer­ty stra­nou, konec 19. sto­le­tí na Krétě asi nebyl žád­ný med. Řecko (pev­nin­ské) už bylo na Osmanské říši svo­bod­né, nicmé­ně Kréta (a dal­ší ost­ro­vy) stá­le úpě­ly v tom­to musul­man­ském „žalá­ři náro­dů“. Nelze se tedy moc pit tomu, že v oné době takřka povstá­ní stří­da­lo povstá­ní. Víme pře­ce, že strom svo­bo­dy se musí pra­vi­del­ně zalé­vat krví - a pak jed­nou (mož­ná) sku­teč­ně vyros­te. Ano, dro­li­vost naci­o­na­lis­mu dostih­la teh­dy Otomany plnou silou. Řecký naci­o­na­lis­mus je navíc k tomu cosi mimoříd­ně sil­né­ho, zejmé­na pak v pod­mín­kách drs­né Kréty, kde ješ­tě v polo­vi­ně minu­lé­ho sto­le­tí neby­lo ozna­če­ní „krev­ní msta“ zase cizí slo­vo. Velmi tref­ně je to vyjá­d­ře­no v kni­ze tou­to cha­rak­te­ris­ti­kou, kte­rou si dovo­lím vol­ně inter­pre­to­vat: „Existují tři typy lidí, ti prv­ní jedí vajíč­ka bez sko­řáp­ky, ti dru­zí vajíč­ka se sko­řáp­kou... a ti tře­tí je sně­dí se sko­řáp­kou a i s tím hrn­cem, kde se vaři­la. Ti tře­tí jsou Kréťané.“

Nikos Kazantzakis byl asi nej­po­pu­lár­něj­ším řec­kým spi­so­va­te­lem minu­lé­ho sto­le­tí. Důkazem může být mno­ho fil­mo­vých adap­ta­cí (Řek Zorba, Poslední poku­še­ní Ježíše Krista) a také jeho hrob, kte­rý je u hra­deb hlav­ní­ho krét­ské­ho měs­ta Heraklionu (v kni­ze je měs­to ozna­če­no star­ším názvem Kandie). Na Krétě si své­ho rodá­ka pros­tě váží, dokon­ce po něm pojme­no­va­li i letiš­tě. To je sko­ro jako u nás.

Kazantzakis se v kni­ze sna­ží kom­bi­no­vat útrž­ky svých vzpo­mí­nek na povstá­ní, kte­ré sám zažil jako malý chla­pec, s fik­tiv­ní­mi pří­běhy. I ty fik­tiv­ní ale čas­to mají reál­ný základ, tak­že i když se samot­ný pří­běh kni­hy ode­hrá­vá jen v něko­li­ka málo dnech, tak díky širo­ké­mu popi­su osu­dů růz­ných postav a obec­ně bar­vi­té­mu líče­ní i drob­ných udá­los­tí dostá­vá­me vel­mi plas­tic­ký pohled na Krétu oněch dnů. V orgi­ná­le je navíc kni­ha doslo­va pro­stou­pe­na mno­ha ryze krét­ský­mi výra­zi­vy, což se pocho­pi­tel­ně v pře­kla­du dost ztrá­cí, nicmé­ně ne kaž­dý výraz je pře­lo­žen, tak­že člo­věk může při čet­bě lis­to­vat v při­lo­že­ném slov­níč­ku na kon­ci kni­hy. Dozvíte se tak tře­ba kdo je to „bej“, co zna­me­ná „nar­gi­lé“, kdo je „hanu­ma“, apod. Na atmo­sfé­ru kni­hy to má vel­mi pozi­tiv­ní dopad.

Z počát­ku se mi Kapitán Michalis neče­tl moc snad­no, nicmé­ně někde zhru­ba po čtvr­ti­ně kni­hy mi došlo, že ty drob­né osu­dy všech růz­no­ro­dých posta­vi­ček (kapi­tán Polixinkis, Kocour, Efendin Kobylinec, Bej Nuris, Emine, Thrasánek (to je obzvlášt zají­ma­vý „pří­pad“, apod.) mě dost baví.

P. S. Až budu mlu­vit s někým z Kréty (což se v blíz­ké budouc­nos­ti takřka jis­tě sta­ne), tak mám něko­lik zají­ma­vých témat k hovo­ru:

1) potó rakia (napi­jme se rakie)

2) akó­mo potó rakia (ješ­tě do dru­hé nohy)

3) ypar­choun tour­koi (támhle jsou Turci)

4) apo poú paír­ne­is to toufé­ki? (kde máš puš­ku?)