Matrix Revolutions

Všechno, co má svůj začá­tek, má neje­nom svůj konec, ale také dal­ší začá­tek. Třetí úlo­mek Matrixu mě defi­ni­tiv­ně utvr­dil v názo­ru, že nejsem zce­la nor­mál­ní člo­věk. Necelou hodi­nu po skon­če­ní Revolutions sedím u své­ho počí­ta­če a sna­žím se co nej­přes­ně­ji vystih­nout své osob­ní poci­ty z díla bra­trů Wachovských. Což o to, že se kva­pem blí­ží půl­noc a zít­ra ráno musím vstá­vat v šest, abych dokon­čil roč­ní­ko­vý pro­jekt do eko­no­mi­ky - pros­tě mě popadla psa­cí nála­da a navíc se mi nechce spát. A jestli­že má kaž­dá pří­či­na svůj jas­ný násle­dek, tak věz­te, že zít­ra se mi pro změ­nu nebu­de chtít vstá­vat… 

Jestliže se stal prv­ní Matrix úspěš­ným a divác­ky oblí­be­ným titu­lem, bylo to beze­spo­ru záslu­hou kva­lit­ní­ho pří­bě­hu a per­fekt­ní­ho zpra­co­vá­ní. Reloaded při­dal plyn v oblas­ti akce - přes­to i dvoj­ka doká­za­la ony pomy­sl­né sku­lin­ky mezi vše­mož­ným sal­ty, kopy a pře­me­ty zapl­nit zají­ma­vý­mi myš­len­ka­mi. Trojka v tom­to tren­du pokra­ču­je. Opět mi nezbý­vá nic jiné­ho než čte­ná­řům při­po­me­nout, že vše základ­ní bylo vyřče­no v původ­ním fil­mu, díky čehož dal­ší díly spí­še roz­ví­je­jí nakous­nu­té myš­len­ky, ane­bo obra­cí naru­by zásad­ní záko­ny svě­ta Matrixu a jiné naby­té poznatky.

A když jsem zde zmí­nil to, že tře­tí pokra­čo­vá­ní pre­fe­ru­je téměř stej­nou kon­cep­ci jako jeho před­chůd­ce, měl jsem na mys­li i otáz­ky, kte­rých se po pre­mi­é­ře Reloaded vyro­ji­lo tolik, že by to sta­či­lo na sepsá­ní samo­stat­né kni­hy. Revolutions vět­ši­nu z nich zod­po­ví­da­jí (někdy vcel­ku logic­ky, jin­dy až nepo­cho­pi­tel­ně krko­lomně) a jiné nechá­va­jí bez povšim­nu­tí s vel­kým otaz­ní­kem na kon­ci. Třetí Matrix si záro­veň zacho­vá­vá onu nevy­po­či­ta­tel­nost před­cho­zích dílů - pokud si někde nepro­stu­du­je­te podrob­ný popis děje, není vám vlast­ně do posled­ní minu­ty jas­né, jak se celá situ­a­ce vyhro­tí. Současně s tou­to vychy­táv­kou brat­ři Wachovští neu­stá­va­jí ve své pal­bě, kdy na nebo­hé­ho divá­ka chr­lí jed­nu otáz­ku za dru­hou. A odpo­věď na ně… ty si již musí­te vyde­du­ko­vat sami, nebo» se v blíz­ké době, a to je zřej­mě dob­ře, žád­né dal­ší pokra­čo­vá­ní konat nebu­de (i když konec tomu do jis­té míry neod­po­ví­dá). 

To, co bylo v Reloaded pro mno­hé pří­z­niv­ce těž­ko stra­vi­tel­né, a tedy pří­stup k pří­bě­hu, se výraz­nou měrou pro­mí­tá i do troj­ky. Jak by také ne, když Revolutions pokra­ču­jí přes­ně tam, kde to pře­kva­pi­vým způ­so­bem zalo­mi­la dvoj­ka. Pohádkové poje­tí záplet­ky, jež povět­ši­nou upřed­nost­ňu­je sys­tém „hrdi­no­vé musí zajít za Vědmou a ta jim pora­dí, kam jít, koho zabít a koho zachrá­nit“, na jed­nu stra­nu ostře kon­tras­tu­je s pří­bě­ho­vou omáč­kou původ­ní­ho Matrixu, kdež­to na dru­hou roz­ši­řu­je celou pro­ble­ma­ti­ku o dal­ší roz­měr, kte­rý může i přes svou filo­so­fic­kou výši leckte­ré pří­vr­žen­ce prv­ní­ho fil­mu pěk­ně zne­chu­tit. 

Pakliže nemá­te potu­chy, v čem se to pitvám (a to by bylo vcel­ku pocho­pi­tel­né), zkus­te si vyba­vit zdán­li­vě nepřed­sta­vi­tel­né. O mno­ho leh­čí to pak bude­te mít, jestli­že jste si někdy v minu­los­ti sna­ži­li před­sta­vit, jak to asi pro­bí­há uvnitř počí­ta­če, v jeho nej­ni­ter­něj­ších útro­bách, kde se kaž­dý den svá­dí tuhé bitvy mezi nepo­vo­le­ný­mi ovla­da­či, viry či poško­ze­ný­mi sou­bo­ry. Takový je totiž Matrix, respek­ti­ve jeho nová tvář. Postavy mají­cí ve svě­tě Matrixu zásad­ní posta­ve­ní zastá­va­jí v jeho rám­ci posty jakých­si lep­ších pro­gra­mů, kte­ré jsou schop­ny ovliv­ňo­vat prů­běh samot­né simu­la­ce. Je to Merovingian, Architekt, Vědma a dal­ší… Oba posled­ní díly tedy v pra­xi před­sta­vu­jí sou­boj, kte­rý je pro mno­hé uži­va­te­le com­pu­te­rů zce­la všed­ní. Na jed­né stra­ně vir a na té dru­hé (býva­lý) anti­vir. Neo kon­tra agent Smith. 

Jak nyní vyply­nu­lo na povrch zem­ský, prv­ní díl byl v leckterých ohle­dech hod­ně klam­ný. Zprvu se zdá­lo, že úhlav­ním nepří­te­lem pře­ži­vších lidí jsou stro­je, potaž­mo svět Matrixu, ale tuto sku­teč­nost poslé­ze vyvrá­ti­la dru­há část. Třetí par­tie pak samot­ný obrat doko­ná­vá. Lidé i stro­je zís­ká­va­jí spo­leč­né­ho nepří­te­le - nepří­te­le, s kte­rým se nemů­že rov­nat ani samot­ný Neo. Ano… tou oso­bou je agent Smith, kte­rý v prů­bě­hu troj­ky dosa­hu­je takřka abso­lut­ní nad­vlá­dy nad pro­gra­mem. Vymanil se z jeho spá­rů, pře­žil svou vlast­ní kyber­ne­tic­kou smrt a začal se Matrixem šířit jako nemoc. Výše uve­de­né při­rov­ná­ní agen­ta Smithe k anti­vi­ru tedy při­jmě­te s dosta­teč­nou rezer­vou. 

Příběh Revolutions je svým způ­so­bem hod­ně zají­ma­vý, a to i přes­to, že nava­zu­je na nemast­ný, nesla­ný dru­hý díl. Po úvod­ní hodin­ce, kte­rá je pře­sy­ce­na řeč­mi plný­mi pato­su a nejas­ný­mi výpo­věď­mi Vědmy a jiných zúčast­ně­ných, se dostá­vá ke slo­vu šede­sát minut trva­jí­cí akce, při­ná­še­jí­cí divá­ko­vi nefal­šo­va­ný fil­mo­vý záži­tek. Na Sion úto­čí tisí­ce sen­ti­ne­lů a čelí odpo­ru ze stra­ny jeho lid­ských oby­va­te­lů a samot­ný Neo pádí spo­leč­ně s Trinity do měs­ta stro­jů, aby si zde odbyl povin­nos­ti Vyvoleného. Závěr sním­ku poté obsta­rá­vá finál­ní střet mezi Neem a agen­tem Smithem v nulo­vé gra­vi­ta­ci, kte­rý je orá­mo­ván mini­mál­ně dvě­ma pře­kva­pi­vý­mi, ne-li šoku­jí­cí­mi udá­lost­mi. 

Třetí Matrix je napros­to odliš­ný od svých před­chůd­ců. Je tem­něj­ší, dojem­něj­ší, akč­něj­ší a roz­hod­ně kom­pakt­něj­ší a uce­le­něj­ší než Reloaded. ®e je jeho pří­běh atmo­sfé­ric­ky chmur­něj­ší, tak to je důsle­dek toho, že se pře­váž­ná část dvou­ho­di­no­vé sto­pá­že ode­hrá­vá ve svě­tě sku­teč­ném, a tedy ve svě­tě tro­sek, stro­jů a vypá­le­né­ho nebe. 

Zatímco jed­nič­ka se zamě­řo­va­la zce­la logic­ky na scé­ny v simu­lač­ním pro­gra­mu, dru­hý díl se poku­sil o jakousi rov­no­váhu a popr­vé sezná­mil divá­ky i s dru­hou stra­nou. Navštívili jsme Sion, setka­li se s jeho oby­va­te­li, zatan­či­li si rave a při­čich­li o něco více k pachu v potem­ně­lých šach­tách a tune­lech. Trojka je zále­ži­tos­tí výhrad­ně natu­ra­lis­tic­kou (někte­ré násled­ky jsou pro urči­té hrdi­ny sku­teč­ně kru­té). Do samot­né­ho Matrixu nahléd­ne­me snad jen dva­krát: popr­vé při efekt­ní pře­střel­ce ve ves­ti­bu­lu sado­ma­so­chis­tic­ké­ho klu­bu Hell, napo­sled v závě­reč­né pat­nác­ti­mi­nu­tov­ce (čás­ti děje ode­hrá­va­jí­cí se na hra­ni­ci Matrixu záměr­ně opo­mí­jím). 

Celkově vza­to - tře­tí díl mě sice nijak zvláš» neo­sl­nil, ale ale­spoň čás­teč­ně napl­nil má oče­ká­vá­ní (je v něm akce, roman­ti­ka, napě­tí... zkrát­ka ze vše­ho něco). Přesto jsem se mís­ty neu­brá­nil poci­tům roz­po­ru­pl­nos­ti. Těžko říci, zda­li to byl záměr bra­trů Wachovských, vyzrát na divá­ka a uva­lit jej do pozi­ce tápa­jí­cí­ho pozo­ro­va­te­le plné­ho nejis­tot. Jestliže ano, pak se jim to v mém pří­pa­dě poda­ři­lo. Po skon­če­ní Matrixu Revolutions vím ako­rát to, že vlast­ně vůbec nic nevím. Nevím ani to, zda­li bych měl být nad­še­ný, ane­bo zkla­ma­ný. 

Nicméně… nebýt častých logic­kých kik­sů v dru­hé půli a z toho ply­nou­cích otá­zek typu „PROČ???“, byl bych nej­spíš spo­ko­jen, vrněl bla­hem a tu deva­de­sát­ku fil­mu udě­lil. Jenomže nemůžu, tak­že osm­de­sát a dost!

Dobrou noc.