Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Teoretický fyzik J. Robert Oppenheimer vede tým vědců vyvíjejících atomovou bombu ve snaze ukončit druhou světovou válku ve filmu Oppenheimer, který vstoupí do pražských kin dnes o půlnoci a o víkendu bude mít premiéru po celém světě. Jeden z nejočekávanějších filmů roku 2023 je opravdovou podívanou a žádá si, aby byl viděn v kinech v oblíbeném formátu režiséra Christophera Nolana.
Tisková projekce Oppenheimera v kině IMAX Cinema City Flora byla zahájena osobním vzkazem režiséra, který poděkoval fanouškům i samotnému pražskému kinu za to, že uvedlo svůj 70mm projektor IMAX do funkčního stavu, aby mohlo film promítat.
Praha je jediným městem v kontinentální Evropě a jedním z pouhých 30 měst na světě, kde se Oppenheimer promítá v Nolanem preferovaném 70mm formátu IMAX, který obsahuje černobílé záběry natočené na filmový pás vynalezený pro tento film. Je to velkolepá podívaná, i když celoplošné záběry IMAXu představují jen zlomek toho, co vidíme na plátně.
Přibližně 75 procent Oppenheimera tvoří záběry v rozsahu 2,35:1, přičemž obraz je vycentrován uprostřed rámu IMAXu 5:4. Na plátně se objevují i záběry v poměru 2,35:1, které jsou na plátně k dispozici. Rozsah se rozšiřuje a zaplňuje celé plátno IMAXu nejen u vybraných sekvencí, jako tomu bylo v režisérově Temném rytíři, ale téměř v každé scéně: většina úvodních záběrů, širokých záběrů a dalších klíčových momentů zaplaví plátno před přechodem do rozsahu pro dialogy a příběh.
Občas Oppenheimer stříhá mezi několika vteřinovými záběry v plném formátu a záběry v rozsahu v téže sekvenci. Efekt je zpočátku zarážející, ale změní se v plynulý, když se nám představí kameraman Hoyte Van Hoytema, který nám otevírá oči světem rozšířených obrazů a možností, než se začne vrtat a soustředit se na řídkou krajinu myšlenek a nápadů v Nolanově scénáři, adaptovaném podle románu Americký Prometheus:
Oppenheimera hraje Cillian Murphy jako titulní fyzik, geniální mysl s liberálními sklony, kterého generál Leslie Groves (Matt Damon) naverbuje, aby vedl tým vědců při vývoji zbraně velké síly pro projekt Manhattan na sklonku druhé světové války.
Klíčovými členy jeho týmu jsou dlouholetý přítel a hlas rozumu Isidor Rabi (David Krumholtz), dobromyslný, ale ustaraný Ernest Lawrence (mimořádně empatický Josh Harnett) a bojovnější Edward Teller (Benny Safdie), který se stejně jako sám Oppenheimer nedokáže udržet na uzdě vlastního smyslu pro dobro a zlo bez ohledu na výsledek.
Předběžné zprávy o rozsáhlé nahotě ve filmu Oppenheimer se týkají výhradně Jean Tatlockové v podání Florence Pughové, jejíž nespoutaná bohémská charakteristika představuje ostrý kontrast k Oppenheimerově rezervované ženě v domácnosti Kitty, kterou ztvárnila Emily Bluntová.
Ani jedna z hereček nedostane na plátně mnoho času, ale obě zanechají v Oppenheimerově příběhu trvalou stopu. Kittyino bezproblémové pohlcení státního zástupce v podání Jasona Clarkea, kontrastující s bojem jejího manžela ve stejném horkém křesle, je jedním z vrcholů třetího dějství. Mezitím je to právě sebevražda Tatlockové, která přichází na mysl, když se Oppenheimera ptají, proč se jeho postoj k vývoji jaderných zbraní v průběhu let změnil, a její smrt je niterným připomenutím lidské ceny na tomto světě.
Primární události Oppenheimera jsou vyprávěny optikou ne jednoho, ale hned dvou rámcujících prvků, které se odehrávají během mccarthyistického rudého strachu po druhé světové válce a týkají se Oppenheimerových údajných komunistických sklonů. Obě se týkají Lewise Strausse v podání Roberta Downeyho Jr., zakládajícího komisaře Komise pro atomovou energii, který se zaměřuje na Oppenheimera kvůli jeho návrhu na zdrženlivost a spolupráci se Sověty namísto eskalace závodů ve zbrojení.
Velká část Oppenheimera, a zejména jeho třetí a závěrečná hodina, se stává právním dramatem, když sám Oppenheimer čelí v roce 1954 bezpečnostnímu slyšení, které zkoumá fyzikův vztah k vládě, iniciovaný některými zákulisními jednáními Strausse, a Strauss později čelí v roce 1958 schvalovacímu slyšení po nominaci na ministra obchodu. Soupeření mezi oběma muži (a myšlenkami, které reprezentují) je paralelou k závodům ve zbrojení mezi Spojenými státy a Sovětským svazem a vrcholí formou vzájemně zaručeného zničení.
Největší dopad má však Oppenheimer během vrcholného jaderného testu Trinity, kdy je v poušti Los Alamos odpálena první jaderná zbraň na světě. Přestože známe výsledek tohoto testu, patnáctiminutová sekvence, která mu předchází, je mistrovskou třídou v natáčení napínavých filmů na hraně, podpořenou hřmotnou hudbou Ludwiga Göranssona.
Závěrečný okamžik mezi Oppenheimerem a Albertem Einsteinem (Tom Conti), který tuto událost i celý film přetavuje v poznatky nashromážděné po detonaci, je dokonalou tečkou na závěr.
Oppenheimer je příliš velký, jeho poselství příliš hluboké a jeho téma příliš složité na to, aby se dalo zpracovat konvenčním způsobem. Pro režisérovy fanoušky to není tak čisté a sevřené vyprávění jako Dunkirk a není to ani něco tak zábavného a vynalézavého jako Tenet.
Ale přestože obsahuje části, které spíše připomínají lekci dějepisu, přednášku z fyziky nebo soudní řízení, využívá všechny filmové triky a údiv vzbuzující zázraky, s nimiž si Nolan pohrával ve svých předchozích snímcích, a spojuje je do svého dosud nejvelkolepějšího počinu.
Jedná se o film, který k nám promlouvá tím nejnaléhavějším způsobem, vypráví příběh, který byl zapomenut, ale jehož poselství je dnes aktuálnější než kdy jindy. Oppenheimer je film, který se dívá na svět, jenž vyplynul z teorie jeho subjektu, a prosí nás, abychom místo toho naslouchali jeho poselství.
(4,91 z 5)