„Oppenheimer“ IMAX 70mm: Nolanův výbušný epos se rozhořel na velkém plátně

Teoretický fyzik J. Robert Oppenheimer vede tým věd­ců vyví­je­jí­cích ato­mo­vou bom­bu ve sna­ze ukon­čit dru­hou svě­to­vou vál­ku ve fil­mu Oppenheimer, kte­rý vstou­pí do praž­ských kin dnes o půl­no­ci a o víken­du bude mít pre­mi­é­ru po celém svě­tě. Jeden z nej­o­če­ká­va­něj­ších fil­mů roku 2023 je oprav­do­vou podí­va­nou a žádá si, aby byl viděn v kinech v oblí­be­ném for­má­tu reži­sé­ra Christophera Nolana.

Tisková pro­jek­ce Oppenheimera v kině IMAX Cinema City Flora byla zahá­je­na osob­ním vzka­zem reži­sé­ra, kte­rý podě­ko­val fanouškům i samot­né­mu praž­ské­mu kinu za to, že uved­lo svůj 70mm pro­jek­tor IMAX do funkč­ní­ho sta­vu, aby moh­lo film pro­mí­tat.

Praha je jedi­ným měs­tem v kon­ti­nen­tál­ní Evropě a jed­ním z pou­hých 30 měst na svě­tě, kde se Oppenheimer pro­mí­tá v Nolanem pre­fe­ro­va­ném 70mm for­má­tu IMAX, kte­rý obsa­hu­je čer­no­bí­lé zábě­ry nato­če­né na fil­mo­vý pás vyna­le­ze­ný pro ten­to film. Je to vel­ko­le­pá podí­va­ná, i když celo­ploš­né zábě­ry IMAXu před­sta­vu­jí jen zlo­mek toho, co vidí­me na plát­ně.

Přibližně 75 pro­cent Oppenheimera tvo­ří zábě­ry v roz­sa­hu 2,35:1, při­čemž obraz je vycen­t­ro­ván upro­střed rámu IMAXu 5:4. Na plát­ně se obje­vu­jí i zábě­ry v pomě­ru 2,35:1, kte­ré jsou na plát­ně k dis­po­zi­ci. Rozsah se roz­ši­řu­je a zapl­ňu­je celé plát­no IMAXu nejen u vybra­ných sek­ven­cí, jako tomu bylo v reži­sé­ro­vě Temném rytí­ři, ale téměř v kaž­dé scé­ně: vět­ši­na úvod­ních zábě­rů, širo­kých zábě­rů a dal­ších klí­čo­vých momen­tů zapla­ví plát­no před pře­cho­dem do roz­sa­hu pro dia­lo­gy a pří­běh.

Občas Oppenheimer stří­há mezi něko­li­ka vte­ři­no­vý­mi zábě­ry v plném for­má­tu a zábě­ry v roz­sa­hu v téže sek­ven­ci. Efekt je zpo­čát­ku zará­že­jí­cí, ale změ­ní se v ply­nu­lý, když se nám před­sta­ví kame­ra­man Hoyte Van Hoytema, kte­rý nám ote­ví­rá oči svě­tem roz­ší­ře­ných obra­zů a mož­nos­tí, než se začne vrtat a sou­stře­dit se na říd­kou kra­ji­nu myš­le­nek a nápa­dů v Nolanově scé­ná­ři, adap­to­va­ném pod­le romá­nu Americký Prometheus:

Oppenheimera hra­je Cillian Murphy jako titul­ní fyzik, geni­ál­ní mysl s libe­rál­ní­mi sklo­ny, kte­ré­ho gene­rál Leslie Groves (Matt Damon) naver­bu­je, aby vedl tým věd­ců při vývo­ji zbra­ně vel­ké síly pro pro­jekt Manhattan na sklon­ku dru­hé svě­to­vé vál­ky.

Klíčovými čle­ny jeho týmu jsou dlou­ho­le­tý pří­tel a hlas rozu­mu Isidor Rabi (David Krumholtz), dob­ro­mysl­ný, ale usta­ra­ný Ernest Lawrence (mimo­řád­ně empa­tic­ký Josh Harnett) a bojov­něj­ší Edward Teller (Benny Safdie), kte­rý se stej­ně jako sám Oppenheimer nedo­ká­že udr­žet na uzdě vlast­ní­ho smys­lu pro dob­ro a zlo bez ohle­du na výsle­dek.

Předběžné zprá­vy o roz­sáh­lé naho­tě ve fil­mu Oppenheimer se týka­jí výhrad­ně Jean Tatlockové v podá­ní Florence Pughové, jejíž nespou­ta­ná bohém­ská cha­rak­te­ris­ti­ka před­sta­vu­je ost­rý kon­trast k Oppenheimerově rezer­vo­va­né ženě v domác­nos­ti Kitty, kte­rou ztvár­ni­la Emily Bluntová.

Ani jed­na z here­ček nedo­sta­ne na plát­ně mno­ho času, ale obě zane­cha­jí v Oppenheimerově pří­bě­hu trva­lou sto­pu. Kittyino bez­pro­blé­mo­vé pohl­ce­ní stát­ní­ho zástup­ce v podá­ní Jasona Clarkea, kon­tras­tu­jí­cí s bojem její­ho man­že­la ve stej­ném hor­kém křes­le, je jed­ním z vrcho­lů tře­tí­ho děj­ství. Mezitím je to prá­vě sebe­vraž­da Tatlockové, kte­rá při­chá­zí na mysl, když se Oppenheimera pta­jí, proč se jeho postoj k vývo­ji jader­ných zbra­ní v prů­bě­hu let změ­nil, a její smrt je niter­ným při­po­me­nu­tím lid­ské ceny na tom­to svě­tě.

Primární udá­los­ti Oppenheimera jsou vyprá­vě­ny opti­kou ne jed­no­ho, ale hned dvou rám­cu­jí­cích prv­ků, kte­ré se ode­hrá­va­jí během mccarthy­is­tic­ké­ho rudé­ho stra­chu po dru­hé svě­to­vé vál­ce a týka­jí se Oppenheimerových údaj­ných komu­nis­tic­kých sklo­nů. Obě se týka­jí Lewise Strausse v podá­ní Roberta Downeyho Jr., zaklá­da­jí­cí­ho komi­sa­ře Komise pro ato­mo­vou ener­gii, kte­rý se zamě­řu­je na Oppenheimera kvů­li jeho návr­hu na zdr­žen­li­vost a spo­lu­prá­ci se Sověty namís­to eska­la­ce závo­dů ve zbro­je­ní.

Velká část Oppenheimera, a zejmé­na jeho tře­tí a závě­reč­ná hodi­na, se stá­vá práv­ním dra­ma­tem, když sám Oppenheimer čelí v roce 1954 bez­peč­nost­ní­mu sly­še­ní, kte­ré zkou­má fyzi­kův vztah k vlá­dě, ini­ci­o­va­ný někte­rý­mi záku­lis­ní­mi jed­ná­ní­mi Strausse, a Strauss poz­dě­ji čelí v roce 1958 schva­lo­va­cí­mu sly­še­ní po nomi­na­ci na minis­t­ra obcho­du. Soupeření mezi obě­ma muži (a myš­len­ka­mi, kte­ré repre­zen­tu­jí) je para­le­lou k závo­dům ve zbro­je­ní mezi Spojenými stá­ty a Sovětským sva­zem a vrcho­lí for­mou vzá­jem­ně zaru­če­né­ho zni­če­ní.

Největší dopad má však Oppenheimer během vrchol­né­ho jader­né­ho tes­tu Trinity, kdy je v pouš­ti Los Alamos odpá­le­na prv­ní jader­ná zbraň na svě­tě. Přestože zná­me výsle­dek toho­to tes­tu, pat­nác­ti­mi­nu­to­vá sek­ven­ce, kte­rá mu před­chá­zí, je mis­trov­skou tří­dou v natá­če­ní napí­na­vých fil­mů na hra­ně, pod­po­ře­nou hřmot­nou hud­bou Ludwiga Göranssona.

Závěrečný oka­mžik mezi Oppenheimerem a Albertem Einsteinem (Tom Conti), kte­rý tuto udá­lost i celý film pře­ta­vu­je v poznatky nashro­máž­dě­né po deto­na­ci, je doko­na­lou teč­kou na závěr.

Oppenheimer je pří­liš vel­ký, jeho posel­ství pří­liš hlu­bo­ké a jeho téma pří­liš slo­ži­té na to, aby se dalo zpra­co­vat kon­venč­ním způ­so­bem. Pro reži­sé­ro­vy fanouš­ky to není tak čis­té a sevře­né vyprá­vě­ní jako Dunkirk a není to ani něco tak zábav­né­ho a vyna­lé­za­vé­ho jako Tenet.

Ale přes­to­že obsa­hu­je čás­ti, kte­ré spí­še při­po­mí­na­jí lek­ci děje­pi­su, před­náš­ku z fyzi­ky nebo soud­ní říze­ní, vyu­ží­vá všech­ny fil­mo­vé tri­ky a údiv vzbu­zu­jí­cí zázra­ky, s nimiž si Nolan pohrá­val ve svých před­cho­zích sním­cích, a spo­ju­je je do své­ho dosud nej­vel­ko­le­pěj­ší­ho poči­nu.

Jedná se o film, kte­rý k nám pro­mlou­vá tím nej­na­lé­ha­věj­ším způ­so­bem, vyprá­ví pří­běh, kte­rý byl zapo­me­nut, ale jehož posel­ství je dnes aktu­ál­něj­ší než kdy jin­dy. Oppenheimer je film, kte­rý se dívá na svět, jenž vyply­nul z teo­rie jeho sub­jek­tu, a pro­sí nás, abychom mís­to toho naslou­cha­li jeho posel­ství.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový