Pasáž: Hrdinský film bratří Russoů od Netflixu - Robotí holocaust

Po letech od vál­ky mezi robo­ty a lid­mi, kte­rá zane­cha­la civi­li­za­ci v tros­kách, se mla­dá žena pokou­ší vypá­t­rat své­ho zesnu­lé­ho bra­t­ra, kte­rý se zřej­mě převtě­lil do robo­ta, ve fil­mu The Electric State, kte­rý je nyní stre­a­mo­ván na Netflixu poté, co minu­lý víkend debu­to­val v ome­ze­ném počtu v ame­ric­kých kinech. Tento údaj­ný bloc­kbus­ter za 320 mili­o­nů dola­rů se může pochlu­bit něko­li­ka dechbe­rou­cí­mi vizu­ál­ní­mi efek­ty a atrak­tiv­ním retro-futuristickým designem spo­lu s jed­no­roz­měr­ný­mi posta­va­mi a pří­bě­ho­vou prázd­no­tou, kte­rá ze sle­do­vá­ní fil­mu dělá pro pozor­né divá­ky zkouš­ku odol­nos­ti.

Jako obsah pro dru­hou obra­zov­ku, kte­rý si může­te pus­tit při hra­ní video­hry, domá­cích pra­cích nebo pro­chá­ze­ní soci­ál­ních sítí, je Pasáž vrcho­lem zába­vy na poza­dí znač­ky Netflix. Jakýkoli tři­ce­tivte­ři­no­vý úsek fil­mu osl­ní vaše oči i uši, a i když vám před­cho­zích deset minut unik­lo, nikdy nebu­de­te zma­te­ni tím, co se děje, pro­to­že tyhle posta­vy se nikdy nemě­ní a pří­běh nikam nesmě­řu­je.

Ironií je, že kaž­dý, kdo se na Pasáž sku­teč­ně podí­vá, zůsta­ne napros­to zma­te­ný. Co jsou vlast­ně ti robo­ti zač? Nezdá se, že by je pohá­ně­la něja­ká pokro­či­lá umě­lá inte­li­gen­ce, ale mís­to toho jsou to pro­s­to­du­ché mas­kot­ky, kte­ré z nikdy dosta­teč­ně nepro­zkou­ma­ných důvo­dů tou­ží po samo­stat­nos­ti. Co udě­lá pan Burák (odu­šev­ně­le namlu­ve­ný Woodym Harrelsonem) se svý­mi občan­ský­mi prá­vy, jakmi­le bude odtr­žen od kor­po­ra­ce Planters? Na začát­ku fil­mu se obje­ví repor­táž ve sty­lu Fox News, v níž se chlá­pek doha­du­je, že jeho tous­to­vač má opé­kat chle­ba, a film jako by se posta­vil na stra­nu robo­ta, kte­rý tvr­dí, že ne, že i tous­to­vač má svá prá­va.

Vy hlu­páci! „Roboti jsou taky lidi!“ (sku­teč­ný dia­log z fil­mu). Lidstvo ve vál­ce robo­tů zví­tě­zí v roce 1994 poté, co pan Burák a Bill Clinton pode­pí­ší míro­vou doho­du, pro­to­že tech­no­lo­gic­ký mag­nát Ethan Skate (Stanley Tucci, pře­vle­če­ný za Steva Jobse) vyna­le­zl spe­ci­ál­ní VR head­set (zde nazva­ný Neurocaster), kte­rý lidem umož­ňu­je ovlá­dat vlast­ní robo­ty. Zaslouží si tito robo­ti také lid­ská prá­va? Podle logi­ky fil­mu zřej­mě ne, pro­to­že inte­li­gen­ce v jejich nit­ru je lid­ská.

Neurocastery jsou ve fil­mu meta­fo­rou soci­ál­ních sítí, hero­i­nu nebo čeho­ko­li jiné­ho, co trá­pí lid­stvo, a všech­ny ved­lej­ší posta­vy ve fil­mu - od násil­nic­ké­ho otčí­ma (Jason Alexander) přes stře­do­ško­lá­ky až po feťá­ky na uli­ci - jsou na ně per­ma­nent­ně napo­je­né. Umožňují uži­va­te­lům roz­dě­lit si mysl a sou­čas­ně jed­nou polo­vi­nou mys­li ovlá­dat lidi-roboty a dru­hou rela­xo­vat na plá­ži. Přesně jako v reál­ných VR hrách, ve kte­rých radě­ji simu­lu­je­me den na plá­ži, než abychom hrá­li role výkon­ných robo­tů.

Michelle Greeneová (Millie Bobby Brownová) mezi­tím z nevy­svět­le­ných důvo­dů odmít­ne Neurocastery hned na začát­ku fil­mu, což je roz­hod­nu­tí, kte­ré posta­vu při­pra­vu­je o růst a pří­běh o intri­ky. Dokážeme si před­sta­vit ver­zi Pasáže, kde se tato posta­va v prů­bě­hu fil­mu poma­lu roz­ča­ro­vá­vá z tech­no­lo­gie a dozví­dá se straš­li­vou prav­du, ale to by divá­ci muse­li do vyprá­vě­ní sku­teč­ně zapo­jit: Netflix ví, že se na to ve sku­teč­nos­ti nedí­vá­te, tak­že všech­no musí být jas­né hned od začát­ku.

Michelle je také cit­li­vá na robo­ty, tak­že když se v její lož­ni­ci obje­ví kres­le­ný mas­kot Cosmo (namlu­ve­ný, ale jen hláš­ka­mi, Alanem Tudykem) a nazna­čí, že je duchem její­ho mrt­vé­ho bra­t­ra Chrise (Woody Norman), nad­še­ně se k němu při­dá a vydá se na nebez­peč­nou ces­tu do zóny vylou­če­ní robo­tů, aby vyhle­da­la dok­to­ra s brý­le­mi (Ke Huy Quan), kte­rý by nám vysvět­lil, co už víme.

Cestou se spo­jí s fil­mo­vou ver­zí Hana Sola, drs­ňác­kým kami­oňá­kem a pře­kup­ní­kem nos­tal­gie Johnem D. Keatsem (Chris Pratt), kte­ré­mu se dosta­ne pro­dlou­že­né­ho úvo­du v ryt­mu pěti tak­tů Danzigovy Mother. Dokonce dosta­ne i svou vlast­ní šan­ci na gre­e­dov­ský moment, když mu robot na lid­ský pohon s hla­sem Colmana Dominga vra­zí do obli­če­je zbraň... jen­že nestří­lí on, ale jeho robo-kamarád Herman (Anthony Mackie), a stří­le­jí jen po robo­to­vi a zdá se, že ho jen dočas­ně vyřa­dí.

Také Keats je během něko­li­ka minut po svém před­sta­ve­ní okra­den o cha­rak­te­ri­za­ci. Film ho před­sta­vu­je jako tako­vé­ho pro­to­ty­pic­ké­ho lum­pí­ka, že je dokon­ce oble­če­ný jako Han Solo, ale mís­to toho, aby mu šlo jen o pení­ze, se z dob­ro­ty srd­ce oka­mži­tě při­dá k Michellině nejas­né věci. Dokonce i poté, co mu pro­zra­dí, že vede Maršála, robo­ta, kte­ré­ho ovlá­dá lovec odměn Bradbury (Giancarlo Esposito). Bradbury, ved­lej­ší anta­go­nis­ta fil­mu, má ve fil­mu jedi­ný cha­rak­te­ro­vý oblouk, ale stej­ně ho vytu­ší­me už z jeho úvo­du.

Všechny tyto posta­vy jsou pro reži­sé­ry Anthonyho a Joea Russoovy jen šumem v poza­dí, kte­rý čas­to odbí­há od výko­nů lid­ských her­ců, aby se mohl sou­stře­dit na vizu­ál­ní efek­ty fil­mu, mezi nimiž jsou i robo­ti, kte­ré v moti­on cap­tu­re hra­jí Terry Notary a Martin Klebba a kte­ré namlu­vi­li Brian Cox a Hank Azaria. Coxův výmluv­ný výkon v roli base­ballo­vé­ho nad­ha­zo­va­če zde při­po­mí­ná jeho prá­ci na jeviš­ti s Royal Shakespeare Company ve hře Král Lear.

Po tech­nic­ké strán­ce vypa­dá a zní Pasáž skvě­le, s pře­py­cho­vou kame­rou Stephena F. Windona (Šedý muž), sta­ro­mód­ním dob­ro­druž­ným soun­d­trac­kem od Alana Silvestriho a něko­li­ka sku­teč­ně vel­ko­le­pý­mi vizu­ál­ní­mi efek­ty. Už jen nasví­ce­ní počí­ta­čem vytvo­ře­ných postav odli­šu­je film od mno­ha jiných podob­ných. Převedením gra­fic­ké­ho romá­nu Simona Stålenhaga na fil­mo­vé plát­no ho však tvůr­ci při­pra­vi­li o jeho jedi­neč­ný kyber­pun­ko­vý nádech.

Neurokasteři v Pasáži nejsou jen pro­střed­kem záplet­ky: jsou meta­fo­rou toho, jak ten­to film hod­no­tit. Dokud je vaše pozor­nost upře­na jinam - tře­ba na obslu­hu těž­kých stro­jů, jed­ná se o vrchol zába­vy na dru­hém plát­ně: sku­teč­ně osl­ni­vý záži­tek, kte­rý vás nikdy neza­ujme na tak dlou­ho, aby odve­dl vaši pozor­nost od toho, co sku­teč­ně dělá­te.

Jedná se o skvě­lý obsah, kte­rý bude na Netflixu jis­tě sbí­rat minu­ty jako věc, kte­rou si pus­tí­te na poza­dí. Zanechte však všech nadě­jí, vy, kte­ří vstou­pí­te do Pasáže, aniž bys­te měli po ruce něja­ké jiné roz­ptý­le­ní nebo čin­nost, kte­ré bys­te se moh­li věno­vat. Je tu jen polo­vi­na fil­mu a sna­žit se mu věno­vat napl­no by se moh­lo uká­zat jako nebez­peč­né pro vaše dušev­ní zdra­ví.

Poznámka pod čarou: V Pasáži je spous­ta bizar­ních nos­tal­gic­kých návnad z 90. let, od mas­ko­ta Planters až po stá­li­ce nákup­ních cen­ter jako Sears a Panda Express. Film se však v jed­né nos­tal­gii vel­mi mýlí: Big Mouth Billy Bass, kte­rý zde zpí­vá původ­ní píseň Take Me to the River od Ala Greena namís­to cover­ver­ze vytvo­ře­né pro ten­to pro­dukt, kte­rá se více podo­ba­la ver­zi pís­ně od Talking Heads a neza­po­me­nu­tel­ně zazně­la v seri­á­lu The Sopranos.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový