Petr Čepek: Citlivý a charakterní démon

Dnes je tomu tři­cet let od dne, kdy nás navždy opus­til jeden z nej­lep­ších a záro­veň nej­cha­risma­tič­těj­ších čes­kých her­ců všech dob, dlou­ho­le­tý člen praž­ské­ho Činoherního klu­bu Petr Čepek, kte­rý v pou­hých 54 letech pod­lehl rako­vi­ně sli­niv­ky břiš­ní. Tento démo­nic­ky půso­bí­cí muž pro­slul nejen svým oso­bi­tým herec­tvím, ale i pev­ným cha­rak­te­rem a posto­ji, ze kte­rých neuhnul ani o píď. Pojďme si pro­to při­po­me­nout jeho život­ní i umě­lec­kou dráhu, během níž vytvo­řil v diva­dle i ve fil­mu celou řadu neza­po­me­nu­tel­ných dra­ma­tic­kých i kome­di­ál­ních rolí, kte­rým vždy zane­chal svůj neza­mě­ni­tel­ný otisk.

Narodil se 16. září 1940 v Praze v dom­ku na pome­zí Smíchova a Radlic. Po smr­ti otce Karla se spo­leč­ně s mat­kou Miloslavou (roze­nou Haladějovou) a mlad­ším bra­t­rem Karlem, kte­rý byl rov­něž diva­del­ním her­cem, pře­stě­ho­val do Ostravy, kon­krét­ně do obce Hrabůvky, kde žili pra­ro­di­če z mat­či­ny stra­ny, a násled­ně v roce 1956 do teh­dy vznik­lé čtvr­ti Poruby. Po stu­diu na gym­ná­zi­um byl v roce 1958 při­jat na DAMU, kde pat­řil do sil­né­ho roč­ní­ku, jehož pro­fe­so­rem byl legen­dár­ní herec Miloš Nedbal. Jeho spo­lu­žá­ky byli napří­klad Josef Abrhám, Ladislav Mrkvička nebo Jiří Krampol. Po abso­lu­to­riu DAMU nastou­pil do ost­rav­ské­ho Divadla Petra Bezruče, odkud spo­leč­ně s něko­li­ka kole­gy v čele s nedáv­no zesnu­lým reži­sé­rem a her­cem Janem Kačerem v roce 1965 ode­šel do Prahy, kde se stal čle­nem nově vzni­ka­jí­cí­ho sou­bo­ru Činoherního klu­bu, ve kte­rém vydr­žel nece­lých tři­cet let až do své smr­ti.

Činoherní klub byl Čekovým dru­hým domo­vem. Snímek pochá­zí z před­sta­ve­ní Něžný bar­bar pod­le stej­no­jmen­né kni­hy Bohumila Hrabala a spo­lu s Čepkem zde vidí­me Jiřího Císlera a Jiřího Zahajského.

Na těch­to komor­ních leč pro­slu­lých diva­del­ních prk­nech Čepek vytvo­řil celou řadu význam­ných rolí. Za všech­ny jme­nuj­me Lichura z Machiavelliho Mandragory, Razumichina z Dostojevského Zločinu a tres­tu, pošt­mis­t­ra z Gogolova Revizora, McCanna z Narozenin Harolda Pitnera, Fausta z Doktora Fausta Milana Calábka, Oskara z Povídek z vídeň­ské­ho lesa Ödona von Horvátha, Vladimíra z Hrabalova Něžného bar­ba­ra či titul­ní roli z Ibsenova Johna Gabriela Borkmana, kte­rý byl jeho diva­del­ní labu­tí pís­ní.

Paralelně s nástu­pem do Činoherního klu­bu se začal obje­vo­vat na stří­br­ném plát­ně, zpo­čát­ku pře­váž­ně v dra­ma­tic­kých rolích. Jeho fil­mo­vým debu­tem (po něko­li­ka zapo­me­nu­tých tele­viz­ních insce­na­cích) bylo dra­ma Hotel pro cizin­ce (1967) Antonína Máši, ve kte­rém vytvo­řil hlav­ní roli mla­dé­ho bás­ní­ka Petra Hudce, kte­rý je na kon­ci zavraž­děn a jehož posled­ní dny před smr­tí film reka­pi­tu­lu­je. V témže roce si zahrál ješ­tě jed­nu hlav­ní roli Ondřeje z Vlkova v his­to­ric­kém dra­ma­tu Údolí včel, kte­ré pod­le námě­tu Vladimíra Körnera nato­čil František Vláčil, jehož oso­bi­tý ruko­pis film nese. O dva roky poz­dě­ji Vláčil opět pod­le Körnerovy nove­ly nato­čil dra­ma Adelheid, ve kte­rém zno­vu svě­řil Čepkovi hlav­ní muž­skou roli poru­čí­ka Chotovického, kte­rý je uby­to­ván ve vile po býva­lém aktiv­ním nacis­to­vi, v němž potká­vá jeho dce­ru a titul­ní hrdin­ku (Emma Černá), při­čemž film sta­ví do kon­tras­tu trau­ma­ta ústřed­ní dvo­ji­ce.

Významná byla rov­něž Čepkova spo­lu­prá­ce s dal­ším věhlas­ným reži­sé­rem 60. a 70. let Jurajem Herzem. Ten mu v adap­ta­ci psy­cho­lo­gic­ké­ho romá­nu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lam­py (1971) nabí­dl život­ní roli ofi­cí­ra Pavla Maliny, kte­rý je naka­žen syfi­li­dou, pro­čež nedo­ká­že uspo­ko­jit svou man­žel­ku, živo­čiš­nou Štěpu (Iva Janžurová). Čepek zejmé­na ve dru­hé polo­vi­ně fil­mu před­ve­dl feno­me­nál­ní herec­ký kon­cert. O rok poz­dě­ji Herz Čepkovi svě­řil roli notá­ře Glenara v dra­ma­tu Morgiana, adap­ta­ci nove­ly rus­ké­ho spi­so­va­te­le Alexandra Grina. Zde se Čepek opět setkal s Janžurovou, kte­rá zde ztvár­ni­la život­ní dvoj­ro­li.

Životní roli syfi­li­dou nemoc­né­ho ofi­cí­ra Pavla Maliny Čepkovi nabí­dl reži­sér Juraj Herz v adap­ta­ci romá­nu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lam­py. Na sním­ku je s Ivou Janžurovou, před­sta­vi­tel­kou hlav­ní role Štěpy.

Poněkud zapo­me­nu­tý v rám­ci Čepkovy dra­ma­tic­ké tvor­by je sní­mek Nahota, v němž vytvo­řil hlav­ní roli mla­dé­ho věz­ně a sebe­vra­ha. Toto psy­cho­lo­gic­ké dra­ma však nemoh­lo být uve­de­no do kin a skon­či­lo v tre­zo­ru kvů­li účas­ti Československé Miss 1969 Kristýny Hanzalové, kte­rá před pre­mi­é­rou emi­gro­va­la.

Čepek byl sice svým vze­zře­ním pro dra­ma­tic­ké role před­ur­čen, mno­ho­krát však doká­zal, že ani humor a nad­sáz­ka mu neby­ly cizí. První kome­dií, ve kte­ré se obje­vil, byla bon­dov­ská paro­die Václava Vorlíčka Konec agen­ta W4C pro­střed­nic­tvím psa pana Foustky, ve kte­ré si zahrál drob­nou roli ekvá­dor­ské­ho plav­ce. O tři roky poz­dě­ji vytvo­řil titul­ní roli Alberta Einsteina ve sci-fi kome­dii Zabil jsem Einsteina páno­vé... Oldřicha Lipského. Za kome­di­ál­ní roli může­me pova­žo­vat i továr­ní­ka Willyho Bergera juni­o­ra z detek­tiv­ky Smrt čer­né­ho krá­le (1972) Jiřího Sequense. Ty nej­vý­raz­něj­ších kome­di­ál­ní role však při­šly až v osm­de­sá­tých letech. Nezapomenutelné byly napří­klad Čepkovy role v adap­ta­cích knih Bohumila Hrabala vznik­lých pod tak­tov­kou Jiřího Menzela, kon­krét­ně jíz­li­vý komi­nic­ký mis­tr de Giorgi z Postřižin (1980) a beze­jmen­ný řez­ník ze Slavností sně­že­nek (1983). Celou řadu výraz­ných postav Čepek vytvo­řil v kome­di­ích, za jejichž scé­ná­ři sto­jí Zdeněk Svěrák (prů­let jeho spo­leč­ný­mi fil­my s Ladislavem Smoljakem si pře­čtě­te zde). Přestože cho­le­ric­ký pro­dukč­ní Šus z Trháku (1980), násled­ník trů­nu Ferdinand d’Este a záro­veň bra­t­ro­vrah, otco­vrah, strý­co­vrah a teto­vrah Nývlt ze Járy Cimrmana leží­cí­ho spí­cí­ho (1983), vál­kych­ti­vý dra­goun Bimbác ze Tří vete­rá­nů (1983), poli­cej­ní ředi­tel Evžen z Rozpuštěného a vypuš­tě­né­ho (1984), žár­li­vý domá­cí násil­ník Josef Turek z Vesničky mé stře­dis­ko­vé (1985) nebo vztek­lý fakír Rádži Tamil z Obecné ško­ly (1991) neby­ly zrov­na klad­né role, Čepek v nich pokaž­dé exce­lo­val.

Bimbác, Nývlt, Turek - to je jen zlo­mek kome­di­ál­ních rolí, kte­rým Čepek dodal tem­pe­ra­ment i živo­čiš­nost.

Zapomenout nemů­že­me ani na pří­le­ži­tos­ti, kte­ré Čepkovi dala tele­vi­ze. Jeho démo­nic­ké­ho zje­vu vyu­žil reži­sér Antonín Moskalyk, když jej obsa­dil do role čer­né­ho mys­liv­ce ve dvou­díl­né tele­viz­ní adap­ta­ci Babičky (1971) Boženy Němcové. První výraz­nou seri­á­lo­vou rolí byl levi­co­vě smýš­le­jí­cí pro­mí­tač v kině Bio Illusion Adolf Svárovský z legen­dár­ní váleč­né mini­sé­rie Byl jed­nou jeden dům (1974). O nece­lou deká­du poz­dě­ji vytvo­řil hlav­ní roli ve slo­ven­ském seri­á­lu Lekár umie­raj­úce­ho času, kte­rý byl pojat jako živo­to­pis­ná a his­to­ric­ká sága a Čepek zde ztvár­nil význam­né­ho slo­ven­ské­ho léka­ře, filo­zo­fa a polit­ka Jána Jesenského. Na ten­to seri­ál navá­zal v roce 1990 film Svědek umí­ra­jí­cí­ho času, opět s Čepkem v hlav­ní roli. Z dal­ších Čepkových seri­á­lo­vých rolí sto­jí za zmín­ku nerud­ný sed­lák Krupka z rodin­né ságy Synové a dce­ry Jakuba Skláře (1985), kápo dro­go­vé­ho gan­gu Aleš Klika z kri­mi­nál­ky Malý pita­val z vel­ké­ho měs­ta (epi­zo­da Narkomani, 1986), tre­nér Hanák ze spor­tov­ní­ho seri­á­lu Dlouhá míle (1989) nebo hýři­vý bon­vi­ván William Ryan z detek­tiv­ní­ho cyk­lu Dobrodružství kri­mi­na­lis­ti­ky (epi­zo­da Střela, 1989).

V posled­ním roce své­ho živo­ta se Čepek obje­vil hned dva­krát na stří­br­ném plát­ně. V roli beze­jmen­né­ho spi­so­va­te­le a disi­den­ta jsme jej moh­li vidět ve dru­hém spo­leč­ném fil­mu skle­pác­ké­ho komi­ka a reži­sé­ra Milana Šteindlera se spi­so­va­tel­kou a scé­nárist­kou Halinou Pawlowskou Díky za kaž­dé nové ráno. Jen pár dní po Čepkově smr­ti při­šlo do kin ima­gi­na­tiv­ní zpra­co­vá­ní faus­tov­ské­ho mýtu Lekce Faust surre­a­lis­tic­ké­ho reži­sé­ra Jana Švankmajera, ve kte­rém Čepek vytvo­řil titul­ní roli Fausta, za níž byl v násle­du­jí­cím roce in memo­ri­am oce­ně­něn Českým lvem za muž­ský herec­ký výkon v hlav­ní roli.

Za výkon v hlav­ní roli v mys­te­ri­óz­ním dra­ma­tu Lekce Faust Čepek zís­kal in memo­ri­am Českého lva.

O Čepkovi je zná­mé, že byl mezi her­ci jed­ním z nej­vět­ších anti­ko­mu­nis­tů. Už coby stu­dent DAMU odmí­tl jako jedi­ný pode­psat pro­hlá­še­ní odsu­zu­jí­cí cho­vá­ní své­ho spo­lu­žá­ka Ladislava Mrkvičky při majá­le­su. Později odmí­tl roli v kon­tro­verz­ním kri­mi seri­á­lu 30 pří­pa­dů majo­ra Zemana (měl hrát kari­ka­tu­ru Václava Havla, kte­rou nako­nec pře­vzal Petr Štěpánek), po čemž násle­do­val něko­li­ka­le­tý zákaz hra­ní ve fil­mu. Výrazně se anga­žo­val v revo­luč­ním roce 1989, kdy nej­pr­ve na jaře pode­psal dopis žáda­jí­cí Havlovo pro­puš­tě­ní, v létě svůj pod­pis spo­leč­ně s man­žel­kou při­po­jil pod peti­ci Několik vět, v lis­to­pa­du stál u zro­du Občanského fóra a byl i čle­nem Havlova týmu při jed­ná­ní s pre­mi­é­rem Ladislavem Adamcem.

Čepek byl v mno­ha smě­rech výji­meč­ným her­cem. Na prv­ní pohled vyza­řo­val téměř až démo­nic­kou auru, při­čemž však tato démo­nič­nost neby­la ani v nejmen­ším prvo­plá­no­vá. Naopak svý­ma hlu­bo­ký­ma oči­ma doká­zal mis­tr­ně zahrát vel­mi sil­né, byť při povrch­ním dojmu hůře hma­ta­tel­né emo­ce. Podle slov mno­ha jeho herec­kých kole­gů byl  Čepek člo­vě­kem od rány, kte­rý doká­zal kaž­dý svůj názor vyjá­d­řit natvr­do a bez oba­lu. Za tou­to drs­nou slup­kou se však skrý­val křeh­ký a cit­li­vý intro­vert, kte­rý navíc v pohnu­tých život­ních situ­a­cích pro­ká­zal vel­ký cha­rak­ter. Věčná ško­da, že mu osud dopřál se dožít se jen 54 let, jeli­kož by bylo zají­ma­vé sle­do­vat, jaký roz­měr by Čepkovo niter­né herec­tví zís­ka­lo v pokro­či­lém věku.

Tento člá­nek vychá­zí záro­veň na i blo­gu DJ Vlado’s World.