ROSEMARY MÁ DĚŤÁTKO - projekt 100

Příběh fil­mu nabyl obry­su podo­ben­ství o svě­tě, podo­bu jaké­ho­si hrůz­né­ho sym­bo­lu civi­li­za­ce, v níž jsou lidé a jejich živo­ty vydá­ny napo­spas nedob­rým čaro­dě­jům. Jde-li o podo­ben­ství, pak je chmur­né a drti­vé. Je to obraz svě­ta, v němž osu­dy jedin­ců mohou být mani­pu­lo­vá­ny tajem­ný­mi a nepo­sti­ži­tel­ný­mi sila­mi, z nichž mar­ně hle­da­jí únik a výcho­dis­ko. Film v roce 1969 získ­la jed­no­ho OSCARa (hereč­ka) a dvě nomi­na­ce (scé­nář + režie) a získ­la také Zlatý gló­bus. Americký tisk při­jal ten­to film se super­la­ti­vy. Srovnával Polaňského s Hitchockem a obje­vil se i názor, že toho­to mis­tra žán­ru pře­ko­nal. Příběh fil­mu by se dal odvy­prá­vět v něko­li­ka větách. Mladá Američanka hle­dá se svým mužem, zatím druhořa-dým tele­viz­ním her­cem, byt. Najde jej v domě, jehož domá­cí pro­je­ví její rodi­ně zvlášt­ní pří­chyl­nost. Jedné noci má hrdin­ka po večír­ku u domá­cích hrůz­ný sen: zdá­lo se jí, že byla zavle­če­na do jakési orgi­astic­ké spo­leč­nos­ti, při­pou­tá­na na lůž­ko a zná­sil­ně­na podiv­ným netvo­rem. Řada dal­ších okol­nos­tí její­ho těho­ten­ství, při němž v péči léka­ře, k němuž ji doved­li domá­cí, uva­dá a chřad­ne, stá­le sil­ně­ji dová­dí Rosemary k pode­zře­ní, že mož­ná nešlo o sen, že se oprav­du dosta­la do rukou jakési podiv­né ban­dy usi­lu­jí­cí o její dítě. Podezření zesí­lí, když se Rosemary dosta­ne do rukou kni­ha od pří­te­le, jenž zemřel neče­ka­ně před schůzkou s ní. Z kni­hy se dozví, že domá­cí je synem čaro­dě­je. Všechna fak­ta potvr­zu­jí její pode­zře­ní. Rosemary vyvi­ne zou­fa­lé úsi­lí, aby se dosta­la z rukou domně­lé ban­dy, vyhle­dá své­ho původ­ní­ho léka­ře, svě­ří se mu, ale ten ji poklá­dá za šíle­nou a zavo­lá její­ho dok­to­ra a man­že­la, a ti ji odve­dou domů. Do této chví­le je i divák v nejis­to­tě, zda všech­no není jen výplo­dem fan­ta­zie této ženy – tím spíš, že hrůz­nost mož­né exis­ten­ce moder­ních čaro­dě­jů prud­ce kon­tras­tu­je s obra­zem všed­ní­ho ame­ric­ké­ho živo­ta, v němž se hrdi­no­vé pohy­bu­jí. Až závěr po naro­ze­ní dítě­te, o němž Rosemary řek­nou, že zemře­lo, při­ne­se vyjas­ně­ní. Rosemary, pro­bu­ze­ná kři­kem dítě­te, se s nožem v ruce vkra­de do ved­lej­ší­ho bytu a najde tam nejen obraz, kte­rý vidě­la v domně­lém snu, ale i spo­leč­nost, s níž se tu teh­dy sešla. A sou­čas­ně straš­nou jis­to­tu, že její muž ji pro­dal těm­to civi­li­zo­va­ným čaro­dě­jům za jejich pomoc ke kari­é­ře… Líčím pocho­pi­tel­ně pří­běh v jeho holé podo­bě, tak­že může navo­dit dojem jakési pochyb­né fan­ta­zma­go­rie. Co z něho činí sku­teč­ný horror, roze­hra­ný účin­ný­mi umě­lec­ký­mi pro­střed­ky, je způ­sob Polańského vyprá­vě­ní. Režisér, kte­rý si sám napsal scé­nář (pod­le kni­hy Iry Levinové), dove­de suges­tiv­ně navo­dit napě­tí mezi nor­mál­ním obra­zem živo­ta jed­né ame­ric­ké domác­nos­ti a osu­dem ženy, do něhož neu­stá­le zasa­hu­jí podiv­né náho­dy. Zřetězení detai­lů, kte­ré postup­ně vyvo­lá­va­jí Rosemaryino pode­zře­ní, zvy­šu­je toto napě­tí geo­me­t­ric­kou řadou. Tím spíš, že aniž reži­sér volí “ich for­mu”, vyprá­ví tak, že všech­no vní­má­me přes rastr poci­tů této ženy, kte­rá se nám doslo­va mění před oči­ma – z novo­man­žel­ky plné živo­ta a štěs­tí v ochablou, dener­vo­va­nou, stá­le zou­fa­lej­ší oběť čeho­si ira­ci­o­nál­ní­ho, čemu divák dlou­ho nechce věřit. Soucit s ní je sou­čas­ně pro­vá­zen nejis­to­tou, zda je to sku­teč­ně tak, jak si to žena postup­ně potvr­zu­je, nebo zda všech­no pode­zře­ní je jen její kon­struk­cí a vysvět­le­ní je zce­la pros­tě v ní, v její vyko­le­je­né psy­chi­ce. Přes tuto nejis­to­tu donu­tí Polański divá­ka, aby s ní cítil a spo­lu­pro­ží­val hloub­ku její­ho stra­chu a hrů­zy, a dože­ne ho až k plné­mu spo­lu­pro­žit­ku její­ho zou­fal­ství, když se mar­ně sna­ží roz­ra­zit kruh, do něhož byla lid­mi kolem sebe uza­vře­na. Mistrná kom­po­zi­ce s postup­nou gra­da­cí napě­tí a zahuš­ťo­vá­ním atmo­sfé­ry, hrůza nebez­pe­čí čeho­si pro­ti­ro­zu­mo­vé­ho v kon­tras­tu s nor­mál­ních pro­stře­dím bez běž­ných rekvi­zit vět­ši­ny horro­rů se stá­vá v rukou reži­sé­ra nástro­jem neo­myl­né­ho účin­ku, kte­rý se stup­ňu­je až k šoku­jí­cím sta­vům. Skvělá kame­ra, vyni­ka­jí­cí herec­ké výko­ny v čele s Miou Rarrowovou, kte­rá hra­je svou roli s obrov­ským citem pro oblouk vývo­je této posta­vy (jejím part­ne­rem je tu John Cassavetes, zná­mý u nás jako tvůr­ce odboj­né­ho newy­or­ské­ho fil­mu Stíny), to všech­no včet­ně přes­ně vole­né hud­by jsou kame­ny sklá­da­jí­cí výsled­ný suges­tiv­ní účin. Ale je tu ješ­tě něco víc, co se divá­ko­vi při odcho­du z fil­mu vtí­rá do vědo­mí. Otázka, zda smy­sl toho­to horro­ru je vyčer­pán šoku­jí­cím pří­bě­hem, nebo zda pří­běh má ješ­tě něja­ký vlast­ní hlub­ší význam. Zda je cílem, nebo pro­střed­kem. Kloním se k tomu dru­hé­mu, a čím víc o fil­mu pře­mýš­lím, tím víc jsem pře­svěd­čen, že Polańskému šlo o obraz – podo­ben­ství. Mohl totiž uzavřít svůj film v oka­mži­ku, kdy lékař, na něhož se hrdin­ka v zou­fal­ství obrá­tí, ji vydá zpět man­že­lo­vi a její­mu dok­to­ro­vi. Někteří tvr­dí, že film by tak byl ješ­tě účin­něj­ší, neboť by nechal ote­vře­ný závěr, opus­til by divá­ka bez jis­to­ty, zda má prav­du Rosemary, nebo lékař, kte­rý jí neu­vě­ří. Já si mys­lím, že Polański potře­bo­val na tuto otáz­ku odpo­věď. A to pro­to, aby pří­běh fil­mu nabyl obry­su podo­ben­ství o svě­tě, podo­bu jaké­ho­si hrůz­né­ho sym­bo­lu civi­li­za­ce, v níž jsou lidé a jejich živo­ty vydá­ny napo­spas nedob­rým čaro­dě­jům. Jde-li o podo­ben­ství, pak je chmur­né a drti­vé. Je to obraz svě­ta, v němž osu­dy jedin­ců mohou být mani­pu­lo­vá­ny tajem­ný­mi a nepo­sti­ži­tel­ný­mi sila­mi, z nichž mar­ně hle­da­jí únik a výcho­dis­ko. Pak je to výkřik zou­fal­ství a úzkos­ti nad civi­li­za­cí, kde tyto síly mohou vege­to­vat a mařit – viz sym­bol dítě­te – samot­ný život. Tedy nejen film pro “sil­né ner­vy”, kte­ré divák nezbyt­ně potře­bu­je, ale i film inte­li­gent­ní­ho tvůr­ce, jenž se tu vyzná­vá ze své­ho otře­su svě­tem kolem nás. Divák má samo­zřej­mě mož­nost přít se s jeho děsi­vou skep­sí, ale nemů­že popřít, že je vyjá­d­ře­na se suve­re­ni­tou a silou, jakou se může pochlu­bit jen málo talen­tů v sou­čas­né kine­ma­to­gra­fii.