Příběh filmu nabyl obrysu podobenství o světě, podobu jakéhosi hrůzného symbolu civilizace, v níž jsou lidé a jejich životy vydány napospas nedobrým čarodějům. Jde-li o podobenství, pak je chmurné a drtivé. Je to obraz světa, v němž osudy jedinců mohou být manipulovány tajemnými a nepostižitelnými silami, z nichž marně hledají únik a východisko. Film v roce 1969 získla jednoho OSCARa (herečka) a dvě nominace (scénář + režie) a získla také Zlatý glóbus. Americký tisk přijal tento film se superlativy. Srovnával Polaňského s Hitchockem a objevil se i názor, že tohoto mistra žánru překonal. Příběh filmu by se dal odvyprávět v několika větách. Mladá Američanka hledá se svým mužem, zatím druhořa-dým televizním hercem, byt. Najde jej v domě, jehož domácí projeví její rodině zvláštní příchylnost. Jedné noci má hrdinka po večírku u domácích hrůzný sen: zdálo se jí, že byla zavlečena do jakési orgiastické společnosti, připoutána na lůžko a znásilněna podivným netvorem. Řada dalších okolností jejího těhotenství, při němž v péči lékaře, k němuž ji dovedli domácí, uvadá a chřadne, stále silněji dovádí Rosemary k podezření, že možná nešlo o sen, že se opravdu dostala do rukou jakési podivné bandy usilující o její dítě. Podezření zesílí, když se Rosemary dostane do rukou kniha od přítele, jenž zemřel nečekaně před schůzkou s ní. Z knihy se dozví, že domácí je synem čaroděje. Všechna fakta potvrzují její podezření. Rosemary vyvine zoufalé úsilí, aby se dostala z rukou domnělé bandy, vyhledá svého původního lékaře, svěří se mu, ale ten ji pokládá za šílenou a zavolá jejího doktora a manžela, a ti ji odvedou domů. Do této chvíle je i divák v nejistotě, zda všechno není jen výplodem fantazie této ženy – tím spíš, že hrůznost možné existence moderních čarodějů prudce kontrastuje s obrazem všedního amerického života, v němž se hrdinové pohybují. Až závěr po narození dítěte, o němž Rosemary řeknou, že zemřelo, přinese vyjasnění. Rosemary, probuzená křikem dítěte, se s nožem v ruce vkrade do vedlejšího bytu a najde tam nejen obraz, který viděla v domnělém snu, ale i společnost, s níž se tu tehdy sešla. A současně strašnou jistotu, že její muž ji prodal těmto civilizovaným čarodějům za jejich pomoc ke kariéře… Líčím pochopitelně příběh v jeho holé podobě, takže může navodit dojem jakési pochybné fantazmagorie. Co z něho činí skutečný horror, rozehraný účinnými uměleckými prostředky, je způsob Polańského vyprávění. Režisér, který si sám napsal scénář (podle knihy Iry Levinové), dovede sugestivně navodit napětí mezi normálním obrazem života jedné americké domácnosti a osudem ženy, do něhož neustále zasahují podivné náhody. Zřetězení detailů, které postupně vyvolávají Rosemaryino podezření, zvyšuje toto napětí geometrickou řadou. Tím spíš, že aniž režisér volí “ich formu”, vypráví tak, že všechno vnímáme přes rastr pocitů této ženy, která se nám doslova mění před očima – z novomanželky plné života a štěstí v ochablou, denervovanou, stále zoufalejší oběť čehosi iracionálního, čemu divák dlouho nechce věřit. Soucit s ní je současně provázen nejistotou, zda je to skutečně tak, jak si to žena postupně potvrzuje, nebo zda všechno podezření je jen její konstrukcí a vysvětlení je zcela prostě v ní, v její vykolejené psychice. Přes tuto nejistotu donutí Polański diváka, aby s ní cítil a spoluprožíval hloubku jejího strachu a hrůzy, a dožene ho až k plnému spoluprožitku jejího zoufalství, když se marně snaží rozrazit kruh, do něhož byla lidmi kolem sebe uzavřena. Mistrná kompozice s postupnou gradací napětí a zahušťováním atmosféry, hrůza nebezpečí čehosi protirozumového v kontrastu s normálních prostředím bez běžných rekvizit většiny horrorů se stává v rukou režiséra nástrojem neomylného účinku, který se stupňuje až k šokujícím stavům. Skvělá kamera, vynikající herecké výkony v čele s Miou Rarrowovou, která hraje svou roli s obrovským citem pro oblouk vývoje této postavy (jejím partnerem je tu John Cassavetes, známý u nás jako tvůrce odbojného newyorského filmu Stíny), to všechno včetně přesně volené hudby jsou kameny skládající výsledný sugestivní účin. Ale je tu ještě něco víc, co se divákovi při odchodu z filmu vtírá do vědomí. Otázka, zda smysl tohoto horroru je vyčerpán šokujícím příběhem, nebo zda příběh má ještě nějaký vlastní hlubší význam. Zda je cílem, nebo prostředkem. Kloním se k tomu druhému, a čím víc o filmu přemýšlím, tím víc jsem přesvědčen, že Polańskému šlo o obraz – podobenství. Mohl totiž uzavřít svůj film v okamžiku, kdy lékař, na něhož se hrdinka v zoufalství obrátí, ji vydá zpět manželovi a jejímu doktorovi. Někteří tvrdí, že film by tak byl ještě účinnější, neboť by nechal otevřený závěr, opustil by diváka bez jistoty, zda má pravdu Rosemary, nebo lékař, který jí neuvěří. Já si myslím, že Polański potřeboval na tuto otázku odpověď. A to proto, aby příběh filmu nabyl obrysu podobenství o světě, podobu jakéhosi hrůzného symbolu civilizace, v níž jsou lidé a jejich životy vydány napospas nedobrým čarodějům. Jde-li o podobenství, pak je chmurné a drtivé. Je to obraz světa, v němž osudy jedinců mohou být manipulovány tajemnými a nepostižitelnými silami, z nichž marně hledají únik a východisko. Pak je to výkřik zoufalství a úzkosti nad civilizací, kde tyto síly mohou vegetovat a mařit – viz symbol dítěte – samotný život. Tedy nejen film pro “silné nervy”, které divák nezbytně potřebuje, ale i film inteligentního tvůrce, jenž se tu vyznává ze svého otřesu světem kolem nás. Divák má samozřejmě možnost přít se s jeho děsivou skepsí, ale nemůže popřít, že je vyjádřena se suverenitou a silou, jakou se může pochlubit jen málo talentů v současné kinematografii.
ROSEMARY MÁ DĚŤÁTKO - projekt 100
Nechceš zde reklamu napořád jen za 50 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup
Odebírat
Přihlášení
0 Komentáře
Nejstarší
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji? Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!
◄ Král zlodějů | TEXASKÝ MASAKR MOTOROVOU PILOU ►
Nejnovější komentáře