Skiathos Trail Run

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Od té doby co si tak pobí­hám svě­tem jsem si pohrá­val s myš­len­kou zku­sit si něja­ký ten závod v zahra­ni­čí. Jelikož se navíc pra­vi­del­ně pokou­ší­me o obje­vo­vá­ní Řecka, tak vol­ba padla prá­vě na tuto zemi. Pečlivě jsem pro­sviš­těl web Running Greece a runningnews.gr a vol­ba vzhle­dem k časo­vým mož­nos­tem a výle­tář­ským tou­hám padla na ost­rov Skiathos.

Ano, tak­to půvab­né je hlav­ní měs­to ost­ro­va.

Skiathos se nachá­zí v Severních Sporádách a mezi turis­ty je znám jako „ten řec­ký ost­rov s div­ným letiš­těm“. Posuďte sami, pro fanouš­ky pozo­ro­vá­ní leta­del ide­ál­ní zále­ži­tost....

Jezdí sem hod­ně Britů a ost­rov obec­ně dost těží z toho, že se neda­le­ko natá­če­la fil­mo­vé ver­ze muzi­ká­lu Mamma Mia, na kte­rém si dost lidí ulí­tá­vá a Řekové pocho­pi­tel­ně nechtě­jí nechat ten­to zdroj peněz ležet ladem. Najdete tu tak plav­bu ve sty­lu Mamma Mia, mož­nost mít svat­bu ve sty­lu Mamma Mia, či ve měs­tě dokon­ce cuk­rár­nu s názvem Mamma Mia, kde však pře­kva­pi­vě mají vel­mi dob­ré pochout­ky.

Ideální stra­va něko­lik dní před závo­dem...

Ve výsled­ku je tak Skiathos doce­la turis­tic­kým ost­ro­vem. Není to ale naštěs­tí něja­ký „par­ty island“, vět­ši­nou pře­va­žu­jí star­ší výlet­ní­ci, tak­že na kon­ci sezó­ny se to doce­la dá zvlád­nout (i když ces­ty pře­pl­ně­ným auto­bu­sem a tam se pro­dí­ra­jí­cí pro­da­vač líst­ků mě asi budou stra­šit dlou­ho). O něja­ký nepo­sk­vr­ně­ný ráj se však urči­tě nejed­ná a míst­ní (těch cca 5000 stá­lých oby­va­tel ost­ro­va) ví, jak mají své dědic­tví kapi­ta­li­zo­vat.

Abych samo­zřej­mě nezněl moc nega­tiv­ně, tak bych měl urči­tě zmí­nit, že ost­rov má mno­ho turis­tic­kých ste­zek, kte­ré jsou jako stvo­ře­né pro obje­vo­vá­ní. Příroda je tu (zejmé­na v západ­ní čás­ti ost­ro­va) sku­teč­ně půvab­ná a láká s batůž­kem na zádech k obje­vo­vá­ní zastr­če­ných plá­ží. Třeba tady...

Za zmín­ku pocho­pi­tel­ně sto­jí i kláš­ter Evangelistria, kde byla v roce 1807 zho­to­ve­na prv­ní řec­ká vlaj­ka (míst­ní jsou na to dost hrdí a občas mají toto datum spo­lu s vlaj­kou tře­ba na autě a tak...). Za 2 eura lze vlézt do expo­zi­ce v kláš­te­ře a tam máte mož­nost spat­řit ori­gi­nál tkal­cov­ské­ho sta­vu. Tehdy na vlaj­ku pří­sa­ha­lo něko­lik řec­kých vlas­ten­ců, mezi nimi byl i jaký­si Andreas V. Miaoulis, kte­ré­ho si bůhví­proč pořád před­sta­vu­ji s koči­čí hla­vou...

Tímto oslím můst­kem jsem se aspoň dostal k dal­ší devi­ze ost­ro­va - ke kočkám. Nalijme si čis­té­ho piva, Řekové zpra­vi­dla moc koč­ky nemu­sí a jsou pro ně v lep­ším pří­pa­dě něco jako u nás holu­bi ve měs­tech. Jen málo­kde na pev­ni­ně nalez­ne­te rodi­nu, kte­rá by se sta­ra­la o koč­ku tak, jak je zvy­kem u nás. Skiathos je v tom­to smys­lu dobrou výjim­kou, pro­to­že z ini­ci­a­ti­vy jed­né brit­ské dámy má malou koči­čí cha­ri­tu, díky níž je těm­to tvo­rům na různá mís­ta po ost­ro­vě dis­tri­bu­o­vá­no jíd­lo, o han­di­ca­po­va­né koč­ky se někdo sta­rá, apod. Ve výsled­ku jsou tak tam­ní koč­ky o pozná­ní hez­čí než tře­ba ty na Krétě. Více info lze nalézt zde.

Každý kraj má své­ho slav­né­ho rodá­ka. Někde jich je více, jin­de sta­čí jeden. Na ost­ro­vě Skiathos tuto funk­ci plní pan Papadiamantis. Ve měs­tě lze nalézt jeho dům s malou expo­zi­cí (za 2 eura), kte­rá tro­chu při­po­mí­ná výsta­vu ve fil­mu Jára Cimrman leží­cí spí­cí, i zde totiž mají popis­ky typu „pohov­ka, na kte­ré mis­tr napo­sle­dy vyde­chl“. Našince potě­ší v sute­ré­nu domu sbír­ka pře­kla­dů do růz­ných jazy­ků, kde nechy­bí češ­ti­na v podo­bě povíd­ko­vé sbír­ky „Moře náš osud“ vyda­né v Československu roku 1989. Jinak čes­ky mis­tro­vi nic nevy­šlo, nicmé­ně dá se číst i v ang­lič­ti­ně, tak­že v leta­dle jsem si pro­če­tl jeho povíd­ku „The Gleaner“. Papadiamantis píše zají­ma­vě, čti­vě, asi by se dal šoup­nout mezi rea­lis­ty, tro­chu mi to při­po­mí­na­la Dickense. Většinu své­ho díla věno­val ost­ro­vu Skiathos a popi­su neleh­ké­ho živo­ta tam­ních oby­va­tel, což v 19. sto­le­tí fakt nebyl med (ano, obje­vu­jí se tu mrt­vé děti, děty hla­do­vě­jí­cí, sta­ra­jí­cí se pra­ro­di­če, pro­s­to­páš­ní lidé a samo­zřej­mě také lep­ra...).

Většina turis­tic­ky pozi­tiv­ních míst má své „haj­láj­ty“, tedy mís­ta, kde se kaž­dý fotí, kde kaž­dý musí být, atd. V pří­pa­dě toho­to ost­ro­va si trouf­nu tvr­dit, že podob­ným mís­tem je pláž Lalaria. Usmívá se na vás už z pro­spek­tů na letiš­ti a ono „skal­ní oko“ si sku­teč­ně brzy snad­no zapa­ma­tu­je­te.

Dost blbý ale je, že na ono mís­to se může­te dostat jen lodí (pokud tedy nejste vel­mi zku­še­ní horo­lez­ci), čehož pocho­pi­tel­ně vyu­ží­va­jí růz­né doprav­ní spo­leč­nos­ti.

Moře obec­ně je pro ost­rov­ní oby­va­te­le pocho­pi­tel­ně vel­mi důle­ži­tou věcí, v minu­los­ti býva­lo pří­su­nem potra­vy, v sou­čas­nos­ti důvo­dem pří­su­nu mno­hých turis­tů. Dříve ale také způ­so­bo­va­lo růz­né nepří­jem­nos­ti, jed­nou z těch význam­něj­ších je beze­spo­ru pří­tom­nost pirá­tů. Ti ve stře­do­vě­ku sužo­va­li míst­ní svý­mi rejsa­mi nato­lik, že se jed­no­du­še roz­hod­li pře­stě­ho­vat své měs­to - a to ide­ál­ně co nej­vý­še na co nej­bez­peč­něj­ší pozi­ci. Výsledkem bylo tzv. „Kastro“, měs­to v sever­ní čás­ti ost­ro­va, kam byl pří­stup na vel­ká ska­lis­ka jen skr­ze rela­tiv­ně malý dře­vě­ný most. Místní tam dle­li až do roku 1830, kdy usou­di­li, že nazrál čas na návrat na původ­ní pozi­ci. Dnes v Kastru najde­me jen rui­ny a pár kos­te­lů, půso­bí to ale napros­to úžas­ně...

Koukám ale, že jsem původ­ně chtěl psát o něčem úpl­ně jiném a lin­ka vyprá­vě­ní mi zača­la pozvol­na nezvla­da­tel­ně odbí­hat. Pardon.

Běžecký závod na Skiathosu se pořá­dá - tuším - od roku 2012, míst­ní pořa­da­te­le poměr­ně čas­to hýbou s ter­mí­ny, někdy se koná v květ­nu, jin­dy v říj­nu, letos to vyšlo na září (což mi vzhle­dem k poča­sí při­jde jako ide­ál­ní). Jedním z důvo­dů bude patr­ně dostat na závod dost lidí ze zahra­ni­čí, kte­ří tu trá­ví svo­ji dovo­le­nou. To se daří. Zároveň ale závod není něja­kou masov­kou. Na všech­ny tra­tě (Skiathos Trail Run nabí­zí 21 km a 10 km + něja­ké men­ší dět­ské závo­dy, kde běže­li jen míst­ní děti) se zpra­vi­dla při­hla­šu­je méně než 100 jedin­ců, což mi vyho­vu­je, ano­ny­mi­ta může odpad­nout stra­nou, lépe se sdí­lí zku­še­nos­ti a v kři­vo­la­kých ulič­kách není nut­no pou­ží­vat „ost­ré lok­ty“.

Ještě zpát­ky k těm vzdá­le­nos­tem. Už jsem se s tím totiž v Řecku setkal, udá­va­ná dél­ka tra­ti totiž zna­čí jen její při­bliž­nou dél­ku sku­teč­nou. 10 km (na kte­ré jsem se nako­nec při­hlá­sil) ve sku­teč­nos­ti není deset, ale zhru­ba jen něja­kých 9,2. Já vím, roz­díl není vel­ký, ale když je člo­věk z ČR zvyk­lý na to, že dél­ky závo­dů tu více­mé­ně sedí s tole­ran­cí 100 met­rů s avi­zo­va­ný­mi čís­ly, tak to tro­chu pře­kva­pí.

S před­sti­hem tedy přes inter­net zapla­tím star­tov­né 10 euro, což se mi jeví jako cel­kem solid­ní cena. Svůj názor však po pří­le­tu musím opra­vit. Není to solid­ní cena...., je to cena pří­mo famóz­ní! Hned se dosta­nu k tomu proč tomu tak je.

Součástí závo­du je totiž i slav­nos­tí večer před star­tem, kdy jsme se shro­máž­di­li u býva­lé pev­nůst­ky Bourtzi (posta­vi­li ji Benátčané, ale něja­kou část své minu­los­ti slou­ži­la také jako nemoc­ni­ce pro lepro­i­ky, základ­ní ško­la a dnes je tam sty­lo­vé café, ven­kov­ní diva­dlo a muze­um námoř­nic­tví), odkud s nut­ným časo­vým zpož­dě­ním (kte­ré je v této zemi něco jako národ­ní zvyk) za vše­o­bec­né­ho švi­to­ře­ní roz­lič­ných jazy­ků (pře­vlá­dá řečti­na) vydá­vá­me s míst­ním gym­na­zi­ál­ním uči­te­lem Janisem na pro­hlíd­ku měs­ta. Janis mi při­jde jako vel­mi zapá­le­ný patri­ot, s nad­še­ním poví­dá o zají­ma­vých stav­bách a mís­tech, kte­ré mají sou­vis­lost s míst­ním spi­so­va­te­lem Papadiamantisem, uka­zu­je nám také loka­li­tu, kde pod vodou se svý­mi stu­den­ty obje­vil zbyt­ky zdi­va, kte­ré patr­ně ve stře­do­vě­ku chrá­ni­lo pří­stav. Je to hod­ně zají­ma­vé, ale s jed­nou malou vadou. Janis hovo­ří řec­ky. Občas jej zasta­ví jeho kole­gy­ně a pokou­ší se základ pro­je­vu pře­klá­dat do ang­lič­ti­ny. Je to roz­to­mi­le impro­vi­zo­va­né a při­sti­hu­ji se u toho, že se v jejich pří­tom­nos­ti cítím dost pri­ma.

Se zapa­da­jí­cím slun­cem postu­pu­je­me dál měs­tem, Janis a jeho kole­gy­ně nás upo­zor­ňu­jí na malé čer­ve­né šip­ky na zemi, kte­ré zna­čí trať závo­du a mé pode­zře­ní ohled­ně tra­ti se stá­vá jis­to­tou. Když jsem si totiž před­tím pro­chá­zel měs­to, tak jsem si říkal, že se něko­mu ze závod­ní­ků asi muse­la zbláz­nit GPS, pro­to­že tudy ROZHODNĚ žád­ný závod běžet nemů­že (jed­na­lo se o malou pěšin­ku nad mořem na ská­le, kde se ved­le sebe neve­jdou ani dva lidé). Na dru­hou stra­nu proč ne, aspoň to bude zají­ma­vé. Pokračujeme k míst­ní­mu hřbi­to­vu, kde se oddě­lu­je trať pro 21 km a 10 km. Po dal­ší exkur­zi do míst­ní minu­los­ti nás však čeká zla­tý hřeb veče­ra. Společná pas­ta par­ty!

Zažil jsem tedy už na závo­dech lecos, ale tato pas­ta par­ty byla napros­to doko­na­lá. Nemusím snad ani dodá­vat, že veš­ke­rá kon­zu­ma­ce byla v ceně star­tov­né­ho (to je těch 10 euro) a kon­zu­mo­vat mohl i váš dopro­vod, kte­rý nebyl počet­ně ome­zen. Ve výsled­ku jsem se naje­dl tak, jako na ost­ro­vě dosud ne. K mání neby­la jen „pas­ta“, tedy zde těs­to­vi­ny s raj­ča­to­vou omáč­kou, ale i řec­ké souvla­ki a spous­ta jiných dob­rot. Připomínám, že to vše v ceně 10 euro za star­tov­né, k čemuž je nut­no při­po­čí­tat i trič­ko závo­du a finisher­skou medai­li. Klobouk dolů, když to srov­nám s někte­rý­mi čes­ký­mi závo­dy, kde máte ome­ze­né pří­dě­ly těs­to­vin, za tri­ko musí­te dát dal­ší stov­ky orga­ni­zá­to­rům, apod., tak sku­teč­ně všech­na čest.

Velkou nevý­ho­dou na pas­ta par­ty ale bylo to, že jsme neu­mě­li řec­ky... Několik řec­kých závod­ní­ků si mě při­šlo pro­hléd­nout a po krat­ším roz­ho­vo­ru „za kolik že mám nor­mál­ně desít­ku a kte­rou trať běžím“ asi usou­di­li, že pro ně nepřed­sta­vu­ji vel­ké nebez­pe­čí a šli spát. To je konec­kon­ců dob­ré roz­hod­nu­tí, není nad kva­lit­ní spá­nek před závo­dem.

Ráno ces­tou auto­bu­sem na start potká­vá­me sku­pi­nu Angličanů v běžec­kém oble­če­ní, mrk­ne­me na sebe a je nám jas­né kam všich­ni jede­me. Jsou poví­da­ví a brzy pře­třá­sá­me novin­ky ze svě­ta fot­ba­lu. Potěšilo mě, že zna­jí praž­skou Slavii a vidě­li odváž­ný boj na půdě milán­ské­ho Interu. Většinou to jsou fan­do­vé FC Liverpool a běží del­ší trať 21 km, s tro­chou legra­ce dodá­va­jí, že musí běžet rych­le, aby stih­li odpo­led­ní fot­ba­lo­vý zápas v baru. Trochu mě tak mrzí, že jsem si také nezvo­lil 21 km, ale když jsem si na jaře toho­to roku pla­til star­tov­né, tak jsem si říkal něco o tom, že jedu na dovo­le­nou a nebu­du se moc honit a své jis­tě sehrá­la i infor­ma­ce o nastou­pa­ných met­rech na del­ší tra­ti. Prý něco přes 900. Jo, ost­rov to je dost kop­co­vi­tý.

Na star­tu je cel­kem klid, vyzve­dá­vám si čís­lo a pra­zvlášt­ní čip, kte­rý se při­pí­ná na tra­nič­ky u bot (ješ­tě jsem se s tím tedy nese­tkal). Trochu se roz­klu­šu po Bourtzi, násle­du­je povin­né odsko­če­ní „na malou“ a už se hrnu ke star­tu, kde mezi­tím Janis se svým zvuč­ným hla­sem udí­lí něja­ké poky­ny v řečti­ně. Vytuším, že je to opa­ko­vá­ní popi­su tra­sy. Tu naštěs­tí znám.

No a pak je start. Se závo­dem se to má tak, že se běží za plné­ho pro­vo­zu, tedy na sil­ni­cích jez­dí auta, motor­ky (pros­tě vše, co tam nor­mál­ně jez­dí), v ulič­kách jsou lidé a koč­ky, tak­že nevy­rá­žím po nábře­ží úpl­ně napl­no, pro­to­že se bojím koli­ze. Ta se naštěs­tí neko­ná. Po asi 250 met­rech násle­du­je něko­lik toči­tých scho­dů, pak dal­ší stou­pá­ní, rovin­ka, kon­t­ro­la zda násle­du­ji čer­ve­né znač­ky, pře­běh pěši­ny na ská­le (to se mi ule­ví), kde se postup­ně zavě­šu­ji za jed­no­ho závod­ní­ka, kte­rý vypa­dá, že závod nebě­ží popr­vé. S jeho zády před mým zra­kem absol­vu­ji pak už celý zby­tek závo­du. Ten po něko­li­ka kilo­me­t­rech opouš­tí měs­to, pro­bí­há­me oko­lo míst­ní­ho fot­ba­lo­vé­ho sta­di­o­nu a něko­li­ka posled­ních domeč­ků, kde za plo­tem sedí míst­ní a bouř­li­vě fan­dí a dostá­vá­me se do jaké­ho­si oli­vo­vé­ho sadu, pak to bere­me přes něja­ké pole, kde za plo­tem nesto­jí lidé, ale sku­pin­ka psů (a nefan­dí, jen výhruž­ně ště­ká, což ve mně evo­ku­je nebla­hé vzpo­mín­ky na Krétu, kde se na mě při běhu jeden podob­ný ostře obo­řil).

Odtud vybí­há­me zno­vu na asfalt, oběh­ne­me letiš­tě (naštěs­tí nic nepři­stá­vá), pak i jeze­ro (pách­nou­cí) a pak už si to šupajdí­me hez­ky po nábře­ží do cíle. Na začát­ku mě dost sil stá­ly scho­dy, nemám s nimi na závo­dech žád­né zku­še­nos­ti a teď toho trp­ce litu­ji. Stoupání je to dost prud­ké a mož­ná jsem měl zvol­nit. Na sil­ni­ci násle­du­je povin­né klič­ko­vá­ní mezi jedou­cí­mi vozi­dly, v pří­sta­vu pak zrov­na zakot­vil něja­ký tra­jekt a je nut­né se vyhnout pří­va­lu vystu­pu­jí­cích pasa­žé­rů, a pak už jen rych­le do cíle. Ufff, byla to makač­ka.

Ve výsled­ku je z toho 4. mís­to z 36 závod­ní­ků, což sice vypa­dá hez­ky, ale jed­nak je to nepo­pu­lár­ní „bram­bo­ra“ a zadru­hé vět­ši­na závod­ní­ho pole byli běžeč­tí hobí­cí, popř. turis­té, tak­že netře­ba umís­tě­ní pře­ce­ňo­vat. Trochu mě také zamr­zí, že jsem si lépe neroz­vr­hl síly, pro­to­že na 3. mís­to chy­bě­lo něja­kých 25 vte­řin, ale poz­dě bycha honi­ti, že...

Mé dojmy ze závo­du jsou však více než dob­ré. Zaběhnout si něco v zahra­ni­čí je pros­tě za mě jaká­si „při­da­ná hod­no­ta“, člo­věk se podí­vá na mís­ta, kam by se nor­mál­ně nevy­dal, dá se navá­zat kon­takt s lid­mi z jiných zemí a může­te porov­ná­vat s tím, jak se závo­dy pořá­da­jí u nás. Je to pod­le mého názo­ru také tro­chu alter­na­tiv­něj­ší způ­sob pozná­vá­ní nové­ho mís­ta. S tro­chou nad­sáz­ky se dá říci, že toho „oběh­ne­te dale­ko více, než by šlo obcho­dit“.

Skiathos Trail Run mohu kaž­do­pád­ně dopo­ru­čit, je to rela­tiv­ně malý závod děla­ný s vel­kým srd­cem - i když to zní tro­chu jako kýč .