Hope - Jihokorejský ambiciózní blockbuster (Recenze)

Zdroj: Neon

V odleh­lé jiho­ko­rej­ské ves­ni­ci Hope Harbor dojde k sérii záhad­ných a násil­ných inci­den­tů, kte­ré míst­ní při­pi­su­jí nezná­mé­mu tvo­ro­vi. Policejní náčel­ník Bum-seok (Jeong-min Hwang) a poli­cist­ka Sung-ae (Hoyeon) se vydá­va­jí zjis­tit, co se sku­teč­ně sta­lo. Mezitím se do neda­le­ké­ho lesa vypra­ví sku­pi­na lov­ců v čele se Sung-kim (In-sung Zo), aby záhad­nou bytost vypá­t­ra­li. Brzy se však z lov­ců stá­vá kořist. Nic není tako­vé, jak se na prv­ní pohled zdá, a to, co lidé pova­žu­jí za sku­teč­nost, může být pou­hým kla­mem. Z nezna­los­ti a stra­chu se rodí nedů­vě­ra, kte­rá postup­ně pře­růs­tá v kon­flikt mezi lid­mi. Události se začnou vymy­kat kon­t­ro­le a zdán­li­vě izo­lo­va­ný inci­dent nabý­vá roz­mě­rů kata­stro­fy, jejíž důsled­ky mohou být až kos­mic­ké...

Jihokorejský reži­sér a sce­náris­ta Hong-džin Na na letoš­ním roč­ní­ku Filmového fes­ti­va­lu v Cannes uve­dl svou novin­ku Hope, kte­rá zde také sou­tě­ži­la o hlav­ní cenu fes­ti­va­lu (Zlatou pal­mu), dalo se pak snad­no odvo­dit, že je Hope fil­mem plným ambi­cí. Chce být vel­ko­le­pým sci-fi bloc­kbus­te­rem, kla­sic­kým mon­ster horo­rem, akč­ní jízdou, tak tro­chu čer­nou kome­dií a dle názna­ků od samot­né­ho reži­sé­ra a sce­náris­ty také poten­ci­ál­ním star­tem nové fran­ší­zy. Hong-džin Na ostat­ně potvr­dil, že je Hope kon­ci­po­ván jako start celé tri­lo­gie. Je to též v pod­sta­tě pokus nato­čit holly­wo­od­ský bloc­kbus­ter mimo Hollywood. Hope má ostat­ně být dosud nej­draž­ším jiho­ko­rej­ským fil­mem – měl stát oko­lo 70 mili­ard wonů, což odpo­ví­dá zhru­ba 46–50 mili­o­nům dola­rů. Průměrný holly­wo­od­ský bloc­kbus­ter je při­tom nato­čen za zhru­ba 150–200 mili­o­nů dola­rů, Hong-džin Na si nicmé­ně oči­vid­ně vysta­čí s málem. A doká­že poměr­ně snad­no obhá­jit, že se o jeho fil­mu tolik mlu­ví.

Uvedení v Cannes je zpět­ně tak tro­chu pře­kva­pi­vé. Už na prv­ní pohled totiž do tra­dič­ní pře­hlíd­ky toho­to fes­ti­va­lu tak úpl­ně neza­pa­dá. Hong-džin Na se nicmé­ně již sti­hl stát poměr­ně reno­mo­va­ným tvůr­cem, už jeho 2. film s názvem Žluté moře byl navíc v Cannes uve­den v rám­ci kate­go­rie Un Certain Regard. Svůj čtvr­tý celo­ve­čer­ní film uve­dl po dese­ti­le­té pau­ze od tře­tí­ho fil­mu s názvem Kvílení, nej­draž­ší jiho­ko­rej­ský film pak půso­bí sku­teč­ně vel­ko­le­pě. Na oči­vid­ně nešet­ří ambi­ce­mi, byť ne vždy to nut­ně musí být dob­rá zprá­va. Především v momen­tě, kdy se sku­teč­ně uká­že, že jde o start vět­ší­ho pří­bě­hu. Jít tak do Hope s tím, že na kon­ci fil­mu zod­po­ví všech­ny zásad­ní otáz­ky, je lehce naiv­ní. Hong-džin Na se tak moc sna­ží při­blí­žit holly­wo­od­ským bloc­kbus­te­rům, že od nich při­jal i jeden z častých nedo­stat­ků – prv­ní film jeho plá­no­va­né tri­lo­gie půso­bí spí­še jako pilot­ní díl vět­ší­ho seri­á­lu. Navíc tako­vý, kte­rý divá­ka nevo­dí za ručič­ku a někte­ré nasta­ve­né otáz­ky vylo­že­ně vybí­ze­jí k tomu, aby si divák domys­lel vlast­ní odpo­vě­di.

Na přes­to doká­že divá­ka namo­tat. Především i pro­to, že ser­ví­ru­je akci, kte­rá se vyrov­ná té nej­lep­ší z Hollywoodu za hod­ně dlou­hou dobu. Žánrová hyb­rid­nost je patr­ná, Hope díky tomu může chví­le­mi evo­ko­vat neo-westerny, chví­le­mi Predátora a chví­le­mi zase tro­chu jiné fil­my. Ke kaž­dé akč­ní pasá­ži se navíc zvlá­dá při­stu­po­vat tak tro­chu jinak, a díky tomu se akč­ní strán­ka tak úpl­ně neo­kou­ká. Především i pro­to, že je pořád vypl­ně­ná dost vaty, kte­rá se nějak pokou­ší vykres­lit lid­ské posta­vy, v rám­ci mož­nos­tí nasta­ve­ná pra­vi­dla hry a pře­ce jen se tu dělá něja­ký ten základ pro budouc­nost. I když Hope trvá 160 minut, sta­ne se v něm toho pře­kva­pi­vě málo... a vysvět­lí se toho ješ­tě méně.

Neznamená to ovšem, že by film za pocho­du nebyl zábav­ný. Naopak. Když se Hope zrov­na neza­bý­vá budo­vá­ním myto­lo­gie a pus­tí se do akce, doká­že být zatra­ce­ně půso­bi­vou podí­va­nou. Hong-džin Na si s jed­not­li­vý­mi akč­ní­mi scé­na­mi oči­vid­ně vyhrál a pře­de­vším se mu daří kaž­dou z nich pojmout tro­chu jinak. Naháněčka v uli­cích ves­ni­ce zavr­še­ná auto­mo­bi­lo­vou honič­kou či vel­ko­le­pá honič­ka s koň­mi, autem, gra­ná­to­me­tem a obří­mi mon­st­ry. Akční pasá­že doká­žou pra­co­vat s posta­va­mi, byť tu jak­si k dosta­teč­né­mu vykres­le­ní vlast­ně ani dojít nemů­že, čas­to se tu navíc pra­cu­je s čer­ným humo­rem a naštěs­tí funkč­ně.

Stopáž je sice na prv­ní pohled pře­pá­le­ná, film si ji nicmé­ně ve výsled­ku snad­no obhá­jí. Nejen díky množ­ství ener­gie a fak­tu, že je v prů­bě­hu sku­teč­ně těž­ší ho přes­ně žánro­vě zaška­tul­ko­vat. Na navíc vyvo­lá­vá dojem, že se moc nespo­lé­há na digi­tál­ní akci a jde mu o fyzič­nost a hma­ta­tel­nost. Svým způ­so­bem je to dob­ře, pro­to­že digi­tál­ní mon­stra tu pře­ce jen nepů­so­bí extra váb­ně. A neza­chrá­ní je ani fakt, že dvě z nich ztvár­ňu­jí hvězd­ný man­žel­ský pár Michael Fassbender a Alicia Vikander.

Ambiciózní myto­lo­gie je zatím spí­še pří­sli­bem než sku­teč­ně fun­gu­jí­cím zákla­dem pří­bě­hu a někte­ré posta­vy půso­bí více jako figur­ky při­pra­ve­né pro dal­ší díly než jako plno­hod­not­né cha­rak­te­ry. Hope je více­mé­ně po celou svou dobu sym­pa­tic­ké svou komor­nos­tí, v závě­ru ovšem více začne evo­ko­vat fil­my napří­klad Rolanda Emmericha nebo Michaela Baye (pře­de­vším v těch nej­pře­pá­le­něj­ších momen­tech). A celé by to pře­ci jen bylo uspo­ko­ji­věj­ší, kdy­by pro to před­tím exis­to­val něja­ký základ, než aby tyto frag­men­ty najed­nou zača­ly rázem dostá­vat pro­stor.

Hong-džin Na totiž doká­že nato­čit akč­ní scé­nu tak, aby měla vlast­ní identi­tu, tem­po i nápad. Jde o ruko­pis, kte­rý by mu moh­la závi­dět spous­ta holly­wo­od­ských tvůr­ců. Je pou­ze tro­chu ško­da, že stej­ně suve­rén­ně zatím nepů­so­bí také svět, kte­rý se kolem těch­to akč­ních scén sna­ží vysta­vět. Je svým způ­so­bem sym­pa­tic­ké, že hlav­ní­mi posta­va­mi jsou ten­to­krát více­mé­ně lidé z davu, kte­ří se oci­ta­jí v situ­a­ci dale­ce pře­sa­hu­jí­cí jejich běž­né živo­ty. I díky tomu Hope doká­že nabíd­nout sym­pa­tic­kou alter­na­ti­vu ke kla­sic­kým bloc­kbus­te­rům, kde svět obvykle zachra­ňu­jí hrdi­no­vé, kte­ří přes­ně vědí, co děla­jí. Tady se nao­pak čas­to zdá, že posta­vy samy vůbec netu­ší, do čeho se dosta­ly. A přes­to chtě­jí udě­lat tu správ­nou věc a ide­ál­ně zachrá­nit situ­a­ci. Byť jsou čas­to zou­fa­lí, pře­de­vším i pro­to, že jsou jejich mon­stróz­ní nepřá­te­lé zdán­li­vě nepo­ra­zi­tel­ní.

Zároveň je vidět, jak Hope balan­cu­je mezi komor­něj­ším sur­vi­val thrille­rem a vel­ko­le­pým bloc­kbus­te­rem. Na jed­né stra­ně sle­du­je­me oby­čej­né lidi, kte­ří se sna­ží pře­žít a pocho­pit, co se kolem nich vlast­ně děje, na stra­ně dru­hé Hong-džin Na postup­ně vyta­hu­je stá­le vět­ší mon­stra, při­dá­vá stá­le pře­pá­le­něj­ší akč­ní momen­ty a nazna­ču­je, že tohle je tepr­ve začá­tek něče­ho mno­hem vět­ší­ho. Tenhle kon­trast vět­ši­nu času fun­gu­je, byť prá­vě kvů­li němu může Hope půso­bit tro­chu nevy­vá­že­ně. Nejlépe totiž fun­gu­je teh­dy, když se nesna­ží doka­zo­vat, jak obrov­ský svět kolem sebe má, ale jed­no­du­še nechá své posta­vy rea­go­vat na to, co se před nimi prá­vě ode­hrá­vá a sna­žit se bojo­vat o pře­ži­tí.

V tomhle ohle­du je vlast­ně tro­chu para­dox­ní, že film, kte­rý se tolik sna­ží budo­vat vlast­ní myto­lo­gii a při­pra­vo­vat půdu pro dal­ší díly, fun­gu­je nej­lé­pe v těch nej­jed­no­duš­ších momen­tech – když se pros­tě něco obří­ho obje­ví, posta­vy se dají na útěk a Hong-džin Na uká­že, co všech­no doká­že jako reži­sér akce. Jeho ambi­ce ho jis­tě šlech­tí. Hope nicmé­ně za pocho­du doka­zu­je, že méně je někdy více. Náznaky budou­cí­ho dění jsou tak spí­še zají­ma­vé než­li vylo­že­ně str­hu­jí­cí. Pokud nicmé­ně Na dodá podob­ně půso­bi­vou akci a záro­veň doká­že, že jeho ambi­ci­óz­ní plá­ny neby­ly krát­ko­zra­ké, může být výsled­ný dojem z celé tri­lo­gie nako­nec vel­mi pozi­tiv­ní. Na ulti­mát­ní sou­dy nicmé­ně nej­spí­še bude ješ­tě něja­ký ten pátek čas.

Hope je ambi­ci­óz­ní jiho­ko­rej­ský bloc­kbus­ter, kte­rý doká­že nabíd­nout oprav­du půso­bi­vou akci, výraz­nou režii a sym­pa­tic­ky neo­kou­ka­ný pohled na mon­ster žánr. Jeho roz­kro­če­ní mezi komor­ním sur­vi­va­lem a vel­ko­le­pou bloc­kbuste­ro­vou podí­va­nou ovšem není vždy doko­na­le vyvá­že­né a ambi­ci­óz­ní myto­lo­gie zatím půso­bí spí­še jako pří­slib do budouc­na. Jako úvod plá­no­va­né tri­lo­gie tak Hope fun­gu­je pře­de­vším díky tomu, co Hong-džin Na oči­vid­ně umí nej­lé­pe – akci. Zatím nicmé­ně půso­bí spí­še jako pilot­ní díl seri­á­lu, kte­rý nedo­ká­že tak úpl­ně nazna­čit, zda má Na sku­teč­ně v hla­vě do sebe doko­na­le zapa­da­jí­cí tri­lo­gii. Je nicmé­ně poměr­ně snad­né mu v tom­to ohle­du fan­dit...

Verdikt: 70%