
Příběh snímku režisérky Sofie Coppolové neoplývá bůhvíjak složitou zápletkou. Kdybych měl využít své vrozené lenosti, rozpitval bych příběh v jedné jediné větě, ale jak už to tak bývá (a u silných jedinců obzvlášť), mé nezkažené já by mi to jen stěží dovolilo.
Hrdiny podivné love story jsou dva lidé, kteří nemají na první pohled nic společného. Bob a Charlotte. Na jedné straně vyhaslá a stárnoucí hollywoodská hvězda, na straně druhé asi pětadvacetiletá dívenka hledající smysl svého života. Na jednom konci muž, který již nějaký ten pátek bojuje s krizí středního věku, na druhém konci žena, jež si po dvouletém manželství stále více uvědomuje, že to s příchodem k oltáři možná uspěchala. Na jednom pólu vrásčitý chlapík utápějící se v jím mocně propagované whisky, kdežto na druhém nenápadná blondýnka a čerstvá absolventka filozofie na Yalu.

Dá se tedy dohromady?

Jenomže… to, co tolik funguje v knižních dílech červené knihovny, je jen málokdy platné v celovečerním filmu. I když vím, že se mnou nebude většina lidí souhlasit, musím napsat, že mě samotnému režisérčin způsob pojmutí děje nesedl. Skutečnost, že je v tomto snímku vše podstatné nalajnované během úvodní půlhodinky, je prvním znepokojujícím faktorem z hlediska přímočaře se odvíjející zápletky. Opravdu… příběh filmu nenaskýtá pro ústřední dvojici hrdinů jakoukoli hrozbu, či spíše nebezpečí, které by mohlo otřást jejich postupně se upevňujícím vztahem. Bob a Charlotte plují celou stopáží ve velmi liknavém tempu a ani na okamžik nedonutí inteligentního diváka zapochybovat.

Abych však jenom nekritizoval, pochvalu si zcela určitě zaslouží ústřední herecké duo Bill Murray a Sarlett Johanssonová (vyplatí-li se tento film vůbec vidět, tak právě kvůli nim) a těch několik málo povedených humorných scén (Bobovo cvičení, Bobova konfrontace s masérkou či Bobova návštěva vyhlášené televizní talk show s ujetým moderátorem). Dál už nic…
Bohužel, film, o němž se ve světě pějí ódy, mě samotného nezaujal natolik, abych o něm vypotil více než jen jeden pozitivní odstavec. Možná jsem divný, možná nemám právo ve svém věku tento snímek soudit, možná mi něco důležitého uniklo, možná potřebuji podobnou zkušenost zažít - přesto si jsem jist tím, že k tomu, aby si určitý titul získal mou pozornost, je zapotřebí nejenom dobrého obsahu, ale také formy. Formy, která mě přinutí sledovat dění na plátně, nikoli dění na vedlejší sedačce.


















(4,91 z 5)