Liz (Tatiana Maslany) a Malcolm (Rossif Sutherland) chtěli strávit pár dní v malebné chatě mimo civilizaci a užít si jeden druhého. Jenže jejich plány berou za své, když se musí Malcolm vrátit do města a Liz zůstane sama. Tehdy se začnou dít znepokojivé věci a z romantické oslavy výročí se stává noční můra. Zdánlivě idylické místo se mění v prostor, kde realita ztrácí své pevné kontury a o slovo se hlásí strašlivá minulost. Liz musí čelit hrůznému tajemství chaty i svým vlastním pochybnostem, které ji tváří v tvář děsivému zlu pronásledují… Jak dobře vlastně zná svého muže a je doopravdy tím pravým? Existuje způsob, jak udržet lásku naživu? Anebo to vždycky musí skončit?
V případě Osgooda Perkinse se dá s nadsázkou říct, že se pro hororový žánr narodil. Je totiž synem Anthonyho Perkinse, představitele Normana Batese v sérii Psycho. Náznak jakési přirozené vazby podtrhuje fakt, že i když se Oz vydal po vzoru otce cestou herectví, v posledních letech je znám především jako režisér a scenárista. Jako režisér doposud natočil pět hororů, pozornost na sebe upoutal především minulý rok snímkem Longlegs s Nicolasem Cagem. Už začátkem letošního roku do kin dorazila jeho Opice, Perkins nicméně během letošního roku zvládl uvést ještě svůj šestý film. Důležité je podotknout, že Perkins tentokrát za scénářem nestojí, místo něj za ním stojí Nick Lepard. Stejně jako v Opici v něm poté hraje Tatiana Maslany, jen má tentokrát hlavní roli. I když si Perkins svou novinku nenapsal, jeho specifický rukopis už je poměrně rozpoznatelný. A tudíž se nedá předpokládat, že by lidé se slabostí pro jeho poslední filmy odcházeli z Keepera zklamání.
Snažit se jít do nitra Keepera je poněkud ošemetné, protože se kampaň na první pohled snaží vyvolat nádech tajemna, a když už v ní dochází k formě záběrů, které mohou evokovat zásadnější odhalení, v rámci trailerové kampaně jsou to spíše náznaky, kterým ovšem chybí hlubší kontext. I když ovšem Keeper může na první pohled působit jako takový ten průměrný horor o tom, jak si parta vyjede do domečku v lese, kde se začnou dít záhadné a nepříjemné věci, zrovna takto prvoplánovou cestou se Keeper nevydává. I když Perkins za scénářem nestojí, dává snadno smysl, proč ho látka zlákala k tomu, aby se alespoň chopil její režie. Nabízí prostor pro jeho již specifické budování napětí a důraz především na psychologický horor. Vnitřní rozklad postav a právě skrze ten budování napětí se již stávají jeho specifickým rukopisem, navíc nabízí i prostor pro jeho slabost vůči černému humoru.
Začne to sestřihem náhodných žen, který (ne náhodou) doprovází píseň Love Is Strange, kdy film naznačuje, že to se žádnou z žen nakonec nedopadne dobře. Jde o záhadu, kterou film začíná, hned poté ovšem přeskočí k dvěma hlavním postavám - Liz v podání Tatiany Maslany a Malcolmovi v podání Rossifa Sutherlanda. . Ty čeká v rámci vztahu důležitý milník, protože mají během víkendu strávit jejich roční výročí v domě, který patří Malcolmově rodině. Znají se sice rok, divák se ovšem díky Liz dozvídá, že pořád nemají s Malcolmem vyjasněné otázky ohledně toho, zda se chtějí stát rodiči či další podobně důležité věci. Film je nicméně vyprávěn z perspektivy Liz a společně s ní divák začíná objevovat pravdu o prostředí jejího víkendového bydliště a také nové informace o svém příteli. Nic ji přitom nejspíše nedokáže připravit na ta nejtemnější odhalení.
Je to ten typ filmu, u kterého je nutné vnímat každý dialog, protože se občas může ukázat, že mají nějaká slova v průběhu vyprávění větší váhu, nežli v moment, kdy poprvé padla. Film si dává v rámci budování atmosféry načas, konkrétně způsobem, kdy je občas těžké s ním v tomto ohledu mít trpělivost. Divák má totiž na rozdíl od Liz výhodu v tom, že moc dobře ví, že se něčeho musí zvrtnout. Teprve poté může s Liz postupně odhalovat, co mají znamenat náhlá děsivá zjevení a zvyšující se obavy, že přistoupit na romantický víkend byl velikou chybou. Díky faktu, že úvodní sestřih záhadných žen může napovědět, že se něco zvrtne, film občas spoléhá na prolínací scény. Liz si dopřává velmi specifického dortu, mezitím jsou vyobrazované ženy z úvodní sekvence, které strachem křičí. V jiný moment dokáže film ilustrovat, jak zaměnitelný občas může být smích s výkřiky.
Chvílemi to působí tak, že chtěl Lepard za každou cenu napsat netradiční romantický příběh. Liz a Malcolm si navzájem vyznávají lásku, možná obě strany ani tak úplně nelžou. Z naivní představy o romantickém víkendu ovšem Liz vytrhne už návštěva Malcolmova bratrance Darrena v podání Birketta Turtona a jeho milenky Minky v podání Eden Weiss. A pak definitivně dojde k části, která prokáže, že Keeper není klasický horor. Pracuje sice s osvědčenými prvky, zároveň se ovšem Perkins jako tvůrce vydává opět trochu jinou cestou. Hudební dramaturgie prakticky pokaždé doplňuje atmosféru dané scény, svým způsobem moc ani nezáleží na tom, že i bez Perkinsova scenáristického rukopisu jde o další jeho film, který působí dojmem, že má radši otázky nežli odpovědi. Perkins totiž nadále dokazuje, že tvoří jedny z nejspecifičtějších hororů za poslední roky, i občas diskutabilní žánrové experimentování je pořád zajímavější nežli čistá rutina.
Za pochodu Keeper neustále působí jako film, který se může vydat různými směry. Výsledné ohlédnutí za příběhem se poté nemusí jevit jako dvakrát komplexní, přeci jen má ovšem docela dost zajímavých motivů a vrstev, kdy jsou některé rozvinuté více, jiné zase méně. Schopně se mu ovšem daří budovat tajemno, pracovat s atmosférou i pomocí vizuálu. A minimálně hlavní hrdinka potěší tím, že se nejedná o klasickou ústřední hrdinku hororu, která by se kvůli stupňujícímu psychologickému teroru začala hroutit, zároveň i tím, že Maslany zvládá spousty důležitých emocí uhrát pomocí svých pohledů a mimiky.
Hravá kampaň poté podtrhuje, že se z Keepera může stát během jeho průběhu cokoliv. A vlastně tak moc nezáleží na tom, zda se po samotném konci ukáže, že je šestý Perkinsův film spíše psychologickým hororem, slasherem či hororovým podobenstvím o vztazích, které zažívají z různých důvodů trhliny. Zajímavý film to totiž je z vícero důvodů. Jen tajnůstkářství a s tím nevyhnutelné očekávání nejspíše zaručí, že spousta lidí nakonec možná dostane trochu jiný film, než ten, ve který doufá. Je to nutně špatné? To ať raději každý posoudí sám. Za více tvůrců jako Perkins, který se vyznačuje osobitým rukopisem, vizuálně hravým stylem a schopností různými způsoby smyslně budovat napětí, by ovšem mohl být rád nejen hororový žánr.
Keeper je film, který si pohrává s nejistotou a tajemstvím, přičemž divák nikdy neví, co přesně očekávat. Specifický rukopis Osgooda Perkinse je v něm potom poměrně rozpoznatelný – psychologické napětí, občasný černý humor a důraz na vnitřní rozklad postav. Ačkoliv díky tajnůstkářské kampani většina nejspíše nedostane film, který očekává, výsledkem je minimálně originální a hravý horor, který diváka udržuje v nejistotě a nabízí výrazný prostor pro osobní interpretace. Tajemství a promyšlená atmosféra tak nejspíše zaručí, že si každý z Keepera odnese trochu jiný zážitek. I to zajistí, že se ještě nějakou dobu bude o Perkinsovi mluvit jako o jednom z nejvýraznějších tvůrců hororového žánru...
