Ztraceno v překladu - Tolik nominací na Oscara, tolik zklamání..

Tak jsem zase jed­nou dopla­til na svou důvě­ru v názo­ry jiných. Když jsem se popr­vé dozvě­děl o fil­mu Ztraceno v pře­kla­du, nepři­sou­dil jsem mu pří­liš ambi­cí na úspěch (tzv. jsem jej odvr­hl hnus­ným před­sud­ko­vým způ­so­bem, což prak­ti­ku­ji veli­ce málo­kdy). K tomu, abych své názo­ry rych­le pře­hod­no­til a rapid­ně změ­nil svůj pohled na roman­tic­kou kome­dii s Billem Murrayem v hlav­ní roli, sta­či­lo málo - spuš­tě­ní inter­ne­to­vé­ho pro­hlí­že­če a navští­ve­ní česko-slovenské fil­mo­vé data­bá­ze. Právě na tom­to skvě­lém webu (kdo nezná, nechť se kaje) jsem popr­vé nabyl dojmu, že by Ztraceno v pře­kla­du moh­lo být oprav­du neza­po­me­nu­tel­nou pochout­kou. K tomu mě při­mě­ly desít­ky ryze pozi­tiv­ních ohla­sů, mezi nimiž bys­te těž­ko pohle­da­li výraz­něj­ších zápor­ných reak­cí.

Příběh sním­ku reži­sér­ky Sofie Coppolové neo­plý­vá bůhví­jak slo­ži­tou záplet­kou. Kdybych měl vyu­žít své vro­ze­né lenos­ti, roz­pitval bych pří­běh v jed­né jedi­né větě, ale jak už to tak bývá (a u sil­ných jedin­ců obzvlášť), mé nezka­že­né já by mi to jen stě­ží dovo­li­lo.

Hrdiny podiv­né love sto­ry jsou dva lidé, kte­ří nema­jí na prv­ní pohled nic spo­leč­né­ho. Bob a Charlotte. Na jed­né stra­ně vyhas­lá a stár­nou­cí holly­wo­od­ská hvězda, na stra­ně dru­hé asi pět­a­dva­ce­ti­le­tá díven­ka hle­da­jí­cí smy­sl své­ho živo­ta. Na jed­nom kon­ci muž, kte­rý již něja­ký ten pátek boju­je s kri­zí střed­ní­ho věku, na dru­hém kon­ci žena, jež si po dvou­le­tém man­žel­ství stá­le více uvě­do­mu­je, že to s pří­cho­dem k oltá­ři mož­ná uspě­cha­la. Na jed­nom pólu vrás­či­tý chla­pík utá­pě­jí­cí se v jím moc­ně pro­pa­go­va­né whis­ky, kdež­to na dru­hém nená­pad­ná blon­dýn­ka a čer­stvá absol­vent­ka filo­zo­fie na Yalu.

Přesto všech­no si tihle dva jedin­ci mají co říct. Oba dva jsou mrš­tě­ni do kle­ce plné pochyb­nos­tí a neu­spo­ko­je­ní z dosa­vad­ní­ho způ­so­bu živo­ta. Oba dva se mar­ně sna­ží zno­vuna­lézt na svém partnerovi/partnerce to, co jej/ji čini­lo přitažlivým/přitažlivou v době předman­žel­ské. Neschopnost v noci zamhou­řit oka, pra­vi­del­né koke­to­vá­ní se sklen­kou sil­né alko­ho­lic­ké teku­ti­ny v potem­ně­lém noč­ním baru tokij­ské­ho hote­lu a v nepo­sled­ní řadě pak ten nena­po­do­bi­tel­ný výraz ve tvá­ři, dáva­jí­cí oko­lí důraz­ně naje­vo pocit abso­lut­ní­ho nezájmu, vyvě­ra­jí­cí­ho ze zou­fal­ství a osa­mě­los­ti... Ano, tahle zdán­li­vě nesou­ro­dá dvo­ji­ce má k sobě hod­ně blíz­ko.

Dá se tedy dohro­ma­dy?

Jak jsem již jed­nou napsal, samot­ný pří­běh je oprav­du jed­no­du­chý, a kdy­bych pokra­čo­val v jeho dal­ším popi­su, vyzra­dil bych již takřka všech­no. Nečekejte žád­né výraz­něj­ší odklo­ny od výše nastí­ně­né záplet­ky a už vůbec ne udá­los­ti nabí­ra­jí­cí rych­lý spád. Sofia Coppolová, dce­ra slav­né­ho reži­sé­ra Francise Forda Coppoly, poja­la svůj počin jako hru s divá­ko­vou trpě­li­vos­tí, a Ztraceno v pře­kla­du se tak od jiných roman­tic­kých kome­dií vel­mi liší. Nejzásadnější je samot­né sché­ma, kte­ré je na hony vzdá­le­né těm, kte­ré poslou­ži­lo pro vznik sla­ďá­ků jako Notting Hill či Pretty Woman. Tohle není film o nor­mál­ní lás­ce, tohle je pří­běh o vnitř­ním boji člo­vě­ka - člo­vě­ka, kte­rý potkal nový smy­sl své­ho živo­ta - ženu krás­nou a chytrou, ženu jemu naklo­ně­nou, a přes­to pro něj nedo­sa­ži­tel­nou.

Jenomže… to, co tolik fun­gu­je v kniž­ních dílech čer­ve­né knihov­ny, je jen málo­kdy plat­né v celo­ve­čer­ním fil­mu. I když vím, že se mnou nebu­de vět­ši­na lidí sou­hla­sit, musím napsat, že mě samot­né­mu reži­sé­r­čin způ­sob pojmu­tí děje nese­dl. Skutečnost, že je v tom­to sním­ku vše pod­stat­né nalaj­no­va­né během úvod­ní půl­ho­din­ky, je prv­ním zne­po­ko­ju­jí­cím fak­to­rem z hle­dis­ka pří­mo­ča­ře se odví­je­jí­cí záplet­ky. Opravdu… pří­běh fil­mu nena­ský­tá pro ústřed­ní dvo­ji­ci hrdi­nů jakou­ko­li hroz­bu, či spí­še nebez­pe­čí, kte­ré by moh­lo otřást jejich postup­ně se upev­ňu­jí­cím vzta­hem. Bob a Charlotte plu­jí celou sto­pá­ží ve vel­mi lik­na­vém tem­pu a ani na oka­mžik nedo­nu­tí inte­li­gent­ní­ho divá­ka zapo­chy­bo­vat.

Když jsem psal o Sofiině hře s divá­ko­vou trpě­li­vos­tí, měl jsem tím na mys­li nesku­teč­ně zdlou­ha­vé zábě­ry. A neje­nom je. Prakticky celý sní­mek obsa­hu­je scé­ny, jež by se daly buď­to výraz­ně zkrá­tit (viz kara­o­ke), či úpl­ně vypus­tit (viz Bobovy hrát­ky na gol­fo­vém hřiš­ti). Vzhledem k jed­no­du­chos­ti záplet­ky se sice nejed­ná o nic tak pře­kva­pi­vé­ho, ale na dru­hou stra­nu… ač jsem za celý život viděl hod­ně fil­mů škád­lí­cích divá­ko­vu mysl umí­ráč­ko­vým tem­pem, po dnešku už vím, kte­rý sní­mek si hoví na pomy­sl­ném vrcho­lu. Dlouho, ale oprav­du dlou­ho se mi nesta­lo, aby mě urči­tý film donu­til toli­krát odvrá­tit zrak od plát­na smě­rem k hodin­kám. Být stři­ha­čem, polo­vi­na nato­če­né­ho mate­ri­á­lu by skon­či­la nekom­pro­mis­ně v koši.

Abych však jenom nekri­ti­zo­val, pochva­lu si zce­la urči­tě zaslou­ží ústřed­ní herec­ké duo Bill Murray a Sarlett Johanssonová (vyplatí-li se ten­to film vůbec vidět, tak prá­vě kvů­li nim) a těch něko­lik málo pove­de­ných humor­ných scén (Bobovo cvi­če­ní, Bobova kon­fron­ta­ce s masér­kou či Bobova návště­va vyhlá­še­né tele­viz­ní talk show s uje­tým mode­rá­to­rem). Dál už nic…

Bohužel, film, o němž se ve svě­tě pějí ódy, mě samot­né­ho neza­u­jal nato­lik, abych o něm vypo­til více než jen jeden pozi­tiv­ní odsta­vec. Možná jsem div­ný, mož­ná nemám prá­vo ve svém věku ten­to sní­mek sou­dit, mož­ná mi něco důle­ži­té­ho unik­lo, mož­ná potře­bu­ji podob­nou zku­še­nost zažít - přes­to si jsem jist tím, že k tomu, aby si urči­tý titul zís­kal mou pozor­nost, je zapo­tře­bí neje­nom dob­ré­ho obsa­hu, ale také for­my. Formy, kte­rá mě při­nu­tí sle­do­vat dění na plát­ně, niko­li dění na ved­lej­ší sedač­ce.