Sunshine

Ačkoli hlav­ní námět sním­ku je pro daný žánr napros­to obli­gát­ní – totiž záchra­na lid­stva, a našlo by se tu jis­tě i něko­lik typic­kých „sci-fi nedu­hů“, má Sunshine urči­tě navíc, než se pro­pad­nout mezi prů­měr­né žánro­vé sním­ky na páteč­ní tele­viz­ní večer.

Země se ocit­la v solár­ní zimě, pro­to­že Slunce z něja­ké­ho blí­že nespe­ci­fi­ko­va­né­ho důvo­du vyha­sí­ná. Pomocí obří nálo­že jej měla zno­vu zažeh­nout posád­ka lodi Icarus. Loď však zmi­ze­la beze sto­py. Nastupuje tedy Icarus 2. Ten obý­vá osm věd­ců a ast­ro­nau­tů, kon­krét­ně šest mužů a dvě ženy. Tito lidé před­sta­vu­jí posled­ní nadě­ji lid­stva, pro­to­že vyro­bit dal­ší tako­vou bom­bu již nebu­de mož­né.

Prvním vel­kým kla­dem toho­to sním­ku je, že nás prv­ním zábě­rem uvrh­ne rov­nou do vesmí­ru. Nekonají se tedy žád­né pate­tic­ké pro­slo­vy pre­zi­den­tů, žád­ná dojem­ná lou­če­ní s rodi­na­mi, ani dra­ma­tic­ké star­tov­ní mané­v­ry. Divák je pou­ze něko­li­ka věta­mi z úst čle­na posád­ky, fyzi­ka Roberta Capy, uve­den do situ­a­ce a pak už je pří­mo vržen do dění na lodi. Můžeme sle­do­vat vzta­hy mezi osmi lid­mi, kte­ří posled­ních 16 měsí­ců strá­vi­li jen mezi sebou v uza­vře­ném pro­sto­ru sice vel­ké, ale stá­le jak­si stís­ně­né lodi. Sunshine není totiž jenom o vesmír­né misi a pro­blé­mech sou­vi­se­jí­cích s jejím plně­ním, je to také o lidech, o jejich cho­vá­ní ve stre­so­vých situ­a­cích a jejich roz­hod­nu­tích. Uvidíte tak „mali­cher­né“ spo­ry o to, kdo vyšle posled­ní zprá­vu pří­buz­ným, vět­ší spo­ry o to, kdo udě­lá zásad­ní roz­hod­nu­tí, a obrov­ské spo­ry o to, zda je správ­né usmr­tit čle­na posád­ky, pokud nemá­me dost kys­lí­ku pro všech­ny či o to, kdo si vez­me posled­ní ska­fan­dr a kdo zůsta­ne napo­spas smr­tel­né­mu záře­ní. Ačkoli ani v Sunshine nechy­bí oprav­do­ví až ide­a­lis­tič­tí hrdi­no­vé, mys­lím si, že tu lid­ský fak­tor fun­gu­je poměr­ně dob­ře. Setkáte se s posta­va­mi, kte­ré jsou uvě­ři­tel­né, kte­ré si uvě­do­mu­jí pri­már­ní a zásad­ní důle­ži­tost úspě­chu své mise, ale záro­veň to jsou pořád lidé, kte­ří mají strach a kte­ří by to všech­no rádi pře­ži­li.

Na Sunshine je také úžas­ná audi­o­vi­zu­ál­ní strán­ka. Hlavně kvů­li ní bys­te si film nemě­li nechat ujít na vel­kém plát­ně. Budete osl­ně­ni Sluncem, ohro­me­ni jeho krá­sou i zdě­še­ni jeho niči­vou silou. Krom toho jsou někte­ré scé­ny ve fil­mu pořád­ně napí­na­vé a spo­lu s půso­bi­vou hud­bou jsou sku­teč­ně dechbe­rou­cí. Sunshine totiž nabí­zí ved­le dob­ré stu­die lid­ských vzta­hů i dra­ma­tic­kou sci-fi podí­va­nou, kde se ve vesmí­ru boju­je o holý život.

Co bych fil­mu vytkla, je pře­de­vším závě­reč­ná sek­ven­ce. Sunshine jako by byl roz­dě­len na dvě polo­vi­ny, prv­ní část fil­mu je výbor­ná, pohl­tí vás dění na lodi i prv­ní pro­blémy. V dru­hé čás­ti film chví­le­mi klo­pý­tá a všech­no zavr­šu­je poně­kud zma­te­ný, nepře­hled­ný a mož­ná i uspě­cha­ný konec. Po dlou­hé ana­bá­zi, kte­rou jsme spo­lu s posád­kou Icara 2 pro­ži­li, najed­nou při­chá­zí zkrat­ko­vi­té zavr­še­ní, ve kte­rém se snad­no ztra­tí­me. Najednou není úpl­ně jas­né, co kdo kde dělá a proč. Není přes­ně vysvět­le­no, v čem se posád­ka musí odchý­lit od původ­ní­ho plá­nu, co se vlast­ně poka­zi­lo a kde se posta­vy momen­tál­ně nachá­ze­jí. To všech­no tro­chu osla­bu­je cel­ko­vý dojem z fil­mu.
Verdikt: Velice sluš­ná sci-fi s něko­li­ka pořád­ně vypja­tý­mi scé­na­mi v půso­bi­vém audi­o­vi­zu­ál­ním kabá­tě. Přes jis­té nedo­stat­ky – drob­ná žánro­vá klišé, mož­né nelo­gič­nos­ti (to netvr­dím s jis­to­tou, nejsem fyzik) a zma­teč­ný závěr, skvě­lá podí­va­ná.