Podivuhodný příběh Henryho Sugara

Mé prv­ní setká­ní s tvor­bou Wese Andersona. Nikdy před­tím jsem od něj nic nevi­děl a jedi­né co jsem tak nějak věděl, že má oso­bi­tý styl. A prá­vě pro­to jsem chví­li pře­mýš­lel, zda bych měl začít s jeho tvor­bou zrov­na krát­ko­me­tráž­ním sním­kem. Nakonec jsem v tom nespat­řo­val žád­ný pro­blém, a tak jsem si Podivuhodný pří­běh Henryho Sugara pus­til. A už po něko­li­ka málo minu­tách jsem věděl, že jsem našel mého nové­ho oblí­be­né­ho reži­sé­ra. Ze všech čtyř Andersonových adap­ta­cí poví­dek Roalda Dahla se tato zda­ři­la úpl­ně nej­ví­ce. Jde o vyni­ka­jí­cí více­znač­ný pří­běh, kte­rý je mis­tr­ně roz­pro­střen a také netr­pí jakousi neu­ce­le­nos­tí jako násle­du­jí­cí povíd­ky. To je dáno tou zhru­ba 2x del­ší sto­pá­ží. V ní děj dob­ře vygra­du­je a myš­len­ka je výbor­ně s vel­kým pře­sa­hem sdě­le­na. V těch bez­má­la 40 minu­tách to ani jed­nou nenu­dí, je to úder­né a pořád je na co se kou­kat. Styl vyprá­vě­ní je pře­hlíd­ka ori­gi­na­li­ty. V žán­ru arto­vé kome­die je zce­la bez­kon­ku­renč­ní. Knižní děj, jeví­cí se jako Brechtovo diva­dlo byl zce­la, takřka bez jedi­né výjim­ky, pře­ne­sen na plát­no. Kdo to kdy viděl? Velké kouz­lo pak dodá­vá i tech­nic­ké pro­ve­de­ní. Značně satu­ro­va­ný obraz. Kamera, kte­rá je povět­ši­nu sním­ku sta­tic­ká, což se zde fakt hodí a záži­tek to posu­nu­je ješ­tě výše. Práce s kuli­sa­mi a se svět­ly dove­de­né do doko­na­los­ti. Dále také geni­ál­ní dia­lo­gy, dvoj­ro­le a nesku­teč­ný smy­sl pro detail. To všech­no dělá vyni­ka­jí­cí a neza­po­me­nu­tel­nou atmo­sfé­ru a také samo­zřej­mě jen stě­ží zapo­me­nu­tel­ný film. Je až s podi­vem, že tohle všech­no uvi­dí­te během pou­hých 40 minut. |95%|