X-Men: Poslední vzdor – první neúspěšný film

Filmy X-Men a X2 patří k vrcholům filmových adaptací comicsů, čemuž kromě vynikajícího scénáře a obsazení napomohl i zkušený režisér Bryan Singer. Jenže tento chlapík odmítl pracovat na dílu třetím, protože se mu naskytla možnost dohlížet na natáčení nových dobrodružství svého dětského hrdiny Supermana. Nemůžeme mu to vyčítat, ale na druhou stranu, já osobně mám rozhodně X-Meny mnohem raději než zmíněného pána, který si myslí, že když si nasadí brýle, nikdo nepozná, že se čas od času oblékne do červené pláštěnky a prohání se nad městem.Singerovým nástupcem se nakonec stal Brett Ratner, který vyslal do kin například obě Křižovatky smrti nebo Červeného draka. Ovšem ani to, že má na kontě pár kvalitních filmů nezabránilo spekulacím o tom, že nedokáže vdechnout závěrečnému pokračování trilogie potřebou atmosféru. Řekněme si to na rovinu, už jen to, že se jeho jméno objevilo v kolonce „režisér“ vysloužilo filmu u pár kritiků nižší hodnocení před samotným zhlédnutím. To už je ale na jejich svědomí. Já tady slavnostně přísahám, že můj finální verdikt formovalo jen to, jak mě samotný film bavil a jaké jsem měl pocity, když jsem ho sledoval na plátně kina.

A ty byly v drtivé většině kladné. Někteří lidé Rattnerovi vyčítají, že ochudil psychologický vývoj postav na úkor akce. Svým způsobem je pravda, že už nevěnuje tolik pozornosti jednotlivých charakterům, jako to bylo v minulých dílech. To ale rozhodně neznamená, že se X-Men: Poslední vzdor zvrhává v efektivní, ale bezduchou akci. Původní filmy měly dostatek času ukázat, jak těžké je být součástí menšiny, a jak mutanti trpí útlakem „normálních“ lidí. Za to třetí díl si vytýčil za cíl nejen představit několik obrazově dechberoucích scén, ale také se dát větší prostor vztahům mezi jednotlivými postavy. V rámci objektivity ale musím přiznat, že některé charaktery by si rozhodně zasloužily mnohem více prostoru. Například Colossus (Daniel Cudmore) nebo Angel (Ben Foster) by rozhodně mohly dostat více minut ze stopáže. Osobně bych se rád dočkal i toho, že se má oblíbená Jubilee (Kea Wong) stane důležitější postavou, ale to už je mé subjektivní přání :).

Jenže pokud bychom trvali na tom, aby každý ze zúčastněných měl dostatek času odhalit své nitro, pak by se celková délka filmu vyšplhala k neúnosným výšinám (i když já bych se klidně vydržel dívat i čtyři hodiny). Nejvíce času je očekávatelně věnováno těm, kteří nás provázejí celou sérií. Jistě vás ale překvapí, že scénář se neobává bez okolků nechat zemřít charaktery, u kterých byste to rozhodně nečekali. Asi je vám jasné, že vám neprozradím o které osoby jde, ale věřte, že se jistě budete divit.

Jelikož jde pravděpodobně o zakončení série (alespoň je to zatím oficiální stanovisko), dalo se odhadnout, že půjde o trikově nejmonumentálnější díl. Je tomu skutečně tak. Některé akční scény jsou strhující a bude vás u nich dozajista mrazit v zádech. Díky tomu, ale mají někteří lidé pocit, že X-Men: Poslední vzdor se soustředí jen a jen na akci a nevěnuje dostatek prostoru ostatním aspektům, především pak dialogům. Nemám dojem, že by tomu bylo skutečně tak. Akce je skutečně více než v předchozích dílech, ale scénář ochuzen nebyl. Postavy sice už tak intenzivně neřeší, že jsou mutanty, ale spíše se snaží vypořádat s tím, že lidé jejich dary stále považují za něco nepřirozeného.

Na tom je založena i hlavní dějová linka. Byl objeven mutant, zvaný Leech (Cameron Bright), který dokáže zvrátit mutaci. Díky tomu se objeví takzvaný „lék na mutaci“. Jenže každý racionálně smýšlející člověk ví, že nejde o nemoc, ale o dar. Na tom se shodnou profesor Xavier (Patrick Stewart) i Magneto (Ian McKellen). Ovšem neshodnou se na tom, jak nastalou situaci vyřešit. Finální střet je tu, Bratrstvo versus X-Meni a lidé. Výsledek rozhodne o tom, zda budou Homo Sapiens žít s Homo Superior v míru nebo propukne konflikt globálních rozměrů.

Obě frakce budou jak posíleny o nové členy, tak přijdou o ty, které milují. Na stranu Magneta se přidají například Juggernaut (Vinnie Jones), Callisto (Dania Ramirez), Multiple Man (Eric Dane), Arclight (Omahyra), Psylocke (Mei Melançon) a překvapivě i Jean Grey (Famke Janssen), v níž se probudilo její temné já Phoenix, které se snažil profesor Xavier držet dlouhá léta pod kontrolou. Zásahový tým X-Menů bude posílen o Colosuse nebo například Kitty Pride (Ellen Page) či Beasta (Kelsey Grammer).

Pokud nemáte alespoň trošku přehled o comicsové předloze, asi jste z výčtu postav trošku zmatení, ale nemusíte se obávat, že pokud nevlastníte sbírku kreslených sešitů X-Men, budete v ději naprosto ztraceni. X-Men: Last Stand po vás hlubšího znalost Marvelovského universa nevyžaduje, ale pokud jí máte, pak budete nadšení, kolik oblíbených charakterů se ve filmu objeví.

Velká pozornost je opět věnováno Wolverinovi (Hugh Jackmann), ale také krásné Storm (Halle Berry). Na scénu znovu vstoupí i Iceman (Shawn Ashmore), Rogue (Anna Paquin) a Cyclops (James Marsden). Výše jsem si stěžoval na to, že některým charakterům není věnováno dostatek prostoru, ale když si nyní prohlížím výčet postav, tak musím přiznat, že s ohledem na jejich počet, by vlastně ani nebylo možné, dát každému tolik času, kolik by si zasloužil.

Závěrečný díl je určitě tím nejmonumentálnějším. Některé momenty vás téměř srazí do kolen, a to díky skvěle zvládnutým trikům a vynikající hudbě. Jen u málokterého filmu mívám onen nepopsatelný pocit, kdy vám některé velkolepé scény způsobí, že téměř přestanete dýchat. A u X-Men: Poslední vzdor se mi to stalo dokonce několikrát. Avšak nejen proto, že šlo o technicky brilantně zvládnuté sekvence, ale že také díky tomu, že jim nechyběl emocionální náboj – boj proti těm, kteří stáli na vaší straně, smrt těch, kteří pro vás znamenají vše. City tu hrají stejně důležitou roli jako vizuální poutavost.

Brett Ratner není Bryan Singer a Bryan Singer není Brett Ratner. Každý z nich má svůj styl, jinou představu. X-Men: Poslední vzdor se tak od původních filmů trošku liší, ale ne natolik, aby byli fanoušci zklamaní. Nemůžeme si přece stěžovat na to, že už tu není tolik komorních scén, kde postavy řeší své problémy. Vždyť závěrečný díl by měl by měl být podle nepsaných pravidel největší, nejbombastičtější, nejefektivnější. A to je. Ač si to někteří myslí, Ratner se nevykašlal na psychologii postav, jen jí nevěnoval tolik času, kolik by jí asi věnoval Singer. Rozhodně na ní ale nezapomněl. Já osobně si myslím, že v Posledním vzdoru se objevuje nejvíce emocí z celé trilogie. Osobně jsem více než spokojen. Jediné, co by mi ještě udělalo radost, by bylo více času pro Jubilee, ale to už jsem říkal :).