Alita: Bojový Anděl (Alita: Battle Angel) – Recenze – 70%

Polovina 26. sto­le­tí, Země. Doktor a kyber­ne­tic­ký inže­nýr Ido (Christoph Waltz) hle­dá na sklád­ce náhrad­ní díly pro své paci­en­ty, když v tom nalez­ne žen­ské tor­zo kybor­ga (lid­ský mozek, vše ostat­ní robo­tic­ké) a roz­hod­ne se jej opra­vit. Výsledkem jeho prá­ce je robo­tic­ká Alita, dospí­va­jí­cí dív­ka se ztrá­tou pamě­ti, kte­rá zaujme roli Idovy dce­ry. Po něko­li­ka dnech však začne být jas­né, že Alitina minu­lost je spo­je­na s bojo­vým výcvi­kem, jenž z ní kdy­si udě­lal výkon­ný a nebez­peč­ný stroj na zabí­je­ní.

Film Alita: Bojový Anděl, nato­če­ný pod­le japon­ské­ho komik­su, měl původ­ně reží­ro­vat James Cameron (Titanic, Avatar), ten však dal nako­nec po letech pří­prav před­nost čím dál tím zdlou­ha­věj­ší prá­ci na pokra­čo­vá­ních Avatara, ustou­pil do pozi­ce pro­du­cen­ta a reži­sér­skou šta­fe­tu pře­dal Robertu Rodriguezovi (Desperado, Sin City), kte­rý dál pra­co­val na Cameronově scé­ná­ři spo­lu se sce­nárist­kou Laetou Kalogridis (Prokletý ost­rov, Noční hlíd­ka).

Zásadní infor­ma­ce spo­čí­vá v tom, že hlav­ní hrdin­ka Alita je celá kom­plet­ně digi­tál­ní – její tělo bylo vytvo­ře­né v počí­ta­či a byl mu vtisk­nut vir­tu­ál­ně zazna­me­na­ný herec­ký výkon reál­né hereč­ky. Stejnou meto­dou sice vzni­kal tře­ba i Glum v Pánovi prs­te­nů, mimo­zem­ská rasa Na´vi v Avatarovi, drak Šmak v Hobitovi a spous­ta dal­ších, Alita je však prv­ní posta­vou toho­to typu, kte­rá je obda­ře­na lid­ským foto­re­a­lis­tic­kým obli­če­jem, jehož jedi­nou čás­tí, kte­rá je záměr­ně tro­chu sty­li­zo­va­ná, jsou oční bul­vy, zhru­ba dva­krát vět­ší opro­ti nor­má­lu. Z tech­nic­ké­ho hle­dis­ka je to doce­la revo­lu­ce.

Ve fil­mu se kro­mě toho vysky­tu­je ješ­tě něko­lik dal­ších, kom­plet­ně digi­tál­ních postav, pro­stře­dí a objek­tů, nic z toho na sebe ale nestr­há­vá pozor­nost tolik jako titul­ní Alita, kte­rá si ve sním­ku pro­jde vel­kou spous­tou růz­ných emo­cí od nad­še­ní a zami­lo­va­nos­ti po ubre­če­ný smu­tek a vztek, při­čemž je zají­ma­vé a svým způ­so­bem i str­hu­jí­cí to sle­do­vat a záro­veň zkou­mat, nako­lik to emo­ci­o­nál­ně fun­gu­je pod­le před­po­kla­dů, a kdy to i přes nej­lep­ší dostup­nou digi­tál­ní tech­no­lo­gii pořád půso­bí pří­liš umě­le a počí­ta­čo­vě (zatím to vypa­dá, že čím extrém­něj­ší emo­ci­o­nál­ní pro­jev, tím men­ší věro­hod­nost).

Další pozo­ru­hod­nou sku­teč­nos­tí je to, že děj fil­mu se sice ode­hrá­vá v jakési post-apokalyptické budouc­nos­ti, ovšem aniž by tato byla na začát­ku jak­ko­li před­sta­ve­na. U fil­mů podob­né­ho typu v úvo­du obvykle zazní hlas vypra­vě­če, jenž divá­ky do fan­task­ní­ho futu­ris­tic­ké­ho svě­ta a jeho pra­vi­del zasvě­tí, nicmé­ně tady nic tako­vé­ho není, a tudíž záko­ni­tos­ti pro­stře­dí, do nějž se Alita zno­vuzro­di­la, postup­ně obje­vu­je­me až spo­lu s ní. V důsled­ku toho je řada postav (zejmé­na dok­tor Ido, ale zpo­čát­ku i mla­dý motor­kář Hugo, do nějž se Alita oka­mži­tě zakou­ká) nuce­na zaujmout pozi­ci vysvět­lu­jí­cích prů­vod­ců, kte­ří hrdin­ku (a záro­veň divá­ky) pro­vá­zí po oko­lí a sezna­mu­jí ji s jeho zvyk­lost­mi.

Postupně se tedy dozví­dá­me, že někdy po roce 2200 došlo ke stře­tu Země s mimo­zemš­ťa­ny, kte­rý lid­stvo vyhrá­lo a útoč­ní­ky zahna­lo (a moc toho po mimo­zemš­ťa­nech nezby­lo). Zdevastovaná spo­leč­nost se násled­ně oddě­li­la na spo­di­nu žijí­cí na povrchu (oby­čej­ní lidé) a sme­tán­ku obý­va­jí­cí levi­tu­jí­cí vzduš­ná vel­ko­měs­ta (pri­vi­le­go­va­ná vyš­ší tří­da), při­čemž svět dole svým prů­mys­lem a země­děl­stvím záso­bu­je i ty naho­ře. Alita i ostat­ní při­tom žijí ve měs­tě, nad nímž se vzná­ší posled­ní vzduš­né vel­ko­měs­to své­ho dru­hu. Zločince už neho­ní poli­cie, nýbrž lov­ci odměn, jimiž se může stát kdo­ko­li. A všich­ni lidé jsou posed­lí nebez­peč­ným spor­tem zva­ným Rollerball, jenž vypa­dá jako rag­by kří­že­né s rych­lo­brus­le­ním, v němž je povo­le­no zabí­jet sou­pe­ře (a nápad­ně to při­po­mí­ná stej­no­jmen­ný sport z fil­mu Rollerball z roku 1975 a z jeho o sedm­a­dva­cet let mlad­ší pře­dě­láv­ky).

Ve fil­mu se toho násled­ně děje tolik, že to půso­bí jako směs dvou až tří fil­mů dohro­ma­dy, což v kom­bi­na­ci s pozvol­ným před­sta­vo­vá­ním svě­ta a postav v něm žijí­cích, kdy je zmí­ně­no vždy jen to nej­nut­něj­ší k pocho­pe­ní záplet­ky, nut­ně vede k tomu, že vzni­ká vel­ká spous­ta nesrov­na­los­tí, nejas­nos­tí, logic­kých mezer a otá­zek, na něž se odpo­vě­dí nedo­čká­te. Proč Hugo tak tou­ží po živo­tě v obla­cích (jak to v tom vzduš­ném měs­tě vypa­dá, se ve fil­mu neu­ka­zu­je), když život na povrchu vůbec není špat­ný? Jak mohou v Rollerballu vůbec vzni­kat šam­pi­o­ni, když ty nej­lep­ší hrá­če uná­ší a roze­bí­rá na kusy zlá mafie? Proč se někdo sna­ží v jed­nu chví­li zabít Alitu tak kom­pli­ko­va­ným způ­so­bem, když by sta­či­lo vypsat na ni zaty­kač (a zabi­li by ji lov­ci odměn)?

Tomu, jest­li jed­not­li­vé aspek­ty děje dáva­jí smy­sl a nako­lik do sebe zapa­da­jí jed­not­li­vé pří­bě­ho­vé linie, se tvůr­ci fil­mu věno­va­li s nejmen­ší důle­ži­tos­tí a nejmé­ně důklad­ně a zjev­ně jim úpl­ně sta­či­lo, že to dává smy­sl a drží pohro­ma­dě „tak nějak zhru­ba“ (nebo to tak při­nejmen­ším půso­bí). Včetně mění­cích se moti­va­cí postav (ty ved­lej­ší mají tak málo pro­sto­ru, že u nich dá prá­ci dete­ko­vat ale­spoň náznak hloub­ky), důvo­dů, kte­ré je k těm změ­nám moti­va­cí vedou a mno­hých témat od otcovsko-dcerovského vzta­hu, přes otáz­ky týka­jí­cí se hra­ni­ce mezi člo­vě­kem a stro­jem, až po vylo­že­ně jalo­vou roman­tic­kou záplet­ku mezi Alitou a Hugem, kte­ré jsou všech­ny rea­li­zo­vá­ny vel­mi naiv­ně, banál­ně a na úkor toho, že se toho musí ve fil­mu během dvou hodin odvy­prá­vět co nej­víc a pokud mož­no co nej­víc nahuš­tě­ně.

Podstatně více úsi­lí bylo opro­ti tomu vyna­lo­že­no při prá­ci na vizu­ál­ní a tri­ko­vé strán­ce fil­mu, kte­rá je fan­tas­tic­ká a v urči­tých ohle­dech i pokro­ko­vá. Při tom množ­ství postav, zápo­rá­ků, akcí, moti­vů a pod­ně­tů je sko­ro s podi­vem, že to všech­no Robert Rodriguez zvlá­dl uko­čí­ro­vat s až pře­kva­pi­vou pře­hled­nos­tí, sou­stře­dě­nos­tí a sro­zu­mi­tel­nos­tí. Na akč­ní scé­ny, pro­špi­ko­va­né efekt­ní, peč­li­vou a nápa­di­tou cho­re­o­gra­fií, je radost pohle­dět, uhran­či­vý je i design a výtvar­né zpra­co­vá­ní leckterých pro­stře­dí a pře­de­vším pak těch postav, kte­ré mají více čás­tí těla robo­tic­kých než lid­ských. Pořád se něco děje a roz­hod­ně to je dob­rá a spek­ta­ku­lár­ní zába­va, ako­rát je potře­ba při­jmout svět ve fil­mu i s jeho záko­ni­tost­mi a spo­lu se vze­zře­ním hlav­ní hrdin­ky bez tou­hy se v tom jak­ko­li obšír­ně­ji vrtat a ana­ly­zo­vat to.

Alita: Bojový Anděl je roz­hod­ně nej­vel­ko­le­pěj­ší a nej­mo­hut­něj­ší film Roberta Rodrigueze, u nějž se naštěs­tí netře­ba obá­vat, že by někdy sklou­zl do žán­ru ultra-béčkové sláta­ni­ny (Machete, Machete zabí­jí), nebo vzhle­dem k tomu, že je mlá­de­ži pří­stup­ný, do něja­ké dětin­ské bizar­ní břeč­ky (série Spy Kids, Prckové). Maximálně je pár­krát nechtě­ně směš­ný svou mís­ty pře­hna­nou sna­hou být co nej­sty­lo­věj­ší a nej­e­fekt­něj­ší, což je ve scé­nách, kdy např. hlav­ní hrdin­ka uro­ní slzu a před dopa­dem na zem ji roz­sek­ne mečem ved­ví, už nato­lik přes čáru, že je to vylo­že­ně kon­tra­pro­duk­tiv­ní. Ze vše­ho nej­víc (i díky své roman­tic­ké linii) nako­nec Alitapři­po­mí­ná dal­ší z fil­mů nato­če­ných pod­le něja­ké­ho young-adult sci-fi/fantasy romá­nu, ako­rát je dějo­vě napě­cho­va­něj­ší, oso­bi­těj­ší, japon­sky uje­tá, zruč­ně nato­če­ná a opře­ná o poměr­ně solid­ní komik­so­vou před­lo­hu.