Divočina - Klára Issová v psychologickém dramatu (Recenze)

Zkušenou stři­hač­ku Evženii Brabcovou k námě­tu její­ho režij­ní­ho a sce­náris­tic­ké­ho debu­tu inspi­ro­va­la zku­še­nost zná­mé s domá­cím nási­lím, jehož byla svěd­kem v pří­mém pře­no­su. Její Divočina tak ote­ví­rá téma­ta, o kte­rých se v čes­kém fil­mu pří­liš nemlu­ví, i když se jed­ná o psy­cho­lo­gic­ké rodin­né dra­ma, vyhý­bá se vylo­že­ně depre­siv­ní­mu tónu. Scénář při­tom začal vzni­kat ješ­tě před pan­de­mií, posta­va stár­nou­cí­ho muže v podá­ní Jana Vlasáka, kte­rý před­po­ví­dá apo­ka­ly­psy, tak jen časem zís­ka­la na aktu­ál­nos­ti. Jeho pří­pra­vy na konec svě­ta nicmé­ně naru­ší pří­jezd dce­ry v podá­ní Kláry Issové a dvou vnu­ček, kte­ré utí­ka­jí před násil­nic­kým man­že­lem a otcem. Pro hlav­ní hrdin­ku Martu v podá­ní Issové to zna­me­ná kon­fron­ta­ci s nepří­liš vyře­še­nou minu­los­tí, pro­stře­dím plným divo­kých pra­sat a navíc s náh­le se obje­vi­vším man­že­lem Milanem v podá­ní Juraje Loje. Titulní Divočina tu tak začí­ná nabý­vat hned něko­li­ka význa­mů.

Samotný námět sli­bu­je poměr­ně netra­dič­ní podí­va­nou, o to potě­šu­jí­cí je, že nedo­padla vůbec špat­ně. Od počát­ku je nazna­če­no, že se otec a dce­ra nero­ze­šli v dob­rém a že aktu­ál­ně neve­se­lá situ­a­ce v Martině rodi­ně reflek­tu­je ne zrov­na ide­ál­ní rodin­né záze­mí z její­ho vlast­ní­ho dět­ství. Prvky psy­cho­lo­gic­ké­ho rodin­né­ho dra­ma­tu jsou tu díky tomu poměr­ně patr­né, pře­de­vším v momen­tech, kte­ré uka­zu­jí, jak se s podob­nou rodin­nou situ­a­cí mohou vyrov­ná­vat děti, jež se čas­to bohu­žel stá­va­jí oběť­mi svá­rů svých rodi­čů.

Brabcová se sou­stře­dí na kom­pli­ko­va­né vzta­hy mezi jed­not­li­vý­mi posta­va­mi, činí tak ovšem v poměr­ně dyna­mic­kém podá­ní. Fanoušci divo­čá­ků tu za pocho­du mohou mít před­čas­né Vánoce, nejsou tu nicmé­ně pou­ze na ozdo­bu a nako­nec sehrá­va­jí i svou úlo­hu v ději. Především se tu pra­cu­je s pro­stře­dím, v němž se divo­čá­ci zce­la běž­ně pohy­bu­jí po obci, což jen pro­hlu­bu­je kon­fron­ta­ci pří­ro­dy a spo­leč­nos­ti.

Klára Issová v hlav­ní roli Marty pře­svěd­či­vě ztvár­ňu­je ženu, kte­rá se musí vyrov­nat nejen s vlast­ní minu­los­tí, ale také s návra­tem násil­nic­ké­ho man­že­la. Sama Issová na tis­ko­vé pro­jek­ci pro­hlá­si­la, že jí sice role neby­la psa­ná na tělo, přes­to doká­za­la posta­vě poro­zu­mět a najít si k ní ces­tu – výsled­kem je uvě­ři­tel­ný výkon, jenž doká­že zabrn­kat na ty správ­né stru­ny. Na roz­díl od Issové byl od počát­ku do hlav­ní muž­ské role vyti­po­ván Jan Vlasák, jenž tu na jed­nu stra­nu může ilu­stro­vat lehce zma­te­né­ho pohád­ko­vé­ho dědeč­ka, na tu dru­hou stra­nu je ale jas­ně nazna­če­no, že jeho posta­va má jis­té šrá­my na duši. Jsou to názna­ky v jis­tých frag­men­tech, kte­ré je tře­ba si tro­chu domýš­let, je nicmé­ně sym­pa­tic­ké, že scé­nář Brabcové a Anety Slámy Honzkové spí­še nazna­ču­je, než­li doslov­ně vysvět­lu­je. V tom­to ohle­du nicmé­ně bude zále­žet na osob­ních pre­fe­ren­cích a na tom, zda je něko­mu ten­to odmě­ře­něj­ší pří­stup bliž­ší.

Chválit by se samo­zřej­mě dal i Juraj Loj, kte­rý zase jed­nou uká­že, že své zápor­né posta­vy umí zahrát věro­hod­ně. Stejně tak Jan František Uher, kte­rý je od časů Všechno bude prak­tic­ky k nepo­zná­ní… a hlav­ně tak tro­chu kov­boj. Castingovou tre­fou je kaž­do­pád­ně pře­de­vším výběr dvou před­sta­vi­te­lek dcer Marty. Tvůrci si původ­ně klad­li za cíl najít sku­teč­ný sester­ský pár a cas­tingem sku­teč­ně násled­ně pro­šlo 600 dívek. A i když nako­nec došlo k obsa­ze­ní dvou dívek, kte­ré nejsou sku­teč­ný­mi sestra­mi, Josefína Ramešová a Michaela Černá na pomě­ry dět­ských rolí hra­jí uvě­ři­tel­ně, doká­ží půso­bit sym­pa­tic­ky a fun­gu­je mezi nimi pře­svěd­či­vá sester­ská che­mie. Podle tvůr­ců navíc šlo o začá­tek přá­tel­ství, kte­ré mezi těmi­to dvě­ma mla­dý­mi hereč­ka­mi trvá dodnes.

Divočina za pocho­du mož­ná sli­bu­je tak tro­chu jiný film, než se může zdát. Dá se věřit, že by film mohl do vel­ké míry pre­zen­to­vat Vlasákovu posta­vu jako zdán­li­vé­ho prep­per bláz­na, u kte­ré­ho se nako­nec uká­že, že není tak úpl­ně mimo. Touto snad­no se nabí­ze­jí­cí ces­tou se ovšem film nevy­dá. Klára se sbli­žu­je s pří­ro­dou a kov­bo­jem Mírou, kte­rý upřed­nost­ňu­je zvěř před lid­mi, zatím­co prep­per děda udě­lu­je svým vnuč­kám základ­ní lek­ce pří­prav na apo­ka­lyp­tic­ké scé­ná­ře. V prů­bě­hu je čím dál tím více patr­né, že jde o komor­ní autor­ský film, kte­rý může snad­no evo­ko­vat tvor­bu Olma Omerzu nebo Beaty Parkanové. Chvílemi to celé ovšem nepů­so­bí tak úpl­ně sou­stře­dě­ně a je tak tro­chu nejas­né, zda se chce scé­nář více věno­vat vzta­hům mezi posta­va­mi, odkrý­vá­ní jejich minu­los­ti, nebo obje­vo­vá­ní nástrah divo­či­ny. Některé situ­a­ce ve výsled­ku spí­še zarmou­tí nena­pl­ně­ným pří­sli­bem, pro­to­že nazna­čí zají­ma­vý směr, kte­rým se film nako­nec nevy­dá. Film se při­tom ode­hrá­vá během pou­hých čtyř dnů, přes­to netr­pí tím, že by nebyl sviž­ný, a Brabcová doká­že jed­not­li­vé dějo­vé linie držet v pohy­bu bez zby­teč­né­ho pře­šla­po­vá­ní na mís­tě.

Jde roz­hod­ně o film s při­da­nou hod­no­tou. Toxické vzta­hy a domá­cí nási­lí tu není baga­te­li­zo­va­né, vypo­ví­dá o tom i scé­na, kte­rá z Milana v podá­ní Loje dělá sko­ro až horo­ro­vé­ho bubá­ka… a při­tom to vůbec není mimo mísu. Zdánlivé vize hlav­ní hrdin­ky tu sice ve výsled­ku půso­bí tro­chu jako prvek navíc, záro­veň se ovšem jed­ná o způ­sob, jak vyob­ra­zit její psy­chic­ké roz­po­lo­že­ní. Naznačují tak, že toxic­ké man­žel­ství doká­že zane­chat nejen fyzic­ké, ale i psy­chic­ké šrá­my.

Tvůrci i pro­to uza­vře­li part­ner­ství s Bílým kru­hem bez­pe­čí – nezisko­vou orga­ni­za­cí, kte­rá od roku 1991 posky­tu­je bez­plat­nou, odbor­nou a dis­krét­ní pomoc obě­tem, svěd­kům a pozůsta­lým po obě­tech trest­ných činů a domá­cí­ho nási­lí. BKB při­tom nepo­sky­tu­je pou­ze psy­cho­lo­gic­kou pod­po­ru, ale také soci­ál­ní pora­den­ství, práv­ní infor­ma­ce a dal­ší prak­tic­kou pomoc. Jeho sou­čás­tí je rov­něž bez­plat­ná non­stop Linka pomo­ci obě­tem 116 006, kte­rá je urče­na obě­tem kri­mi­na­li­ty a domá­cí­ho nási­lí. V pří­pa­dě vola­jí­cích, kte­ří řeši­li domá­cí nási­lí, tvo­ři­ly pod­le sta­tis­ti­ky BKB ženy 85 % vola­jí­cích na tuto lin­ku, což jen uka­zu­je, že domá­cí nási­lí roz­hod­ně není okra­jo­vým pro­blé­mem. Od své­ho vzni­ku už orga­ni­za­ce evi­du­je více než 316 tisíc kon­tak­tů s lid­mi, kte­ří její služ­by vyu­ži­li. Partnerství s fil­mem tak dává smy­sl nejen jako for­ma osvě­ty, ale také jako při­po­mín­ka, že podob­né pří­běhy bohu­žel nejsou jen fik­tiv­ní pří­běhy. A že pro člo­vě­ka, kte­rý se ocit­ne v podob­né situ­a­ci jako Marta, exis­tu­je kon­krét­ní pomoc.

I bez této při­da­né for­my osvě­to­vé spo­lu­prá­ce má nicmé­ně film co nabíd­nout. Téma domá­cí­ho nási­lí totiž není v Divočině vyu­ži­to pou­ze jako dra­ma­tic­ký kata­ly­zá­tor, ale stá­vá se při­ro­ze­nou sou­čás­tí pří­bě­hu o rodin­ných vzta­zích, trau­ma­tech z minu­los­ti a sna­ze zno­vu zís­kat kon­t­ro­lu nad vlast­ním živo­tem. Právě v tom spo­čí­vá jeden z vět­ších pří­no­sů fil­mu – nesna­ží se divá­ka pou­čo­vat ani na něj tla­čit pro­střed­nic­tvím vel­kých gest, ale nechá­vá jed­not­li­vé moti­vy postup­ně půso­bit v rám­ci komor­ní­ho pří­bě­hu. Partnerství s Bílým kru­hem bez­pe­čí tak není jen při­le­pe­nou sou­čás­tí pro­pa­ga­ce, ale poměr­ně logic­kým roz­ší­ře­ním téma­tu, kte­ré film ote­ví­rá už ve svém samot­ném zákla­du. I bez toho­to pře­sa­hu je ale Divočina pře­de­vším pove­de­ným fil­mem, kte­rý má vlast­ní tvář a doká­že nabíd­nout víc než jen dal­ší vari­a­ci na tuzem­ské rodin­né dra­ma.

Divočina má dale­ko k bez­chyb­né­mu debu­tu, roz­hod­ně ale nejde o film, kte­rý by měl zapad­nout mezi zamě­ni­tel­né čes­ké prvo­ti­ny. Evženie Brabcová doká­že i přes občas­nou dra­ma­tur­gic­kou roz­tříš­tě­nost vysta­vět půso­bi­vou atmo­sfé­ru, vést uvě­ři­tel­né posta­vy a pro­střed­nic­tvím komor­ní­ho pří­bě­hu otevřít téma­ta, kte­rá mají dale­ko vět­ší pře­sah, než se může na prv­ní pohled zdát. Výrazné herec­ké výko­ny, auten­tic­ká kame­ra, pod­ma­ni­vá hud­ba a pře­de­vším odva­ha nespo­lé­hat na prvo­plá­no­vé atrak­ce děla­jí z Divočiny sym­pa­tic­ky neo­ká­za­lý film s vlast­ní tvá­ří. Některé moti­vy sice zůstá­va­jí poně­kud nedo­ta­že­né a ne všech­ny nazna­če­né ces­ty scé­nář doká­že pře­svěd­či­vě zavr­šit, jako celek ale Brabcové debut nabí­zí dost důvo­dů k pozor­nos­ti. Na čes­ké pomě­ry jde o pří­jem­ně netuc­to­vou podí­va­nou, kte­rá mož­ná není úpl­ně vyzrá­lá, přes­to je v řadě ohle­dů uspo­ko­ji­vá...