Film sleduje nejmocnějšího muže světa Diggera Rockwella (Tom Cruise), který se vydává na zoufalou cestu s jediným cílem – přesvědčit ostatní, že právě on je tím, kdo může zachránit lidstvo. Musí to ale stihnout dřív, než katastrofa, kterou sám způsobil, nenávratně zničí vše kolem něj...
Tom Cruise je dnes mnohými vnímán především jako akční herec – osmidílná filmová série Mission: Impossible, Na hraně zítřka nebo Top Gun a jeho pokračování po letech Top Gun: Maverick. Existovaly nicméně i časy, kdy byl Cruise vnímán jako seriózní herec, který umí předvést strhující výkony. V Rain Manovi byl sice zastíněn Dustinem Hoffmanem a v Pár správných chlapech zase Jackem Nicholsonem, za výkony ve filmech Narozen 4. července, Jerry Maguire nebo Magnolia byl nicméně nominován na Oscara. V jeho kariéře by šlo navíc najít spoustu dalších výrazných výkonů, od Posledního samuraje po kriminální thriller Collateral.
Dnes by se dalo v podstatě říci, že je Cruise poslední velká filmová hvězda, která ještě nezískala Oscara, i když mu Akademie alespoň minulý rok udělila čestnou cenu. Šance na to, že dostane Oscara za samotný výkon, ovšem nevyhasly. Za jeho novinkou Digger přeci jen stojí Alejandro González Iñárritu, dvojnásobný držitel Oscara za režii (za Birdmana a REVENANT: Zmrtvýchvstání). Je nicméně oscarový tvůrce v tomto případě zárukou kvality?
Cruise ve filmu hraje Diggera Rockwella, ropného magnáta, kterého již samotná oficiální synopse pasuje na nejmocnějšího muže na světě. Má politické vazby, nespočet podřízených a milovanou kočku Maggie. Jeho podnikání nicméně rozpoutá katastrofu, která může mít globální dosah. Digger se mezitím snaží dokázat, že je to právě on, kdo dokáže lidstvo spasit. Zároveň se ovšem nedá tak úplně říct, že by byl tento excentrik schopný přijmout odpovědnost a pochopit, že s velkou mocí by zákonitě měla přicházet také velká zodpovědnost. V případě hlavní postavy tak dochází k jakémusi střetu vlastního ega s náznaky božského komplexu. Pokud má tak Digger skutečně spasit svět, má k tomu zdánlivě ty nejmenší možné vlohy.
Digger je přiznanou satirou, na které je nejmrazivější, že i když chování Diggera a jeho blízkých (prezidenta USA a dalších vysoce postavených politiků) může působit absurdně a opovrženíhodně, zásadně se vlastně už příliš neliší od prezentace reálných politiků. Ropný magnát v titulní roli může samozřejmě snadno evokovat Tonyho Haywarda, bývalého generálního ředitele ropné a energetické společnosti BP, který svou pozici opustil po úniku ropy z vrtné plošiny Deepwater Horizon v dubnu 2010. Digger však nepůsobí jako karikatura pouze jedné konkrétní osobnosti a jeho předobraz by šlo hledat i u současných představitelů ropného průmyslu. V tomto ohledu může připomenout například Darrena Woodse, předsedu představenstva a generálního ředitele ExxonMobilu, který se v posledních letech dostal do kontaktu také s administrativou Donalda Trumpa. Postava Diggera tak funguje spíše jako satirické spojení několika představitelů světa velkého byznysu a politické moci než jako přímý portrét jediného skutečného člověka. Satirické rýpance lze nicméně najít i jinde.
Iñárritu je sice rodilý Mexičan, dlouhodobě nicméně žije v USA a ve své tvorbě se opakovaně zabývá americkou společností, migrací nebo americkým prostředím. Sám svou situaci nejednou popsal jako život mezi dvěma světy. A i když je Digger do jisté míry satirou na americkou společnost, jeho zrcadlo nesměřuje pouze k Americe, ale také k budoucnosti celé planety, která může být vlivem různých geopolitických okolností všelijaká. Díky své existenci „mezi dvěma světy“ navíc Iñárritu může na americkou společnost nahlížet z poněkud specifické perspektivy a v Diggerovi si bere na mušku také typické americké velikášství, byť v úmyslně absurdní podobě. Digger sice rozpoutá katastrofu, která může připravit o život nespočet lidí a způsobit na planetě nesčetné škody, hlavní je nicméně pořád být krok napřed před Ruskem a Čínou. Ještě před pár lety by námět Diggera v pohodě zapadl do konceptu satir, jako je Městečko South Park, které často bere skutečné události a zasazuje je do absurdní, přesto vypovídající reflexe. Píše se nicméně rok 2026 a svět kolem nás jasně napovídá, že by to klidně již zítra mohla přestat být jen fabulace.
Je tak trochu ošemetné snažit se o zápletce Diggera prozradit více, protože samotný tým stojící za filmem v úvodním upozornění před novinářskou projekcí poprosil první diváky, aby o filmu ideálně neprozradili zbytečně příliš a nezkazili tak potenciální překvapení všem dalším divákům. Bez zbytečných spoilerů se dá nicméně říct, že marketingová kampaň prezentuje tak trochu jiný film, než který divák dostane. Některé prvky, které na první pohled působí v trailerech nepatřičně, do sebe totiž v průběhu výsledného filmu začínají zapadat. Iñárrituova novinka přitom v tomto ohledu nevytahuje všechny trumfy z rukávu najednou a postupně tak může Digger více či méně evokovat Dr. Divnolásku od Stanleyho Kubricka a ve velmi vzdálené paralele třeba také Bílou nemoc od Karla Čapka.
Iñárritu nejen naplno využívá možnosti filmového média, ale zároveň působí dojmem, jako by pokoušel jeho hranice. A to i v rámci vedení herců, kteří často hledají ideální balanc mezi teatrálností a přirozeností. John Goodman tu tak sice snadno může evokovat Donalda Trumpa a Michael Stuhlbarg zase J. D. Vance, jejich úlohy nicméně nejsou karikaturní. Třeba Goodman tu má nejvýraznější vedlejší úlohu spolu s Rizem Ahmedem (zkrátka možná trochu přijdou fanoušky Sandry Hüller). Je to film, který rozhodně vybízí k diskuzi a je snadno pochopitelné, že na něj mnozí budou koukat skrze prsty.
Někdo v něm klidně může vidět „levičáckou propagandu“ a někteří přívrženci hnutí MAGA si ho můžou brát osobně (a dobře jim tak!), Iñárritu však naštěstí nesází pouze na prvoplánové politické špičkování a jeho film funguje i ve chvíli, kdy člověk odhlédne od konkrétních politických narážek. Pod vrstvou satiry se totiž skrývá především poměrně univerzální příběh o moci, egu a neschopnosti lidí, kteří ji získali, včas pochopit důsledky vlastních rozhodnutí. A právě díky tomu Digger není pouze filmem o současné Americe, ale zároveň i poměrně nadčasovou černou komedií o tom, co se může stát, když se lidé přesvědčí, že právě oni jsou těmi jedinými, kteří dokážou zachránit svět, a následně se střetnou s realitou ve chvíli, kdy zjistí, že tomu tak úplně být nemusí.
Kameraman Emmanuel Lubezki spoléhá na pro něj typické dlouhé kamerové jízdy, i tentokrát bude nejspíše těžké rozlišit vytrvalost kamery a um neviditelného střihu. Soundtrack Cosma Sheldrakea ze začátku nepůsobí úplně výrazně, v průběhu o sobě ovšem dává čím dál tím více vědět a ukáže se, že dokáže ve správný moment výrazně dopomoci ke gradaci některých stěžejních scén. Příkladem je Rockwellův proslov, kdy se snaží obhájit jím způsobenou katastrofu a následně se pokusit dokázat, že vina není tak úplně na jeho straně, ale prakticky celého zbylého lidstva. Jsou to přesně podobné momenty, které zároveň ilustrují, že tu Cruise tentokrát opravdu nehraje prvoplánově líbivého hrdinu, ale sociopata, který by si za pětník nechal vrtat koleno. O to zajímavější je sledovat momenty, které vyvolávají dojem, že se snaží Diggera polidštit. Především v rámci náklonnosti k jeho milované kočičce... která možná jeho náklonnost tak úplně nesdílí.
Cruise ve filmu Digger je na první pohled zjevně dalším příkladem toho, kdy make-up splývá s hereckým výkonem. Cruise sice příští rok oslaví 65. narozeniny, maskéři mu pomocí protetiky, šedivých vlasů a úpravy vizáže dodali usedlejší podobu, která může snadněji evokovat stárnoucího ropného magnáta. Cruise je přesto v roli zřetelně poznat a role díky tomu nadále stojí a padá především na něm samém. Cruise se tu naštěstí utrhl ze řetězu, což jde ideálně ruku v ruce s tímhle poměrně experimentálním a jen tak neodhadnutelným snímkem. Automaticky to vyvolává chuť, aby Cruise svou budoucí kariéru směřoval právě tímto směrem, než cestou, ve které dojde nejen na Bouřlivé dny 2, ale třeba také Top Gun 3 a nejspíše jednou i Mission: Impossible 9. Není to tím, že by na to už Cruise neměl, ale tím, že je radost po letech sledovat, že je Cruise pořád schopen herecké všestrannosti a nedělá mu problém hrát role, které nejsou na první dobrou líbivé. Spousta jeho kolegů z Hollywoodu, kteří si ve smlouvách například protěžují, že nesmějí ve fyzických soubojích prohrát, by se od něj mohla učit.
Bez spoilerů se dá říci, že by bylo rozhodně zajímavé vědět, jak Iñárritu spolu s dalšími třemi scenáristy příběh dával dohromady a zda postupná nadstavba spíše nezakrývá jisté neduhy. Z Diggera snadno mohl být naprostý chaos a ve výsledku svým způsobem chaotický také je. Ale v tom nejsympatičtějším možném slova smyslu. Vytýkat se mu dá ledacos, fakt, že podobně jasně autorský projekt mohl vzniknout a studio za něj bylo ochotné zaplatit 125 milionů dolarů, je ovšem sympatický. Především proto, že v případech, kdy podobně autorsky laděné projekty propadnou, je realizace podobných projektů o něco méně pravděpodobná. Digger má přitom být úplně posledním filmem, který se dočká od studia Warner Bros. uvedení před fúzí mezi studii Warner Bros. a Paramount. Snímek o bezohledném magnátovi, jehož vrtání do letitých struktur změní celý svět, je tak symbolickou tečkou za koncem jedné éry studia. Právě u Warner Bros. jsme v posledních letech mohli vidět obří rozpočty i u filmů, kterým by konkurence podobně vysoký rozpočet jen tak neschválila. Těžko říct, zda na něco takového půjde spoléhat i v nové éře studia. I když však Digger velmi pravděpodobně nebude obří hit, těžko se dá věřit tomu, že by jen tak snadno zapadl.
Digger rozhodně není bezchybný film a jeho chaotická konstrukce, přepálená satira i neustálé balancování na hraně absurdity nemusí sednout každému. Zároveň je ale těžké mu upřít osobitost a odvahu, se kterou Alejandro González Iñárritu přistupuje k jednomu z nejpodivnějších velkých studiových projektů posledních let. A především je tu Tom Cruise, který si po letech dovoluje být znovu především hercem, nikoliv pouze filmovou hvězdou. Digger možná není dokonalou satirou, rozhodně je ale filmem, o kterém se bude dát ještě chvíli bavit. A v dnešním Hollywoodu je už samotná existence něčeho takového vlastně docela příjemným zjevením...
