Super náhradník - Další z mnoha desítek filmových adaptací her Williama Shakespearea.

Informacemi nedo­tče­ný divák by mohl snad­no nabýt dojmu, že je letoš­ní fil­mo­vá sezó­na plná sním­ků, jejichž kva­li­ta je jed­ním slo­vem „supro­vá“. V létě nás navští­vil zno­vuzro­ze­ný Superman, pár týd­nů nazpět fot­ba­lo­vý Super náhrad­ník a v lis­to­pa­du se v Česku obje­ví kome­di­ál­ně stři­že­ná Moje super­bej­val­ka. Ovšem… zohledníme-li jak­si názo­ry a dojmy na urči­tých fil­mo­vých ser­ve­rech, zjis­tí­me, že jsou názvy oněch titu­lů lehce kla­mou­cí. Singerův pláš­těn­kář se na ces­tě za plu­so­vý­mi zis­ky doce­la nadřel a kdeja­ký kri­tik mu nalo­žil spíš prů­měr­něj­ší hod­no­ce­ní, Moje super­bej­val­ka pocho­di­la s takřka totož­ný­mi výsled­ky (odvážíme-li se sou­dit na zákla­dě zámoř­ských ohla­sů) a Super náhrad­ník se již od počát­ku spo­ko­jil s pozi­cí toho tře­tí­ho vza­du. Alespoň v pomy­sl­ném žeb­říč­ku kva­li­ty. A to - když se to tak vez­me - není nic pře­kva­pi­vé­ho. Rádoby ztřeš­tě­ná kome­die Andyho Fickmana může být vůbec vděč­ná za to, že si pro­kles­ti­la ces­tu do potem­ně­lé­ho kinosá­lu. Podobné fil­my se totiž tím spíš vyjí­ma­jí ve víken­do­vém tele­viz­ním pro­gra­mu oko­lo obě­da, avšak roz­hod­ně ne v pro­jekč­ním har­mo­no­gra­mu kom­fort­ní­ho mul­tiple­xu. Super náhrad­ník je tím nej­ty­pič­těj­ším sním­kem pro mla­dé, kte­rý v sobě klou­bí snad všech­ny pří­sa­dy nezbyt­ně hus­té tee­nage­rov­ky. Hlavní hrdin­ka, kte­rá je „out“ a ráda by „in“ (ale­spoň co se fot­ba­lu týče a dis­kri­mi­na­ce žen­ské­ho pohla­ví), její „ex-kořen“, jenž se sys­te­ma­tic­ky sni­žu­je k tomu nej­niž­ší­mu (aby snad někte­ré dív­ky nefan­di­ly zasle­pe­ně tomu nepra­vé­mu), dále pak sym­pa­tic­ký a pat­řič­ně vyrý­so­va­ný spor­ťák s obrov­ským bato­hem citů na svých zádech, něja­ká ta fifle­na, jejíž běs­ně­ní by odkrá­glo­va­lo i tak­tic­ky postu­pu­jí­cí U.R.N.u, jeden kus brep­ta­jí­cí­ho čer­no­cha, inten­ziv­ně nabi­tá ška­red­ka s rov­nát­ky, neho­ráz­ně úchyl­ný ředi­tel, řez­nic­ky sta­vě­ný kouč (v podá­ní tra­dič­ně citró­no­vé­ho Vinnieho Jonese), růžo­vou­č­ká mamin­ka, fleg­ma­tic­ký sou­ro­ze­nec, krás­ná blon­dýn­ka (ali­as vztyč­ný bod stře­do­škol­ské­ho vesmí­ru) a…

…a tak dále a tak dále…

Super náhrad­ník je oprav­du smě­si­cí toho nej­pro­va­ře­něj­ší­ho a těž­ko v něm vysto­pu­je­te něco, co by neby­lo již dří­ve zvěč­ně­no na jiný fil­mo­vý pás. A pří­běh jako tako­vý jakbys­met. Holkám zru­ší fot­ba­lo­vé tré­nin­ky, jed­na z nich se naštve a začne se vydá­vat za své­ho bra­t­ra – snad v jakém­si zájmu doká­zat, že naše dra­hé polo­vič­ky umí kop­nout do baló­nu i jinak než v topor­ně odkro­ko­va­né chůzi. Samo sebou, že tohle není vše. Nezbytnou sou­část celé sto­ry tvo­ří i nále­ži­tě roz­vět­ve­ný strom lid­ských citů – při­čemž ony pomy­sl­né vět­ve jsou mezi sebou nato­lik pro­ple­te­né, že by i scé­náris­té Dawsonova svě­ta zbled­li závis­tí.

Ano… zní to všech­no tak iro­nic­ky a posměš­ně, ale…

…ale svě­te, div se - dá na to kou­kat!

Andy Fickman se sice nijak neza­skvěl a nena­to­čil nic svě­to­bor­né­ho, ale aspoň se zaslou­žil o to, že naše tele­viz­ní sta­ni­ce budou mít co vysí­lat i teh­dy, když už nebu­dou mít co vysí­lat (což si trou­sím pod nos při kaž­dém opa­ko­vá­ní série Slunce, seno…). A řek­ně­me si to na rovi­nu – tako­vé fil­my se občas šik­nou, pro­to­že (a teď si mož­ná zava­řím) pří­jem­ně nala­dí a občas (byť spíš náhod­ně a nechtě­ně, pakli­že jste odrost­lej­ší) i roze­smě­jí. Tedy… mohu-li hovo­řit sám za sebe.

I z toho důvo­du by bylo hloupé se do sním­ku kdo­ví­jak navá­žet, pro­pí­rat jej z rubu i líce, exhi­bo­vat bar­vi­tý­mi naráž­ka­mi a pak na pří­kaz svě­do­mí i něco málo pochvá­lit (i když… tomu poku­še­ní se odo­lá­vá jen hor­ko těž­ko). Což o to, že před­sta­vi­tel­ka hlav­ní hrdin­ky neu­mí moc hrát (mezi námi neděv­ča­ty – nevě­řil jsem jí ani jeden odkop, nahráv­ku či stře­lu:)), což o to, že je celý pří­běh před­ví­da­tel­něj­ší než kaž­do­den­ní koloběh „východ/západ slun­ce“ a posta­vy v něm zakom­po­no­va­né až dras­tic­ky šab­lo­no­vi­té, což o to, že jsme něco podob­né­ho vidě­li snad už sto­krát… zkrát­ka a dob­ře – což o to!

Jediné, co lze tomu­to sním­ku vytknout (aniž by mě stí­ha­ly bar­vi­té noč­ní můry z pro­stře­dí fot­ba­lu), je snad pou­ze jeho zařa­ze­ní do kin. Přeci jenom… když si soud­ný divák uvě­do­mí, nako­lik kva­lit­ní pro­duk­ce slejdu­je v povzdá­lí a kolik nezá­vis­lých poči­nů by si zaslou­ži­lo svých „pět minut slá­vy“ v nej­šir­ším roz­pro­stře­ní (namís­to umžou­ra­né kon­zu­ma­ce v rám­ci fil­mo­vé­ho klu­bu), udě­lá se mu sko­ro až zle z toho, co všech­no se nao­pak pro­de­re na výslu­ní. Čímž samo­zřej­mě neú­to­čím do řad tvůr­ců, kte­ří mají Super náhrad­ní­ka na svě­do­mí, tím jen tak „plá­cám do vět­ru“ a upo­zor­ňu­ji na to, že je cosi shni­lé­ho v poli­ti­ce fil­mo­vé.