Anděl páně

Mottem pohád­ky by moh­la být mod­lit­bič­ka „andě­líč­ku můj stráž­níč­ku, ochra­ňuj Petronelovu dušič­ku“. Anděl Petronel v podá­ní kla­si­ka Ivana Trojana je totiž uči­ně­ný smo­lař, pople­ta a hlav­ně laj­dák. Protože na nebi tro­pí neple­chu, pošle ho Pán Bůh (Jiří Bartoška) dělat něco uži­teč­né­ho na zem. Má za úkol obrá­tit ale­spoň jed­nu hříš­nou duši na správ­nou ces­tu a zaru­čit jí tak hlad­ký vstup do nebe. A hlav­ně má poznat, jak to vlast­ně na svě­tě cho­dí a pou­čit se co je a co není hřích. V tom­to smys­lu Petronelovo poslá­ní i cho­vá­ní při­po­mí­ná tro­chu čer­ta Janka z jiné čes­ké pohád­ky „S čer­ty nejsou žer­ty“, ve kte­ré však měl Janek úkol opač­ný – při­vést lidi do pek­la.

Anděl Páně divá­kům (ne)nápadně při­po­mí­ná pár lido­vých pra­nos­tik, kte­ré mám osob­ně hod­ně ráda. Petronelovi totiž při plně­ní jeho úko­lu zdat­ně pomá­ha­jí „všich­ni sva­tí“ (podob­ně jako tře­ba Slunečník, Měsíčník a Větrník v „Princi a Večernice“). Svatá Lucie tak Petronelovi posví­tí na ces­tu, sva­tý Martin mu půj­čí své­ho bělou­še a zmrz­lí muži Pankrác, Servác a Bonifác mu umož­ní pře­jít přes ryb­ník. Takže se Petronelovi nako­nec, jak se ve správ­né pohád­ce slu­ší a pat­ří, poda­ří dát všech­no do pořád­ku. I když prav­da, sám všech­ny pro­blémy původ­ně spís­kal.

Pokud jde o posta­vy, tak ty jsou kla­sic­ky pohád­ko­vé – klad­né a zápor­né. Rozmarný hra­bě­cí flou­tek, hra­bi­vý správ­ce, kte­rý mu postup­ně roz­krá­dá pan­ství, pano­vač­ná a tak­též kra­dou­cí slu­žeb­ná. A pro­ti nim všem krás­ná dív­ka, siro­tek, kte­rá si pros­tě musí vážit mož­nos­ti být v pan­ské služ­bě a tak s ní kaž­dý dost zame­tá. Na Andělovi Páně se mi líbí, že zde vystu­pu­je při­mě­ře­né množ­ství postav, tak­že se roz­hod­ně neztra­tí­te.

Pochopitelnou roli v pohád­ce o andě­lo­vi hra­je samo­zřej­mě nebe (podob­ně jako peklo v „S čer­ty nejsou žer­ty“, kte­ré je pod­le mě jed­no z nej­hez­čích, kte­ré se kdy na plát­ně či obra­zov­ce obje­vi­ly). Nevyskytuje se zde sice nikterak hoj­ně, ale je to nebe pří­vě­ti­vé a vtip­né. Pán Bůh zde roz­hod­ně nefi­gu­ru­je jako něja­ká extra auto­ri­ta, ale tak tro­chu „pod­pan­toflák“ Matky Boží v podá­ní decent­ní Kláry Issové. I po výtvar­né strán­ce se mi nebe­sa líbi­la – jed­no­du­chá, nepře­plá­ca­ná. A když tak uva­žu­ji nad tím výtvar­ným řeše­ním, tak mě do tře­ti­ce napa­dá dal­ší pohád­ka. Tentokrát „Tři oříš­ky pro Popelku“, kte­rá se také ode­hrá­vá v zimě. Přes tyhle růz­né podob­nos­ti s jiný­mi pohád­ka­mi ane­bo prá­vě pro­to, pro­to­že to jsou jed­ny z mých nej­ob­lí­be­něj­ších, musím kon­sta­to­vat, že se mi Anděl Páně oprav­du líbil. Je to pohád­ka vtip­ná a pří­jem­ně vánoč­ně ladě­ná.

---