Mottem pohádky by mohla být modlitbička „andělíčku můj strážníčku, ochraňuj Petronelovu dušičku“. Anděl Petronel v podání klasika Ivana Trojana je totiž učiněný smolař, popleta a hlavně lajdák. Protože na nebi tropí neplechu, pošle ho Pán Bůh (Jiří Bartoška) dělat něco užitečného na zem. Má za úkol obrátit alespoň jednu hříšnou duši na správnou cestu a zaručit jí tak hladký vstup do nebe. A hlavně má poznat, jak to vlastně na světě chodí a poučit se co je a co není hřích. V tomto smyslu Petronelovo poslání i chování připomíná trochu čerta Janka z jiné české pohádky „S čerty nejsou žerty“, ve které však měl Janek úkol opačný – přivést lidi do pekla.

Pokud jde o postavy, tak ty jsou klasicky pohádkové – kladné a záporné. Rozmarný hraběcí floutek, hrabivý správce, který mu postupně rozkrádá panství, panovačná a taktéž kradoucí služebná. A proti nim všem krásná dívka, sirotek, která si prostě musí vážit možnosti být v panské službě a tak s ní každý dost zametá. Na Andělovi Páně se mi líbí, že zde vystupuje přiměřené množství postav, takže se rozhodně neztratíte.
Pochopitelnou roli v pohádce o andělovi hraje samozřejmě nebe (podobně jako peklo v „S čerty nejsou žerty“, které je podle mě jedno z nejhezčích, které se kdy na plátně či obrazovce objevily). Nevyskytuje se zde sice nikterak hojně, ale je to nebe přívětivé a vtipné. Pán Bůh zde rozhodně nefiguruje jako nějaká extra autorita, ale tak trochu „podpantoflák“ Matky Boží v podání decentní Kláry Issové. I po výtvarné stránce se mi nebesa líbila – jednoduchá, nepřeplácaná. A když tak uvažuji nad tím výtvarným řešením, tak mě do třetice napadá další pohádka. Tentokrát „Tři oříšky pro Popelku“, která se také odehrává v zimě. Přes tyhle různé podobnosti s jinými pohádkami anebo právě proto, protože to jsou jedny z mých nejoblíbenějších, musím konstatovat, že se mi Anděl Páně opravdu líbil. Je to pohádka vtipná a příjemně vánočně laděná.





















(4,91 z 5)