Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Mottem pohádky by mohla být modlitbička „andělíčku můj strážníčku, ochraňuj Petronelovu dušičku“. Anděl Petronel v podání klasika Ivana Trojana je totiž učiněný smolař, popleta a hlavně lajdák. Protože na nebi tropí neplechu, pošle ho Pán Bůh (Jiří Bartoška) dělat něco užitečného na zem. Má za úkol obrátit alespoň jednu hříšnou duši na správnou cestu a zaručit jí tak hladký vstup do nebe. A hlavně má poznat, jak to vlastně na světě chodí a poučit se co je a co není hřích. V tomto smyslu Petronelovo poslání i chování připomíná trochu čerta Janka z jiné české pohádky „S čerty nejsou žerty“, ve které však měl Janek úkol opačný – přivést lidi do pekla.
Anděl Páně divákům (ne)nápadně připomíná pár lidových pranostik, které mám osobně hodně ráda. Petronelovi totiž při plnění jeho úkolu zdatně pomáhají „všichni svatí“ (podobně jako třeba Slunečník, Měsíčník a Větrník v „Princi a Večernice“). Svatá Lucie tak Petronelovi posvítí na cestu, svatý Martin mu půjčí svého bělouše a zmrzlí muži Pankrác, Servác a Bonifác mu umožní přejít přes rybník. Takže se Petronelovi nakonec, jak se ve správné pohádce sluší a patří, podaří dát všechno do pořádku. I když pravda, sám všechny problémy původně spískal.
Pokud jde o postavy, tak ty jsou klasicky pohádkové – kladné a záporné. Rozmarný hraběcí floutek, hrabivý správce, který mu postupně rozkrádá panství, panovačná a taktéž kradoucí služebná. A proti nim všem krásná dívka, sirotek, která si prostě musí vážit možnosti být v panské službě a tak s ní každý dost zametá. Na Andělovi Páně se mi líbí, že zde vystupuje přiměřené množství postav, takže se rozhodně neztratíte.
Pochopitelnou roli v pohádce o andělovi hraje samozřejmě nebe (podobně jako peklo v „S čerty nejsou žerty“, které je podle mě jedno z nejhezčích, které se kdy na plátně či obrazovce objevily). Nevyskytuje se zde sice nikterak hojně, ale je to nebe přívětivé a vtipné. Pán Bůh zde rozhodně nefiguruje jako nějaká extra autorita, ale tak trochu „podpantoflák“ Matky Boží v podání decentní Kláry Issové. I po výtvarné stránce se mi nebesa líbila – jednoduchá, nepřeplácaná. A když tak uvažuji nad tím výtvarným řešením, tak mě do třetice napadá další pohádka. Tentokrát „Tři oříšky pro Popelku“, která se také odehrává v zimě. Přes tyhle různé podobnosti s jinými pohádkami anebo právě proto, protože to jsou jedny z mých nejoblíbenějších, musím konstatovat, že se mi Anděl Páně opravdu líbil. Je to pohádka vtipná a příjemně vánočně laděná.
(4,91 z 5)