Betlémské světlo – Recenze – 40 %

BSV

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Betlémské svět­lo je novým hořce-komediálním fil­mem reži­sé­ra a sce­náris­ty Jana Svěráka, jenž vzni­kl jako vol­ná adap­ta­ce něko­li­ka poví­dek Zdeňka Svěráka, pub­li­ko­va­ných v jeho sbír­kách „Povídky“ a „Nové povíd­ky“ (film je ostat­ně pojme­no­ván pod­le jed­né z nich). Tvůrčí duo otec a syn se však při spo­leč­né prá­ci na scé­ná­ři nespo­ko­ji­lo s před­sta­vou kla­sic­ké­ho povíd­ko­vé­ho fil­mu a mís­to něj při­šlo s pod­nět­ně vyhlí­že­jí­cím kon­cep­tem magicko-realistického pro­lí­ná­ní sku­teč­nos­ti s něko­li­ka fikč­ní­mi lini­e­mi. Trojice vybra­ných poví­dek se tak dočka­la jed­no­tí­cí­ho rám­ce v podo­bě pří­bě­hu jejich auto­ra, jenž kro­mě vlast­ní tvor­by zápa­sí i se stá­řím, nemo­ce­mi a pro­blémy v man­žel­ství.

Photo © Biograf Jan Svěrák

Hlavním hrdi­nou Betlémského svět­la je tudíž stár­nou­cí a kdy­si slav­ný spi­so­va­tel Karel (kte­ré­ho hra­je sám Zdeněk Svěrák coby své alter-ego), kte­rý má zrov­na roze­psa­né tři povíd­ky naráz, ale neví si s nimi moc rady. I z toho důvo­du se mu jed­not­li­vé posta­vy z těch­to poví­dek začnou zne­na­dá­ní zje­vo­vat v reál­ném živo­tě, při­čemž jej porůz­nu pro­ná­sle­du­jí, komen­tu­jí jeho nápa­dy, navr­hu­jí růz­né úpra­vy a záro­veň jej nabá­da­jí, aby se psa­ní pořád­ně věno­val. Oproti fikč­ním výplo­dům spi­so­va­te­lo­vy fan­ta­zie pak sto­jí sku­teč­ná posta­va jeho man­žel­ky Heleny (tra­dič­ní Svěrákova fil­mo­vá part­ner­ka Daniela Kolářová), kte­rá se cítí být pře­hlí­že­ná a Karla nao­pak ponou­ká k tomu, aby se namís­to psa­ní věno­val jí.

Nejvíce času Karel trá­ví nad pří­bě­hem o muži (Vojtěch Kotek), kte­rý se sna­ží sba­lit nedo­byt­nou mla­dou lékár­ni­ci (Tereza Ramba) – a pro­to­že se mu neo­svěd­čí model nesmě­lé­ho sna­živ­ce, pře­pí­še své­ho pro­ta­go­nis­tu na šar­mant­ní­ho lama­če srd­cí a foto­gra­fa žen­ských aktů, jemuž kaž­dá pod­leh­ne. Ve dru­hém pří­bě­hu se zabý­vá ezo­te­ric­kým auto­me­cha­ni­kem (Ondřej Vetchý), kte­rý pře­dě­lá­vá svou auto­díl­nu na chrám pří­rod­ní­ho léči­tel­ství. A jeho tře­tí pří­běh se točí kolem zbož­ných man­že­lů (Vladimír Javorský a Jitka Čvančarová), jimž dělá sta­rost jejich dospí­va­jí­cí syn (sym­bo­lic­ky truh­lář­ský učeň) s Downovým syn­dro­mem (Martin Polišenský), a kte­ří dou­fa­jí v zázrak, jenž by jej posti­že­ní zba­vil. Všechny tyto Karlovy fik­tiv­ní posta­vy jsou při­tom inspi­ro­va­né sku­teč­ný­mi oso­ba­mi z jeho oko­lí – auto­me­cha­ni­kem, k němuž jez­dí, lékár­ni­cí, u níž si vyzve­dá­vá léky na srd­ce, nebo lid­mi, kte­ré náho­dou zahlé­dl na tram­va­jo­vé zastáv­ce.

Photo © Biograf Jan Svěrák

Snaha sjed­no­tit něko­lik poví­dek do jed­no­li­té­ho sou­vis­lé­ho cel­ku nicmé­ně vyzní­vá dost pro­ble­ma­tic­ky a naho­di­le – nešťast­ně ucho­pe­né­mu pro­vá­zá­ní výše uve­de­ných dějo­vých linií totiž chy­bí jaký­ko­li řád i struk­tu­ra. Jednotlivé povíd­ky se pro­lí­na­jí s rea­li­tou bez ladu a skla­du, kvů­li čemuž je mís­ty obtíž­né je od rea­li­ty odli­šit. Jejich autor do nich navíc chví­le­mi vstu­pu­je i jako jeden z pro­ta­go­nis­tů, k čemuž dochá­zí zce­la nekon­cepč­ně. Kromě postav z vlast­ních poví­dek se Karlovi obdob­ně zje­vu­jí i dva pra­cov­ní­ci pohřeb­ní­ho ústa­vu, kte­ré sice vídá ve snech, leč nic o nich nepí­še. Nic moc ostat­ně nena­pí­še ani k povíd­ce s auto­me­cha­ni­kem, kte­rá do fil­mu zaná­ší něko­lik pod­nět­ných postav, ale jinak neob­sa­hu­je žád­ný dra­ma­tic­ký oblouk a nemá ani závěr, natož poin­tu. Důslednější zakon­če­ní chy­bí i prá­ci s leckterý­mi moti­vy – kupří­kla­du linie, v níž se syn sna­ží vypro­sit si u rodi­čů mobil­ní tele­fon, a pak se svým přá­ním sle­ví ale­spoň na novou čepi­ci (nedo­sta­ne ani jed­no), vylo­že­ně nikam neve­de a je ve fil­mu napros­to plon­ko­vá (a není sama).

Značně podiv­ně půso­bí i to, že film namís­to roz­ví­je­ní všech tří fik­tiv­ních pří­bě­hů pořád­ně roz­ví­jí prak­tic­ky jen jeden z nich (jis­tě ne náho­dou zrov­na ten o foto­gra­fo­vi a lékár­ni­ci, v němž figu­ru­jí žen­ská naho­ta a poste­lo­vé scé­ny). Zbylé dva pří­běhy jsou opo­mí­je­né i kvů­li tomu, že i sám jejich autor je oba sta­ví na ved­lej­ší kolej a pra­má­lo se o jejich pro­ta­go­nis­ty zají­má (otáz­kou pak zůstá­vá, proč by se o ně měl zají­mat divák). Zanedbávané posta­vy Karel odsou­vá na okraj zájmu dokon­ce i fyzic­ky – tře­ba zmí­ně­ní zbož­ní man­že­lé za ním pra­vi­del­ně lezou oknem a dotí­ra­vě mu při­po­mí­na­jí, že by měl s psa­ním jejich pří­bě­hu pokro­čit, leč on je opa­ko­va­ně týmž oknem zas vyha­zu­je ven a mís­to toho se věnu­je las­civ­ním popi­sům milost­ných hrá­tek. To celý sní­mek redu­ku­je na poně­kud uslin­ta­nou his­tor­ku o spi­so­va­te­li, jemuž se pře­jed­lo man­žel­ství s dlou­ho­le­tou part­ner­kou, a tak utí­ká do vlast­ních lite­rár­ních svě­tů, v nichž může fan­ta­zí­ro­vat o svlé­ká­ní mla­dých žen.

Photo © Biograf Jan Svěrák

Na úkor dvou ze tří poví­dek se pak sní­mek sou­stře­dí pře­de­vším na nepří­liš idy­lic­ké sou­ži­tí Karla a Heleny, sestá­va­jí­cí zejmé­na ze vzá­jem­né­ho oso­čo­vá­ní (ona po něm kaž­dou chví­li něco chce a ruší ho ze psa­ní, on si jí zas málo vší­má a zane­dbá­vá ji) a z výči­tek, kte­ré si oba man­že­lé sdě­lu­jí u jídel­ní­ho sto­lu či z oddě­le­ných lož­nic. Vyřešení jejich svá­rů je však nako­nec dosti neu­spo­ko­ji­vé – Karlovo tápá­ní v Heleniných nena­pl­ně­ných tuž­bách skon­čí u ode­vzda­né­ho při­je­tí toho, že tajům žen­ské mys­li stej­ně poro­zu­mět nemů­že (v čemž ho Helena sama ubez­pe­čí), a nespo­ko­je­né Heleně zas ke štěs­tí ve finá­le posta­čí to, že na ni Karel ale­spoň mlu­ví (přes­to­že na ni mlu­vil i před­tím). Stereotypům se nevy­hnu­ly ani leckte­ré posta­vy Karlových poví­dek, nej­zna­tel­ně­ji v pří­pa­dě lékár­ni­ce, kte­rá se z odmě­ře­né ledo­vé krá­lov­ny sko­ko­vě mění nej­pr­ve v pople­te­nou naiv­ku a násled­ně ve váš­ni­vou hys­ter­ku.

Kromě pra­vi­del ohled­ně naklá­dá­ní s fikč­ní­mi lini­e­mi ve fil­mu absen­tu­je i jaký­ko­li ryt­mus vyprá­vě­ní, což ze sním­ku dělá v kom­bi­na­ci s až pře­kva­pi­vě rutin­ní a ten­denč­ní režií znač­ně una­ve­ně půso­bí­cí zále­ži­tost, kte­rá pro­mar­ni­la vět­ši­nu poten­ci­á­lu, jímž její hra­vě, nápa­di­tě, zábav­ně a vtip­ně vyhlí­že­jí­cí námět o spi­so­va­te­li navště­vo­va­ném vlast­ní­mi výtvo­ry na prv­ní pohled oplý­val. Hravé a nápa­di­té je Betlémské svět­lo ve sku­teč­nos­ti jen spo­ra­dic­ky (ve svých nej­lep­ších oka­mži­cích při­po­mí­ná tvor­bu Wese Andersona, napří­klad když sku­pi­na skau­tů pře­vá­ží vla­kem za dopro­vo­du hasič­ské hlíd­ky lucer­nič­ku s bet­lém­ským svět­lem). Zábavné a vtip­né však není sko­ro nikdy. Je jen sen­ti­men­tál­ní, melan­cho­lic­ké, zahle­dě­né do sebe a z kome­di­ál­ní­ho hle­dis­ka je navíc i tonál­ně nevy­vá­že­né. Snímek variu­je od prá­ce s ver­bál­ním humo­rem a leh­kým nad­hle­dem, přes scé­ny, v nichž jsou zejmé­na posmut­ně­lé moti­vy stár­nu­tí, váž­ných nemo­cí či nera­dost­ných vzta­hů pojí­má­ny zce­la seri­óz­ně, až po oje­di­ně­lé gro­tes­ko­vé vlož­ky, kdy tře­ba někdo legrač­ně zápa­sí s vaře­ním kned­lí­ků.

Photo © Biograf Jan Svěrák

Humorem ostat­ně film oplý­vá pomá­lu, při­čemž vět­ši­nou jej gene­ru­jí prů­měr­né až pod­prů­měr­né slov­ní hříč­ky, v hor­ším pří­pa­dě pak občas­né vul­ga­ri­ty. Opravdu poda­ře­ně a kon­zis­tent­ně vtip­ná je ako­rát pasáž, v níž se hlav­ní hrdi­na něko­li­krát zne­mož­ní během zámec­ké exkur­ze, je však v celém fil­mu jedi­ná. Humor je nicmé­ně sub­jek­tiv­ní, tak­že je klid­ně mož­né, že komo­le­ní vánoč­ní kole­dy „Chtíc, aby spal“ do forem „Chtíč, aby spal“ nebo „Strýc, aby spal“, či Zdeněk Svěrák posí­la­jí­cí něko­ho do prde­le, bude něko­mu při­pa­dat sran­dov­ní a bude se u toho bavit. Nestačí však mít pro Zdeňka Svěráka a jeho tvor­bu sla­bost a mít jej zaška­tul­ko­va­né­ho jako syno­ny­mum pro „las­ka­vý humor“. Ideální cílov­kou Betlémského svět­la totiž jste až za před­po­kla­du, že máte ten­den­ci se opa­ko­va­ně smát nebo ale­spoň usmí­vat u nevkus­né kar­lo­var­ské zněl­ky, v níž se Zdeněk Svěrák zálib­ně šťou­rá v roz­kro­ku své nahé soš­ky vato­vou tyčin­kou.

Nejpozitivnější je tak na Betlémském svět­le jeho poje­tí coby rodin­né­ho pod­ni­ku, do nějž Jan a Zdeněk Svěrákovi vměst­na­li prv­ky, kte­ré jejich spo­leč­nou tvor­bu obvykle dopro­vá­ze­jí, a zapo­ji­li do něj i mlad­ší gene­ra­ci (stři­ha­čem fil­mu je Janův syn František Svěrák). I díky funkč­ní­mu herec­ké­mu tan­de­mu Svěrák-Kolářová sní­mek při­po­mí­ná nej­víc ze vše­ho Vratné lah­ve, v nichž tema­ti­zo­vá­ní stá­ří a part­ner­ských neshod také hrá­lo výraz­nou roli.

Photo © Biograf Jan Svěrák

Zde se k tomu vše­mu navíc při­dá­vá motiv stár­nou­cí­ho auto­ra a jeho sou­čas­né tvor­by, kte­rá půso­bí již vyčpě­le a sta­ro­mód­ně, leč on v ní přes­to stá­le pokra­ču­je, byť s čím dál vět­ší­mi obtí­že­mi a čas­tý­mi myš­len­ka­mi na smrt. Avšak i s tou­to rovi­nou, akcen­tu­jí­cí spi­so­va­te­lo­vu autor­skou kri­zi vyvo­la­nou jeho věkem, uva­da­jí­cí před­sta­vi­vos­tí, ztrá­tou kro­ku s dobou a neschop­nos­tí své náh­lé nápa­dy nadá­le roz­ví­jet do celistvých záple­tek (v čemž by mu tře­ba pro­ta­go­nis­té jeho poví­dek moh­li pomá­hat, leč nepo­má­ha­jí), se v Betlémském svět­le pra­cu­je nedo­sta­teč­ně a téměř bez fan­ta­zie. Celková bana­li­ta tro­ji­ce nedo­pe­če­ných poví­dek se tím dá ješ­tě čás­teč­ně omlu­vit, jejich nená­pa­di­té pro­po­je­ní s rea­li­tou ale už ne.

Filmy Jana Svěráka býva­ly význam­ný­mi udá­lost­mi a záru­ka­mi kva­lit­ních divác­kých zážit­ků, v posled­ních letech se na nich však zásad­ně pode­psa­la zhor­šu­jí­cí se ten­den­ce. Nyní se Jan Svěrák pro­pra­co­val v nej­slab­ším fil­mu své kari­é­ry až k pod­prů­mě­ru, v němž vyni­ka­jí nanej­výš kame­ra Vladimíra Smutného, hud­ba Ondřeje Soukupa a mís­ty i výko­ny sna­ži­vých her­ců. Už jeho před­cho­zí film Po str­niš­ti bos, v němž také čer­pal z otco­va díla, budil roz­pa­ky, leč ale­spoň si v něm zacho­val zjev­nou tvůr­čí zruč­nost a schop­nost zachy­tit jis­tou své­byt­nou poe­ti­ku, nála­du a atmo­sfé­ru. Betlémské svět­lo je opro­ti tomu fil­mem, jenž má blí­že ke zce­la tuc­to­vým nepo­ve­de­ným čes­kým kome­di­ím, jakých vznik­ne kaž­dý rok něko­lik, čemuž odpo­ví­dá i jeho bul­vár­ní reklam­ní kam­paň, laci­ně pro­pa­gu­jí­cí film přes naho­tu Terezy Ramby.

Photo © Biograf Jan Svěrák