Ernest Cline - Ready Player One

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Rok 2045, svět je ve vel­kých pro­blé­mech. Rostoucí ener­ge­tic­ké náro­ky a kon­zum­ní způ­sob živo­ta, pro nějž je „trva­le udr­ži­tel­né žití“ asi jen báchor­kou eko­te­ro­ris­tů, sti­hl vyčer­pat drti­vou vět­ši­nu pří­rod­ních zdo­jů, zamo­řit ovzdu­ší a pře­lid­nit pla­ne­tu. Chmurné to vyhlíd­ky.

Nelze se pak zase moc pit tomu, že vět­ši­na oby­vy­tel - pokud k tomu mají pří­le­ži­tost - se rad­ši se svým běd­ným živo­tem uchý­lí do prak­tic­ky doko­na­lé vir­tu­al­ní rea­li­ty s názvem OASIS. Ok, mož­ná se tomu pit lze, ale „Ready Player One“ není soci­ál­ně eko­li­gic­ky kri­tic­ký román, ale dob­ro­druž­ná kni­ha.

Ono žít vět­ši­nu život ve vir­tu­ál­ním svě­tě může být zají­ma­vé, ale posta­vit kni­hu jen na tom by asi bylo málo. Do hry tak vstu­pu­je „Hon na vej­ce“. Má se to totiž tak, že zakla­da­tel OASIS zemře a veš­ke­rý svůj obsáh­lý maje­tek se roz­hod­ne věno­vat jedin­ci, kte­rý najde ve hře skry­té vej­ce (tzv. „eas­ter egg“). To je pocho­pi­tel­ně vel­mi dob­ře scho­vá­no a ces­ta k úspě­chu vede jen přes doko­na­lé pocho­pe­ní auto­ro­va živo­ta včet­ně všech jeho posed­los­tí, kte­ré ve své vel­ké vět­ši­ně obsa­hu­jí pop kul­tu­ru osm­de­sá­tých let. Nastává tedy poně­kud absurd­ní situ­a­ce, kdy v roce 2045 při­chá­zí zno­vu do módy úče­sy osm­de­sá­tých let (což musí být straš­né, pama­tu­je­te si ješ­tě někdo na „mullet“, jinak občas ozna­čo­va­ný jako „čes­ká deka“?), oble­če­ní, hud­ba a samo­zřej­mě posed­lost čís­lo jed­na - počí­ta­čo­vé hry (ano, Pac Man a spol.).

Tolik tedy v kost­ce k ději.

Ono to tedy hlav­ně ze začát­ku půso­bí tro­chu pito­mě, nicmé­ně jak se pro­pra­co­vá­vá­te kni­hou dál, tak zjiš­ťu­je­te, že vše do sebe zapa­dá a občas se při­stih­ne­te (aspoň tedy v mém pří­pa­dě) u tou­hy zku­sit si něja­kou tu sta­rou pec­ku zase roze­hrát. Kniha je totiž až po okraj napl­ně­na vel­mi důklad­ným stu­di­em počí­ta­čo­vých her osm­de­sá­tých let a je psá­na s tako­vou lás­kou a sen­ti­men­tem, že je pak těž­ké k ní nepo­cí­tit něja­kou sym­pa­tii. Příběh sám o sobě je doce­la napí­na­vý (byť mís­ty tro­chu před­ví­da­tel­ný) a i když - jako tře­ba napří­klad já - roz­hod­ně nepa­t­ří­te mezi fanouš­ky sku­pi­ny Rush a kome­die typu „Pomsta špr­tů“ asi jen těž­ko budou sou­pe­řit s top 10, tak se to čte vel­mi dob­ře.

Toho si pocho­pi­tel­ně všimli i ame­rič­tí fil­ma­ři, tak­že Spielberg v sou­čas­nos­ti při­pra­vu­je fil­mo­vou ver­zi, kte­rá by pod­le vše­ho měla být vel­kým „bloc­kbus­term“ (nebo jak se tako­vým fil­mům říká). Zda film při­ne­se podob­nou vlnu retro zájmu o osm­de­sát­ko­vou pop­kul­tu­ru si netrouf­nu odhad­nout. Upřímně ale dou­fám, že ne :).

Aby to ale zase nevy­zně­lo pří­liš kri­tic­ky, ve svém hlav­ním poslá­ní kni­ha fun­gu­je vel­mi dob­ře, až jsem se slzou v oku musel potla­čit nos­tal­gii po her­ních auto­ma­tech a stol­ních RPG hrách (ano, mám doma prv­ní ver­zi DrD z roku 1990, kte­rá do jis­té míry změ­ni­la můj život), zkrát­ka po všem, co před­sta­vu­je pro něko­lik málo gene­ra­cí pocit bez­sta­rost­né­ho dět­ství a dob­ro­druž­ství, kte­ré se skrý­vá za nej­bliž­ším joystic­kem, popř. za nej­bliž­ším čtve­reč­ko­vým papí­rem a kost­ka­mi.