Rok 2045, svět je ve velkých problémech. Rostoucí energetické nároky a konzumní způsob života, pro nějž je „trvale udržitelné žití“ asi jen báchorkou ekoteroristů, stihl vyčerpat drtivou většinu přírodních zdojů, zamořit ovzduší a přelidnit planetu. Chmurné to vyhlídky.
Nelze se pak zase moc pit tomu, že většina obyvytel - pokud k tomu mají příležitost - se radši se svým bědným životem uchýlí do prakticky dokonalé virtualní reality s názvem OASIS. Ok, možná se tomu pit lze, ale „Ready Player One“ není sociálně ekoligicky kritický román, ale dobrodružná kniha.
Ono žít většinu život ve virtuálním světě může být zajímavé, ale postavit knihu jen na tom by asi bylo málo. Do hry tak vstupuje „Hon na vejce“. Má se to totiž tak, že zakladatel OASIS zemře a veškerý svůj obsáhlý majetek se rozhodne věnovat jedinci, který najde ve hře skryté vejce (tzv. „easter egg“). To je pochopitelně velmi dobře schováno a cesta k úspěchu vede jen přes dokonalé pochopení autorova života včetně všech jeho posedlostí, které ve své velké většině obsahují pop kulturu osmdesátých let. Nastává tedy poněkud absurdní situace, kdy v roce 2045 přichází znovu do módy účesy osmdesátých let (což musí být strašné, pamatujete si ještě někdo na „mullet“, jinak občas označovaný jako „česká deka“?), oblečení, hudba a samozřejmě posedlost číslo jedna - počítačové hry (ano, Pac Man a spol.).
Tolik tedy v kostce k ději.
Ono to tedy hlavně ze začátku působí trochu pitomě, nicméně jak se propracováváte knihou dál, tak zjišťujete, že vše do sebe zapadá a občas se přistihnete (aspoň tedy v mém případě) u touhy zkusit si nějakou tu starou pecku zase rozehrát. Kniha je totiž až po okraj naplněna velmi důkladným studiem počítačových her osmdesátých let a je psána s takovou láskou a sentimentem, že je pak těžké k ní nepocítit nějakou sympatii. Příběh sám o sobě je docela napínavý (byť místy trochu předvídatelný) a i když - jako třeba například já - rozhodně nepatříte mezi fanoušky skupiny Rush a komedie typu „Pomsta šprtů“ asi jen těžko budou soupeřit s top 10, tak se to čte velmi dobře.
Toho si pochopitelně všimli i američtí filmaři, takže Spielberg v současnosti připravuje filmovou verzi, která by podle všeho měla být velkým „blockbusterm“ (nebo jak se takovým filmům říká). Zda film přinese podobnou vlnu retro zájmu o osmdesátkovou popkulturu si netroufnu odhadnout. Upřímně ale doufám, že ne :).
Aby to ale zase nevyznělo příliš kriticky, ve svém hlavním poslání kniha funguje velmi dobře, až jsem se slzou v oku musel potlačit nostalgii po herních automatech a stolních RPG hrách (ano, mám doma první verzi DrD z roku 1990, která do jisté míry změnila můj život), zkrátka po všem, co představuje pro několik málo generací pocit bezstarostného dětství a dobrodružství, které se skrývá za nejbližším joystickem, popř. za nejbližším čtverečkovým papírem a kostkami.
