Gotham aneb Historie příprav hrdinských i zločinných

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

„I dob­ří muži mají tajem­ství.“

Bruce Wayne

Takže copak to tu máme. Většina dosa­vad­ní fil­mo­vé i seri­á­lo­vé tvor­by, kte­rá obsa­ho­va­la posta­vy Bruce Wayna, Catwoman nebo Hádankáře, byla zamě­ře­na na jejich „pro­fe­si­o­nál­ní“ dráhu.

Gotham se vydá­vá do minu­los­ti a jak u super­hr­di­nů, tak i super­pa­dou­chů a běž­ných lidí mapu­je začát­ky jejich ces­ty a koli­krát spí­še ješ­tě pře­de­hru před tím, než se sta­li, kým se pak sta­li. Nutno ale říct, že v Gothamu jim nic jiné­ho asi nezby­lo – lidi v něm obec­ně moc nor­mál­ní nejsou.

Osobně jsem vlast­ně plně spo­ko­jen a sérii musím vytknout jen něko­lik detai­lů, kte­ré ale vychá­ze­jí prá­vě z toho, co chce vyprá­vět.

Zaměřujeme se jak na sou­pe­ře­ní mafi­án­ských rodin, tak na pří­pa­dy detek­ti­va Jima Gordona. První linie je obo­ha­ce­na pří­cho­dem Oswalda, tedy Tučňáka. Musím říct, že Robin Taylor sed­ne jak sako na míru a jeho mimi­ka a cupi­tá­ní jsou napros­to per­fekt­ní. Casting se vůbec pove­dl a co posta­va, to uvě­ři­tel­ný pří­běh. Od samot­né­ho Jima Gordona po Alfreda, Brucova major­do­ma. Mimochodem, pokud by si někdy adap­to­va­li něja­kou Zeměplochu s kapi­tá­nem Elániem, Sean Pertwee si z fle­ku může zahrát jeho vra­žed­né­ho komor­ní­ka Jeefese.

Velmi rych­le pro­ni­ká­me jak do korupč­ní­ho mecha­nis­mu měs­ta, kde má kaž­dý na kaž­dé­ho něco a kaž­dý něko­mu dlu­ží služ­bič­ku. Stejně tak jsou vel­mi rych­le před­sta­ve­ny všech­ny cha­rak­te­ry, kte­ré budou stát v budouc­nu za zmín­ku – Cat, Poison Ivy, Bruce Wayne, Edward Nygma, Joker a dal­ší. Na obou stra­nách bari­ká­dy tak vzni­ká pří­jem­ná plejá­da, se kte­rou bude ješ­tě zába­va. Klasické fla­shbac­ky na začát­ku dílů pak dáva­jí jas­ně naje­vo, čemu se zrov­na teď bude­me věno­vat.

Trochu zamr­zí sku­teč­nost, že pří­běh napří­klad Cat nebo Tučňáka při­po­mí­ná vět­ši­nu prv­ní série tro­chu fot­ba­lo­vé utká­ní. Jejich způ­sob pře­ží­vá­ní je zřej­mý vel­mi rych­le a doce­la brzo nena­bí­zí nic nové­ho. Na dru­hé stra­ně tře­ba pan Nygmy mohl se svý­mi kous­ky začít už mno­hem dří­ve než v pár posled­ních dílech a při­mí­chat se více mezi ostat­ní. Kromě toho zrov­na jeho posta­va moh­la být tro­chu suve­rén­něj­ší. Obsazen je při­tom per­fekt­ně.

Tvůrci nacpa­li do 22 dílů spous­tu děje a roze­hrá­li podob­nou struk­tu­ru jako Hra o Trůny – pár jich vyže­nem, oni se vrá­tí a svým nepřá­te­lům zase nako­pou prdel. Mezitím jich něko­lik zemře, dal­ší se pochla­pí a zatnou tipec těm, kte­ří jsou pře­svěd­če­ni o vlast­ní nezra­ni­tel­nos­ti.

Taky nám tu vystr­ku­je růž­ky Gordonova sna­ha o vymý­tá­ní korup­ce v řadách poli­cie, Brucův výcvik (moc pří­jem­né pasá­že) a jeho sna­ha o nale­ze­ní otco­vých tajem­ství. A taky něko­lik zra­ně­ní a úto­ků, kte­ré jsou ale spí­še zby­teč­né, pro­to­že vzhle­dem k ději je jas­né, že zra­ně­né posta­vy budou mít ješ­tě co říct a pře­žít pros­tě musí.

Díky tomu je Gotham vel­mi pěk­ně podán, vel­mi dob­ře roze­hrán, jen občas ne úpl­ně vyvá­žen, něco moh­lo začít dří­ve, něco se nemu­se­lo táh­nout pět dílů.