Čekal jsem nějakou klonovou variaci na Brutální Nikitu. Celkem bych se jí ani nebránil, ale asi by nepřerostla vlastní hranice a byla by z toho „jen“ další žánrová stylovka s několika hláškami, tunou přestřelek a odporným záporákem.
No, dočkal jsem se klonů…
Prvních pár dílů je hrozně zmatených a pořád jsem si říkal, ať už se to někam pohne. Hlavně proto, že jsem si nebyl absolutně jistý, co se tímhle snaží tvůrci říct a kam to vlastně má mířit. Je to drama? Je to kriminálka? Nebo nakonec vystrčí růžky černý humor a budeme se bavit?
No, je to od všeho trochu a když jednotlivá jednání zapadnou na své místo, vůbec to nevypadá zle. Ale musíme začít od začátku…
To takhle jednou do New Yorku přijede drsně pěkná brunetka, která se chce dostat za svou dcerou, pozdravit svého gay nevlastního bratra Felixe a vyřídit si pár věcí z minulosti.
No všechno by probíhalo asi tímhle stylem (a mohlo skončit v jednom nezajímavém díle), kdyby…
Kdyby se na nádraží nepřipletla k sebevraždě ženy, která vypadá naprosto identitcky, jako naše Sarah. Protože Sarah na tom není finančně a s místem na přespání nijak valně, udělá celkem logickou věc – čapne kabelku zesnulé a vezme roha.
Najde nějaké peníze, dva mobily, doklady a klíče od bytu. Ten vůbec nevypadá špatně. Protože „její“ přítel je mimo město, má chvilku čas se aklimatizovat. Rozhodne se totiž, že si na Beth (která se zabila skokem pod vlak) začne hrát. Tím začíná příběhově nutná, jenže hrozně otravná část plná nedorozumění, výmluv a fabulací, která občas připomíná takové ty propletené americké komedie, které mi vždycky lezly neskutečně na nervy. Sarah neví, kdo Beth byla, čím se živila a jak má její práce vypadat. Navíc má být u nějakého přelíčení, o kterém neví naprosto nic.
A když už nějakou situaci zvládne, tak se objeví pět dalších, které vyžaují podobné rychlé přizpůsobení…
Tohle naštěstí trvá jen několik dílů…pak se totiž Sarah setká se svými „sestrami“, identickými klony s vlastní minulostí a schopnostmi. Alison je matka od rodiny, Cosima studuje biologii a Helena je fanatická psychopatická vražedkyně, se kterou roky manipulovali a má zálibu v rituálním sebepoškozování (trochu jako Silas z Šifry mistra Leonarda).
Přítomnost tohohle základu pro další děj je příjemná hlavně proto, že Sarah přestane zmateně pobíhat sem a tam a její pozornost se upne na několik naléhavých problémů, čímž zmizí i strašně zmatené tempo vyprávění.Podobně jako když při vyšetřování vraždy eliminujete většinu podezřelých a zbyde vám jen několik možnosti, kterými se potřebujete více zabývat. Stejný mechanismus vytvářel z mého pohledu i rozdíly mezi první a dalšími sériemi Hry o Trůny.
S čím se setkáme? S experimentální lékařskou organizací, která si zřejmě hrála na bohy a teď se snaží za každou cenu kontrolovat své subjekty. Ty subjekty, které někdo vraždí…ty subjekty, které chtějí také vlastní život bez neustálého monitoringu a získávají stále více sebevědomí, protože se jim kontrola nad sebou samými konečně začíná dařit. Se snahou o kontrolovanou evoluci, která asi poskytuje spoustu možností, ale taky dost chyb, které se vždycky bude někdo snažit zakrýt.
Setkáme se taky s jednou herečkou v multi-roli, která neselhává ani v jednom profilu. A taky s pár dalšími postavami, které rozhodně nezaostávají. Nápady nejsou celkově nové, ale Orphan Black je příkladem toho, že stejný model se dá stále použít mnoha různými způsoby a stále má potenciál.
