Helter Skelter (2004)

rp thumbCoverMain.jpeg

Charles Manson a jeho „rodi­na“ ješ­tě i dnes budí v mno­hých hrů­zu, ale i obdiv a pocho­pe­ní.

Mladá dív­ka Linda při­jíž­dí i se svou malou dcer­kou na Spahnovu far­mu, kde hle­dá nové úto­čiš­tě poté co jí opus­til její man­žel. Seznamuje se zde s podiv­nou komu­ni­tou lidí, kte­ré vede jejich vůd­ce a spa­si­tel Charles Manson. Všichni zde žijí jako jed­na vel­ká rodi­na a ve svém vůd­ci vidí nové­ho Ježíše Krista. Lindě se zde ze začát­ku líbí a přes­to­že má jis­té pochyb­nos­ti k pra­vi­dlům, kte­rý­mi se zde všich­ni řídí, brzy se do Mansona doslo­va zami­lu­je. Jenže takhle krás­ná idyl­ka netr­vá dlou­ho a ona brzy pozná pra­vou tvář těch­to lidí. Mansonova rodi­na totiž není ničím jiným než zfa­na­ti­zo­va­nou sku­pi­nou, kte­rá oče­ká­vá vel­kou vál­ku mezi bílý­mi a čer­ný­mi a pře­de­vším ráda kra­de cizí maje­tek, vyhro­žu­je a zabí­jí lidi. Jednoho veče­ra jí Charles pošle spo­leč­ně s Texem Watsonem a dvě­mi dív­ka­mi k domu Sharon Tateové, kde se stá­vá svěd­kem jejich šíle­né­ho řádě­ní, kte­ré jí navždy pozna­me­ná život.

Český název: Hlava nehla­va
Režie: John Gray
Rok výro­by: 2004
Délka: 134 min
Země: USA

Hrají:
Jeremy Davies ... (Charles Manson)
Clea DuVall ... (Linda Kasabian)
Allison Smith ... (Patricia „Katie“ Krenwinkle)
Eric Dane ... (Charles „Tex“ Watson)
Whitney Dylan ... (Sharon Tate)
... a dal­ší

Helter Skelter není prv­ním ani posled­ním sním­kem, nebo lépe řeče­no jakým­si doku­men­tem, kte­rý nám postup­ně popi­su­je všech­na zvěr­stva jenž Manson a jeho rodi­na spácha­li. Rozhodně však sto­jí za povšim­nu­tí, pro­to­že Johnu Grayovi se jakž­takž poda­ři­lo ale­spoň zběž­ně pou­ká­zat na něko­lik nej­dů­le­ži­těj­ších udá­los­tí, kte­ré dodnes děsí celou Ameriku. Bohužel se musím při­znat, že jsem se při sle­do­vá­ní občas doce­la nudil, pro­to­že film měl napros­to nevy­vá­že­né pasá­že a tvůr­ci se zřej­mě báli cen­zu­ry, tak­že nám toho ani moc neu­ká­za­li. Tento kou­sek byl mimo jiné nato­čen pod­le romá­nu Vincenta Bugliosiho, kte­rý se o Mansonův pří­pad veli­ce zají­mal a kte­rý se dočkal vel­kých čte­nář­ských ova­cí.

Přitom začá­tek fil­mu vypa­dal doce­la solid­ně a my se spo­leč­ně pře­su­ne­me do domu hudeb­ní­ka Garyho Hinmana, kde se sta­ne­me svěd­ky tro­chu tvrd­ší­ho zachá­ze­ní, jed­no­ho usek­nu­té­ho ucha, ale nic víc. Kromě něko­li­ka urá­žek a ran pěs­tí se tahle prv­ní zná­měj­ší vraž­da Mansonovy rodi­ny dost odbi­je, ale ale­spoň máme šan­ci se sezná­mit s něko­li­ka čle­ny a samo­zřej­mě samot­ným Charlesem. Celý film se nám ho sna­ží uká­zat jako jaké­ho­si Mesiáše, kte­rý se sta­rá o ztra­ce­né exis­ten­ce a sna­ží se jim uká­zat jejich nový smy­sl živo­ta. Všem hlá­sá o vel­ké lás­ce a šťast­né rodi­ně, ale ve sku­teč­nos­ti ani on sám pořád­ně neví co to lás­ka zna­me­ná. Sex je pro něj jen uspo­ko­je­ní lid­ských pudů a mož­nost se roz­mno­žo­vat. Ženských pro­tějš­ků si však nevá­ží, ba nao­pak o nich mlu­ví jako o svých otro­ky­ních a dělá si z nich posko­ky. Ty ho však bez­mezně milu­jí a udě­la­ly by pro něj úpl­ně všech­no. Jak se poz­dě­ji uká­za­lo byla to prav­da. Charles byl vel­kým milov­ní­kem sku­pi­ny Beatles a za pomo­ci tex­tů jejich pís­ni­ček se sna­žil kázat svou víru. Byl pře­svěd­če­ný, že se v nich skrý­vá taj­né posel­ství, kte­ré musí on a jeho oveč­ky do detai­lu spl­nit. Manson brzy začal kázat o raso­vém napě­tí a chys­ta­ném povstá­ní čer­ných oby­va­tel, kte­ří se neu­stá­le cítí být utla­čo­vá­ni. Při svých sean­cích kolem ohně jim cito­val pís­ně z alba Beatles (White Album). Jeho hes­lem se brzy sta­lo „Helter Skelter“ a při­pra­vo­val ostat­ní na prv­ní vel­ké akce, kte­ré měly pomo­ci roz­pou­tat dal­ší vel­kou vál­ku. K tomu­to úče­lu vytvo­řil jmen­ný seznam ‘‘pra­sat‘‘ osob, kte­ré měli být v nej­bliž­ší době potres­tá­ny jeho zlo­bou. Manson totiž všem vště­po­val, že SMRT je pou­ze ilu­ze – je to jen bez­vý­znam­ný pojem.

Díky tomu­to fak­tu je nám umož­ně­no se podí­vat i na vraž­du Sharon Tateové a ostat­ních, kte­ří v osud­ný den byli u ní na návštěvě. K tomu­to úko­lu byli vybrá­ni TexWatson, Susan Atkinsová, Linda Kasabianová a Patricie Krenwinkelová. Tvrůci mě však v prv­ním oka­mži­ku hod­ně zkla­ma­li, pro­to­že nám toho moc neu­ká­za­li a já měl sto chu­tí film vypnout. Naštěstí se postu­pem času při jed­not­li­vých výpo­vě­dích již zadr­že­ných vra­hů vrá­ti­li a krů­ček po krůč­ku nám uká­za­li, cože se v domě sku­teč­ně ode­hrá­lo. Nečekejte ovšem žád­né bri­lant­ní zábě­ry, pro­to­že jak jsem již pozna­me­nal na začát­ku, tvůr­ci na to nemě­li odva­hu. Podobné tomu bylo i u vraž­dy LaBiancových.

U podob­ných fil­mů, kte­ré se nám sna­ží pood­krýt a pře­de­vším pou­ká­zat na hrůz­né činy zná­mých maso­vých vra­hů jsem zvyk­lý, že je atmo­sfé­ra postup­ně gra­du­je, ale tady celou dobu stag­no­va­la. Většina důle­ži­tých momen­tů totiž byla uká­zá­na jen spo­ra­dic­ky, krát­ce a pře­de­vším nud­ně. Tvůrci se vět­ši­nou sna­ži­li divá­ky pře­de­vším uke­cat smr­ti neza­jí­ma­vý­mi dia­lo­gy a to na kre­di­tu fil­mu roz­hod­ně nepři­da­lo. Na jed­nu stra­nu je pěk­né, že se sna­ži­li jít na divá­ky hlav­ně psy­cho­lo­gic­ky, ale kdy­by se ale­spoň drže­li his­to­ric­kých fak­tů a neu­ka­zo­va­li nám svo­je nepo­tvr­ze­né domněn­ky. Z vět­ši­ny čle­nů rodi­ny udě­la­li úpl­né pri­mi­ti­vy, přes­to­že to byli chlad­no­krev­ní zabi­já­ci. Tex Watson a pře­de­vším Susan Atkinsová se jim však vyda­ři­li na jed­nič­ku. Oba nepro­je­vo­va­li s oběť­mi žád­ný sou­cit a lidé pro ně byli pou­ze oby­čej­nou věcí, kte­rou je potře­ba zaříz­nout. Oba se zúčast­ni­li vět­ši­ny vražd a při svých výpo­vě­dích mlu­vi­li zce­la chlad­ně a bez jaké­ko­liv znám­ky sou­ci­tu, že i vyšet­řo­va­te­lům z nich běhal mráz po zádech. Asi nej­pů­so­bi­věj­ší je scé­na z věze­ní, kdy Susan navští­ví její otec a ptá se jí proč to udě­la­la.

Největší prim si však zaslou­ží herec Jeremy Davies, kte­rý zde ztvár­nil samot­né­ho Charlese Mansona. Jeho herec­ký výkon bych ozna­čil za doslo­va fas­ci­nu­jí­cí a to je ješ­tě sla­bé slo­vo. Dokonale vysti­hl chlad­no­krev­nost, ale i oso­bi­té Mansonovo kouz­lo, kte­rým doká­zal zblb­nout tolik lidí. Především pak scé­ny z věze­ní a soud­ní síně jsou přes­ným vykres­le­ním toho, proč Charles dodnes budí u toli­ka lidí nevý­slov­nou hrů­zu, ale i obdiv. Pro jed­ny vel­ký šíle­nec, pro ty dru­hé mod­la. Jeho nevý­slov­ná urput­nost, ale i způ­sob komu­ni­ka­ce, kte­rou se vám doslo­va vryl pod kůži doká­že ochro­mit i ty nebo­jác­né. Není tedy divu, že svou pozor­nost sou­stře­dil nejen na lidi bez domo­va, lid­ské trosky a pro­sti­tut­ky, ale doká­zal okouz­lit i vyso­ko­ško­lá­ky a do té doby napros­to bez­ú­hon­né lidi, kte­ří se pod jeho vli­vem změ­ni­li v bez­cit­né bes­tie. On sám si nikdy nešpi­nil ruce, pou­ze vydá­val roz­ka­zy, kte­ré všich­ni bez při­po­mí­nek spl­ni­li. Dodnes má spous­tu zastán­ců i obdi­vo­va­te­lů a mno­zí říka­jí, že má mno­hem vět­ší vliv za mří­že­mi, než když byl na svo­bo­dě.

Hodnocení:
60%