Historický román JOSEF I. MŮJ PŘÍTEL

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Když ve Vídni vypu­kl mor, uchý­lil se císař s dvo­rem, i se svým dvou­le­tým, prvo­ro­ze­ným synem, prin­cem Josefem - svým nástup­cem, do Prahy. Bohužel mor dora­zil i sem, a tak nezbý­vá císa­ři, než se spo­lu se svo­jí ženou uchý­lit do Pardubic. Malého prin­ce nechá­va­jí v Praze s tím, že se k ním při­po­jí hned, jakmi­le mu opad­ne horeč­ka.

Ačkoliv se oba dva moh­li spo­leh­nout, že jejich man­žel­ství sto­jí na pev­ných zákla­dech lás­ky, věr­nos­ti, obě­ta­vos­ti a souzně­ní, strach o dítě vždy nemi­lo­srd­ně pro­vě­ří pev­nost svaz­ku. Překoná bez ztrát a výtky, kte­ré unik­nou ze rtů jen v nej­vět­ší úzkos­ti a roz­hoř­če­ní?

Aby syno­vi co nej­víc zpří­jem­ni­li chví­le bez rodi­čů, při­jal Leopold návrh rád­ců a povo­lal něko­lik dětí z okru­hu šlech­tic­kých rodin. Měly roz­ptý­lit malé­ho prin­ce, dělat mu spo­leč­nost, bavit ho, povzbu­zo­vat a v nepo­sled­ní řadě být jako jehňa­ta obě­to­vá­na své­mu páno­vi.

Mezi těmi­to dět­mi byl i šes­ti­le­tý chrá­ně­nec, syn kní­že­te Lobkowicze, nena­ro­ze­ný z řád­né­ho man­žel­ství, Fabian. Měl zázrač­né schop­nos­ti uzdra­vo­vat doty­kem, což chví­li po pozvá­ní ke dvo­ru a malé­mu prin­ci i doká­zal. Na smrt nemoc­ný princ Josef I. se uzdra­vil a zakrát­ko se při­po­jil ke svým rodi­čům do Pardubic.

 Hlavní hrdin­kou toho­to romá­nu není Josef I., jak by samot­ný název kni­hy mohl napo­ví­dat, ale dce­ra baro­na Bělinského Vilemína. Celý pří­běh je tak vyprá­věn a pro­ží­ván prá­vě pro­střed­nic­tvím ní.

Po těch­to udá­los­tech a malém zázra­ku uzdra­ve­ní malé­ho prin­ce měla Vilemína nastou­pit do kláš­te­ra v Mělníku a podro­bit se výcho­vě a stro­hé­mu reži­mu za zamří­žo­va­ný­mi okny, a nabýt tak vědo­mos­ti a doved­nos­ti budou­cí šlech­tič­ny.

Bohužel v kláš­te­ře byla veli­ce nešťast­ná, nelí­bi­lo se ji tam. Každičký den pro­si­la své rodi­če, aby se moh­la vrá­tit, ale nešlo to. Nakonec jí z kláš­te­ra vysvo­bo­di­lo pozvá­ní kní­že­te Lobkowicze do vel­ko­le­pé Vídně. K neštěs­tí Vilemíny však ve stej­ný čas, v polo­vi­ně červ­na, dora­zi­li i Turci do Uher. Zde se spo­ji­li s oddí­ly paši Budy a jízdou tatar­ské­ho chá­na a vytáh­li smě­rem na Vídeň.

Vlivem udá­los­ti se roz­ho­dl císař Leopold odces­to­vat spo­leč­ně s prin­cem Josefem pryč z před­vá­leč­né Vídně. „Je nut­né uchrá­nit pro zemi dědi­ce, zajis­tit trůn, ať už se situ­a­ce vyvi­ne jak­ko­li.“  Každý z nich, tedy otec a syn, měl tuto ces­tu vyko­nat oddě­le­ně sám. Pro lep­ší pocit prin­ce Josefa císař navr­hl, aby s ním ces­tu absol­vo­val Fabian, kte­ré­ho princ uč dob­ře znal, spo­lu s Vilemínou.

Děti se však sta­nou obě­tí úno­su. Hlavním orga­ni­zá­to­rem celé akce byl hra­bě Augsberg. Ten jako „zvo­le­ný dopro­vod dětí“, děti une­sl a odve­zl k lsti­vé­mu peka­ři. Zde v pekař­ství, nebýt bleskurych­lé reak­ce Fabiana, by zce­la urči­tě vztek­lý pes roz­cu­po­val malé­ho a bez­bran­né­ho prin­ce. Fabian, když viděl, co malé­mu Josefovi hro­zí, sám svo­jí dět­skou rukou čelil pro­ti vyce­ně­né psí tla­mě. Prince sice zachrá­nil, ale sám vyšel s ošk­li­vý­mi šrá­my.

Fabian s Vilemínou byli uvěz­ně­ny v tma­vém a vlh­kém skle­pě, kde se Vilemína o zra­ně­né­ho Fabiana sta­ra­la. Čistila mu ránu, zahří­va­la svým tělem a bála se, že ji Fabián zemře na otra­vu. Mezitím se měs­to uza­ví­rá před Turky a při­pra­vu­je se na prv­ní útok.

Způsob jakým se poda­ří na počát­ku váleč­né­ho běs­ně­ní děti obje­vit, osvo­bo­dit a zachrá­nit, i to kdo jim nako­nec pomů­že a sta­ne se jejich vel­kým spo­jen­cem v bitvě pro­ti Turkům je veli­kým pře­kva­pe­ním pro samot­né­ho čte­ná­ře.

Fabian bohu­žel o svo­jí ruku nako­nec při­šel, i když jsem já osob­ně moc fan­di­la, aby k tomu­to radi­kál­ní­mu řeše­ní nedo­šlo. Jakmile se tro­chu zota­vil ze své­ho „zmr­za­ču­jí­cí­ho“ se zra­ně­ní, byl vel­mi nešťast­ný, že již nebu­de moci plnit svo­jí funk­ci tj. být po boku prin­ci a plno­hod­not­ně jej chrá­nit.

„Netrap se teď tím, co mož­ná v budouc­nu někde bude nebo nebu­de. Ani tím, že od tebe někdo něco oče­ká­vá. Přijmi výzvu toho­to ome­ze­ní hned. Přijmi to. V tom je zázrak vylé­če­ní. Jsi živý a bez­po­chy­by ta ruka nebu­de pří­či­nou, kvů­li kte­ré bys v nej­bliž­ší době mohl ztra­tit život.

Víš, co by ses měl nau­čit, a mož­ná je to i důvod, proč jsi teď zra­ně­ný. Příliš ses upnul na budouc­nost. Příliš se sna­žíš vyho­vět tomu, co pro tebe při­pra­vi­li ostat­ní. Musíme pomá­hat, ale musí nás to také napl­ňo­vat štěs­tím a kli­dem.

Bůh už pro tebe něco vymys­lí. Uvidíš, že se ti způ­sob, jak pomá­hat, uká­že sám.“

Všechny tyto udá­los­ti a okol­nos­ti nako­nec mají vel­mi zásad­ní vliv na uza­vře­ní „Přátelské pří­sa­hy či koa­li­ce“ mezi Vilemínou, Fabianem a Josefem I. a stvr­ze­ním jejich trva­lé­ho přá­tel­ství na život a na smrt. Josef I. se totiž od svých přá­tel nechtěl vůbec vzdá­lit a opus­tit váleč­nou Vídeň.

„Musíme si slí­bit, že spo­lu zůsta­ne­me navždy.“

„Veličenstvo, kaž­dé přá­tel­ství se nej­lé­pe vyzkou­ší, když se na čas musí přá­te­lé roz­dě­lit. Je to jen zkouš­ka. Připojíte se ke své­mu otci a až zví­tě­zí­me, při­je­de­me s Vilemínou ke dvo­ru za Vámi.“

„Slibujete?“ Našpulil ústa Josef, tak­že potvr­dil, že jeho plán, jak zdo­lat Salma, už měl něja­ké zákla­dy.

„Slibujeme,“ uklo­ni­la se Vilemína.

„Podejte mi tedy ruce a sli­b­me si přá­tel­ství a bra­tr­ství, kte­ré potr­vá až do kon­ce našich živo­tů.“ Vilemínu napadlo, jak vel­ký vliv asi mají na pěti­le­té dítě dospě­lí, mezi kte­rý­mi vyrůs­tá, když doká­že vymys­let tako­vou pří­sa­hu jako taj­né bra­trstvo. Podali si teď slav­nost­ně ruce a pří­sa­ha­li si věč­nou věr­nost.

Teprve potom sou­hla­sil princ Josef s odjez­dem z Vídně. Fabian s Vilemínou zůsta­li ve měs­tě, kde se kaž­dič­ký den bojo­va­lo o pře­ži­tí. Život Vilemíny a Fabiana dostal podiv­ný řád, a snad i ten jím pomá­hal pře­žít a neze­ší­let, a mož­ná i pro­to zača­li sami od sebe vypo­má­hat jak se dalo, napří­klad svo­jí vlast­ní pomo­cí v laza­re­tu.

Válečné běs­ně­ní si vybra­lo spous­tu lid­ských živo­tů, ale i spous­tu osob­ních obě­tí a úsi­lí našich hrdi­nů, pomoh­lo jim před­čas­ně dospět a vní­mat okol­ní svět jiný­ma oči­ma. Byli svěd­ky ztrá­ty svých nej­bliž­ších, i toho, co vše při­ná­ší vál­ka tj. úpla­vi­ci, všu­dypří­tom­né mrt­vé, kry­sy, špí­nu, zápach, bolest a utr­pe­ní. To vše na strán­kách této kni­hy také obje­ví­te. A na stra­ně dru­hé vel­ká odva­ha, víra a tou­ha zví­tě­zit, nepod­leh­nout své­mu nepří­te­li, sna­ha pře­žít.

Všechny tyto okol­nos­ti a udá­los­ti měli i zásad­ní vliv na to, jak se změ­ni­li po vnitř­ní strán­ce i naši hrdi­no­vé. Nejlépe to vystih­la slo­va kní­že Lobkowicz: „Přijela jste, pro­to­že kláš­ter vám nemohl dát to, co jste se chtě­la nau­čit o živo­tě. To, co jste měla poznat a zažít. A to se také sta­lo. Nemělo by vás to pozná­ní zni­čit. Měla bys­te být o to sil­něj­ší. A mož­ná bys­te teď měla Fabianovi závi­dět, jaké rady do živo­ta prá­vě vysle­chl. Ale já věřím, že cítí­te, co vám chci říct. Utrpení, kte­ré jste zaži­la, bude vaší silou, ne pře­káž­kou. Nezapomeňte na to.“

Kniha „Josef I. můj pří­tel“ je roz­dě­le­na do dvou čás­tí. Část prv­ní zahr­nu­jí­cí časo­vý úsek od roku 1680 až do roku 1683 a na část dru­hou popi­su­jí­cí udá­los­ti roku 1693, to jest po ukon­če­ném váleč­né­ho běs­ně­ní. Rok, kte­rý byl vel­mi zásad­ní v živo­tě Vilemíny. Podaří se jí uzavřít kruh a zís­kat lás­ku své­ho srd­ce? Završí se kdy­si rodí­cí se dět­ská lás­ka v kra­ji její­ho dět­ství v man­žel­ství, ane­bo jí bude sou­zen úpl­ně jiný nápad­ník? Dojde Vilemína po váleč­ných hrůzách, jimiž byla svěd­kem, koneč­ně vytou­že­né­ho štěs­tí a kli­du?

Tento his­to­ric­ký román, i když to není zrov­na můj lite­rár­ní žánr, mě doslo­va pohl­til. Velmi dob­ře se četl, a hned na prv­ních strán­kách mě vtá­hl do děje a s kaž­dou dal­ší strán­kou nahlo­dá­val mojí zvě­da­vost a tou­hu dozvě­dět se, co se bude ode­hrá­vat dál. Román jsem doslo­va pře­čet­la jed­ním dechem.

Je napsán vel­mi sro­zu­mi­tel­ně a dob­ře se čte. Obě čás­ti kni­hy jsou roz­dě­le­ny na něko­lik krat­ších kapi­tol, kte­ré před­zna­me­ná­va­jí její děj. Kniha je navíc dopl­ně­na o něko­lik his­to­ric­kých fak­tů, tak­že si čte­nář může vykres­lit a udě­lat uce­le­ný obrá­zek o tom, jak asi vypa­da­lo turec­ké oblé­há­ní Vídně a čemu vše­mu muse­li tam­ní oby­va­te­lé čelit během váleč­né­ho sta­vu a běs­ně­ní. Navíc kaž­dé­mu pozor­né­mu čte­ná­ři neu­nik­ne spous­ta vlo­že­ných zásad­ních myš­le­nek, jež ho nabá­da­jí k dal­ší­mu mož­né­mu zamyš­le­ní.

Kniha je oprav­du moc pěk­ně napsa­ná a dopo­ru­ču­ji si jí pře­číst. Rozhodně nebu­de zkla­má­ní, ale nao­pak obo­ha­ce­ní o skvě­lý „kniž­ní“ záži­tek.

JOSEF I. MŮJ PŘÍTEL

Napsala: Soňa Sirotková

Vydala Moravská Bastei MOBA, s.r.o., Brno 2018

Vydání prv­ní

ISBN 978-80-243-8312-5