Kazuo Ishiguro - Neopouštěj mě

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Kazuo Ishiguro napsal před více než 10 lety román, kte­rý jej defi­ni­tiv­ně kata­pul­to­val do svě­to­vé spi­so­va­tel­ské eli­ty. Pojďme se mu podí­vat tro­chu „pod kapo­tu“.

Hailsham je spe­ci­fic­ká inter­nát­ní ško­la, kte­rou navště­vu­je hlav­ní hrdin­ka Kath. Čtenář je uvr­žen do její­ho pří­bě­hu, kde se to jen hemží růz­ný­mi názna­ky, nevy­řče­ný­mi oba­va­mi a otáz­ka­mi. Už po něko­li­ka odstav­cích vám totiž snad­no dojde, že se ško­lou a jejím poslá­ním není něco v pořád­ku.

Kniha by se dala zařa­dit do sub­žán­ru „alter­na­tiv­ní his­to­rie“, tak­že i když se časo­vě ode­hrá­vá na sklon­ku dva­cá­té­ho sto­le­tí, tak to ve všech aspek­tech není to naše dva­cá­té sto­le­tí, ale jeho tro­chu pokři­ve­ná vari­an­ta. Poslání Hailshamu a všech­ny ty řeči o „dár­cích a opa­t­rov­ní­cích“ není zase tak vel­kým pro­blé­mem odha­lit, nicmé­ně i tak se Ishigurovi daří poměr­ně dob­ře udr­žo­vat napě­tí a oče­ká­vá­ní dal­ších udá­los­tí. Navzdory tomu, že se v kni­ze prak­tic­ky neob­je­vu­jí detail­něj­ší popi­sy (napří­klad vůbec netu­ší­me, jak hlav­ní hrdin­ka vypa­dá) není vel­ký pro­blém se do ní nále­ži­tě vcí­tit a souznit s její­mi oba­va­mi. Celé vyprá­vě­ní je z vel­ké čás­ti tvo­ře­no vzpo­mín­ka­mi hlav­ní posta­vy, u nichž ale ona sama občas při­pouš­tí, že se „zrov­na takhle tře­ba nesta­ly“. Stírání objek­tiv­ní rea­li­ty a její nahra­ze­ní sub­jek­tiv­ním pohle­dem akté­ra na věc (napří­klad for­mou osob­ních vzpo­mí­nek) je sil­ným prv­kem kni­hy a potaž­mo i celé Ishigurovy tvor­by. Přiznám se, že se mi ten­to pří­stup hod­ně líbil a Kath mi tak pomohl cha­rak­te­ri­zo­vat lépe než její (nee­xis­tu­jí­cí) sáhodlou­hý popis.

Co mi také na kni­ze při­šlo jako vel­mi poda­ře­né, bylo zpra­co­vá­ní psy­chi­ky dospí­va­jí­cích lidí. Několikrát jsem se při­sti­hl u toho, že něco vzdá­le­ně podob­né­ho se mi tře­ba také kdy­si sta­lo a má mysl rea­go­va­la svým pocho­dem myš­le­nek obdob­ně. To jak Ishiguro doká­zal vystih­nout v této kni­ze mlá­dež je jed­no­du­še fas­ci­nu­jí­cí.

Co mě nao­pak zara­zi­lo o pozná­ní nega­tiv­ně­ji, byl straš­li­vý defétis­mus a absen­ce jaké­ho­ko­li názna­ku odpo­ru u hlav­ních postav. Dokážu pocho­pit, že je to sou­část zámě­ru, kte­rý pře­sa­hu­je záplet­ku kni­hy a míří obec­ně na naši spo­leč­nost a na tou­hu vyčle­ňo­vat ty, na něž se nám z něja­ké­ho důvo­du dívá nepo­ho­dl­ně (v našem svě­tě tře­ba sta­ří lidé těs­ně před smr­tí), nicmé­ně záro­veň jsem pře­svěd­čen, že k mlá­dí pat­ří i jis­tá dáv­ka revo­luč­ní­ho myš­le­ní a moc se mi nechce věřit tomu, že by to někdo z těch mno­ha stu­den­tů pros­tě nezku­sil. Takhle pokor­ně nepo­stu­po­va­li ani Židé v Osvětimi.

Celá kni­ha na mě tro­chu dých­la atmo­sfé­rou brit­ských „inter­nát­ních romá­nů“, tro­chu P. K. Dickem, tro­chu to snad může i při­po­mí­nat zná­mý „Příběh slu­žeb­ni­ce“ od M. Atwood. Něco z toho vše­ho má kni­ha v sobě, ale záro­veň je i dost jiná.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře