Kazuo Ishiguro napsal před více než 10 lety román, který jej definitivně katapultoval do světové spisovatelské elity. Pojďme se mu podívat trochu „pod kapotu“.
Hailsham je specifická internátní škola, kterou navštěvuje hlavní hrdinka Kath. Čtenář je uvržen do jejího příběhu, kde se to jen hemží různými náznaky, nevyřčenými obavami a otázkami. Už po několika odstavcích vám totiž snadno dojde, že se školou a jejím posláním není něco v pořádku.
Kniha by se dala zařadit do subžánru „alternativní historie“, takže i když se časově odehrává na sklonku dvacátého století, tak to ve všech aspektech není to naše dvacáté století, ale jeho trochu pokřivená varianta. Poslání Hailshamu a všechny ty řeči o „dárcích a opatrovnících“ není zase tak velkým problémem odhalit, nicméně i tak se Ishigurovi daří poměrně dobře udržovat napětí a očekávání dalších událostí. Navzdory tomu, že se v knize prakticky neobjevují detailnější popisy (například vůbec netušíme, jak hlavní hrdinka vypadá) není velký problém se do ní náležitě vcítit a souznit s jejími obavami. Celé vyprávění je z velké části tvořeno vzpomínkami hlavní postavy, u nichž ale ona sama občas připouští, že se „zrovna takhle třeba nestaly“. Stírání objektivní reality a její nahrazení subjektivním pohledem aktéra na věc (například formou osobních vzpomínek) je silným prvkem knihy a potažmo i celé Ishigurovy tvorby. Přiznám se, že se mi tento přístup hodně líbil a Kath mi tak pomohl charakterizovat lépe než její (neexistující) sáhodlouhý popis.
Co mi také na knize přišlo jako velmi podařené, bylo zpracování psychiky dospívajících lidí. Několikrát jsem se přistihl u toho, že něco vzdáleně podobného se mi třeba také kdysi stalo a má mysl reagovala svým pochodem myšlenek obdobně. To jak Ishiguro dokázal vystihnout v této knize mládež je jednoduše fascinující.
Co mě naopak zarazilo o poznání negativněji, byl strašlivý defétismus a absence jakéhokoli náznaku odporu u hlavních postav. Dokážu pochopit, že je to součást záměru, který přesahuje zápletku knihy a míří obecně na naši společnost a na touhu vyčleňovat ty, na něž se nám z nějakého důvodu dívá nepohodlně (v našem světě třeba staří lidé těsně před smrtí), nicméně zároveň jsem přesvědčen, že k mládí patří i jistá dávka revolučního myšlení a moc se mi nechce věřit tomu, že by to někdo z těch mnoha studentů prostě nezkusil. Takhle pokorně nepostupovali ani Židé v Osvětimi.
Celá kniha na mě trochu dýchla atmosférou britských „internátních románů“, trochu P. K. Dickem, trochu to snad může i připomínat známý „Příběh služebnice“ od M. Atwood. Něco z toho všeho má kniha v sobě, ale zároveň je i dost jiná.
