Kdo si v karanténě hraje, nezlobí...

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Asi jen těž­ko lze dnes unik­nout vše­o­bec­ným dopo­ru­če­ním o tom, že člo­věk by měl zůstat pri­már­ně doma (a cho­dit tak maxi­mál­ně do prá­ce, což bohu­žel nyní musím i já) a být tedy v jakési karan­té­ně (i když jak to mají dělat lidé, kte­ří žád­ný domov nema­jí se už moc neře­ší). Ona karan­té­na může být víta­nou pří­le­ži­tos­tí najít si čas na věci, na něž jin­dy kvů­li vše­o­bec­né­mu spě­chu a sho­nu není moc mís­to. Lidský mozek ale i v tako­vých časech potře­bu­je zaba­vit a ne kaž­dé­mu se zamlou­vá sjíž­dět seri­á­ly, fil­my, číst odlo­že­né kni­hy, apod. Někdo tře­ba zatou­ží po tro­chu „živěj­ší“ zába­vě a sáh­ne po spo­le­čen­ských hrách. Jenže ouha, k hra­ní spo­le­čen­ských her z logi­ky názvu potře­bu­je­te něja­kou tu „spo­leč­nost“. Co s tím, když jste doma sami a nikdo k vám nesmí?

Bez obav, jsou tu hry, kte­ré lze bez pro­blé­mů hrát i v sólo vari­an­tě (a roz­hod­ně to není na ško­du), pojď­me se tedy podí­vat na mé z této kate­go­rie nej­ob­lí­be­něj­ší a nej­pro­vě­ře­něj­ší!

Temné zna­me­ní je horo­ro­vou hrou ze série „Arkham Horror Files“, kte­rá tema­tic­ky nava­zu­je na slav­něj­ší „brat­říč­ky“ Arkham Horror a Eldritch Horror. Všechny tyto hry vychá­ze­jí z lite­rár­ní­ho díla spi­so­va­te­le H. P. Lovecrafta (1890 - 1937), kte­rý je u nás cel­kem oblí­be­ný (snad i záslu­hou pana Škvoreckého a vel­ké­ho roz­ma­chu sci-fi, fan­ta­sy a horo­ru po roce 1989). Princip je cel­kem jed­no­du­chý, v Arkhamskému muzeu se obje­vi­ly znám­ky toho, že jeden z tzv. Prastarých by mohl pro­cit­nout, což by pro náš svět zna­me­na­lo vel­ké patá­lie. Naštěstí je tu tým odváž­ných vyšet­řo­va­te­lů (kaž­dý má něja­kou spe­ci­ál­ní schop­nost a míru zdra­ví a pří­čet­nos­ti) s nimiž může­te po muzeu blou­mat (navští­vit vylo­že­né kar­ty) a tam řešit úko­ly z nich ply­nou­cí, za což jsou růz­né bonu­sy (před­mě­ty kte­ré se dají ve hře vyu­žít, z nichž nej­dů­le­ži­těj­ší jsou tzv. tem­ná zna­me­ní). Pokud hráč (hrá­či) shro­máž­dí dosta­teč­ný počet tem­ných zna­me­ní, poda­ří se jim Prastarého zapu­dit. To není tak jed­no­du­ché, do hry vstu­pu­jí kar­ty mýtů, kte­ré povo­lá­va­jí do muzea krve­lač­né nestvů­ry a při­dá­va­jí na poči­ta­dlo zká­zy žeto­ny zká­zy. Když se poči­ta­dlo napl­ní, tak Prastarý (ve hře jich je hned něko­lik, pocho­pi­tel­ně nechy­bí ani oblí­be­ný Cthulhu) pro­cit­ne, a to se pak dějí věci.

Osobně se mi osvěd­či­lo, když v sólo hře hra­je­te za 2 vyšet­řo­va­te­le (když jich je více, tak už tro­chu v jed­nom hrá­či může­te ztrá­cet pře­hled kdo má jakou schop­nost, když máte jen 1, tak je hra zase doce­la obtíž­ná).

Drtivá vět­ši­na her­ních mecha­nis­mů se ve hře ode­hrá­vá pomo­cí hodu kos­tek, na nichž ale nejsou kla­sic­ká čís­la 1 - 6, ale růz­né sym­bo­ly. Symbol hrů­zy, pát­rá­ní, apod. Úkolem je hodit sym­bo­ly odpo­ví­da­jí­cí tomu, co je napsá­no na kar­tě, kde se prá­vě vaše posta­va nachá­zí. Jen tak­to poda­né by to asi bylo pří­liš pri­mi­tiv­ní, nicmé­ně hráč má mož­nost náho­du na kost­kách dost ovliv­nit růz­ný­mi bonu­so­vý­mi před­mě­ty, schop­nost­mi, mož­nos­tí sou­stře­dit si něja­ké kost­ky na poz­dě­ji po neú­spěš­ném hodu, apod.

Ve výsled­ku je Temné zna­me­ní cel­kem sviž­nou (prů­měr­ná doba hry trvá asi 60 minut) a zábav­nou hrou, kte­rá se jen tak neo­mr­zí. Dají se dokou­pit i různá roz­ší­ře­ní, ale ty jsem neměl mož­nost vyzkou­šet. Jako sólo ver­ze je to ale dosta­teč­ně zábav­ná zále­ži­tost, i když s jiný­mi hrá­či mě to tedy bavi­lo víc.

Kouzelná hra Neanderthal skrý­vá ve své malé kra­bič­ce vel­ké pokla­dy. Vyberete si jeden ze 3 dru­hů (kro­ma­ňo­nec, archaik, nean­der­tá­lec), sexu­a­li­tu a může­te se spo­lu se svým kme­nem vrh­nout do boje o pře­ži­tí a roz­vo­je moz­ku. Auto Phil Eklund vychá­zí z (pod­le mě dost prav­dě­po­dob­né) hypo­té­zy, že za vzni­kem jazy­ka sto­jí pře­váž­ně ženy. Různé ženy, kte­ré jsou zde repre­zen­to­vá­ny kar­ta­mi mohou vytvá­řet pro­po­je­ní na kar­tě moz­ku vaše­ho dru­hu a tím i zlep­šo­vat řeč, abs­trakt­ní myš­le­ní, apod. Do toho jako hráč cho­dí­te s lov­ci na lov zajis­tit potra­vu, pře­ná­ší­te vědo­mos­ti z gene­ra­ce na gene­ra­ci (např. stráž­ce ohně) a čelí­te nástra­hám pří­ro­dy (zaled­ně­ní,...).

Neanderthal je úžas­ně pro­pra­co­va­ná hra s lehce cha­o­tic­ky psa­ným návo­dem (kte­rý ale ve svém závě­ru obsa­hu­je pou­ta­vou esej). Na můj vkus tady až moc vel­kou roli hra­je náho­da. Když např. v mé sku­pi­ně lov­ců po lovu sviš­tě (neú­spěš­ném) zby­la s bídou polo­vi­na pro­vo­zu­schop­ných mužů, kte­ří násled­ně nestih­li při mra­zech uži­vit star­ší a ženy a celá exis­ten­ce kme­ne tak šla do kop­ru, tak jste dost naštva­ní. K těm­to tragé­di­ím se dá dojít poměr­ně jed­no­du­še, sta­čí si 2x po sobě blbě hodit kost­kou a máte to. Na dru­hou stra­nu chá­pu, že v této těž­ké době bylo pře­ži­tí celé sku­pi­ny dost „na vlás­ku“.

Sólo hra je zde pod­le mě na stej­né úrov­ni jako hra s pro­ti­hrá­čem (pro­ti­hrá­či, hra je i pro 3 lidi). Titulek, že hra byla v roce 2015 nomi­no­vá­na na nej­lep­ší sólo hru roku tu není zby­teč­ný.

Pro mě je vel­kým plu­sem snad­no pře­nos­né bale­ní, pou­ta­vá atmo­sfé­ra (her z pra­vě­ku tu moc nemá­me) a vel­ká pro­pra­co­va­nost celé hry. Negativem pak vel­ký vliv náho­dy (i když pro něko­ho je to v men­ší míře než např. u Temného zna­me­ní) a i fakt, že hra jed­no­du­še není pro kaž­dé­ho. Příležitostné hrá­če asi neza­ujme, pra­vi­dla sama o sobě nejsou zase tak obtíž­ná, ale těž­ko se vysvět­lu­jí a na prv­ní pohled vypa­da­jí dost krko­lomně.

Trešnička na dor­tu. Panství hrů­zy se sice nej­lé­pe hra­je ve sku­pi­ně 3 - 4 hrá­čů, nicmé­ně i v sólo vari­an­tě je to vel­mi dob­rá a atmo­sfé­ric­ká zába­va. Slovo atmo­sfé­ric­ká si pro­sím pod­trh­ně­te, rad­ši hned dva­krát.

Opět se nachá­zí­me stej­ně jako u Temného zna­me­ní ve svě­tě Arkham Horror Files. Zde je však hra­cím polem budo­va (popř. blíz­ké oko­lí). Jedná se o plně koo­pe­ra­tiv­ní hru, kde vám opo­nen­ta před­sta­vu­je mobil­ní apli­ka­ce (což může být pro někte­ré hrá­če tro­chu pro­blém). S figur­ka­mi svých postav pro­zkou­má­vá­te tajem­né síd­lo a sna­ží­te se při­jít na to, co se to tam vlast­ně děje. Z apli­ka­ce hra­je tem­ná hud­ba, někte­ré roz­ho­vo­ry jsou nada­bo­va­né (samo­zřej­mě vše je i v češ­ti­ně), tak­že pono­řit se do zába­vy není vel­kým pro­blé­mem. Hra má něko­lik ale: 1) vel­ká cena oko­lo 2000 korun, 2) výše zmí­ně­ná hra s apli­ka­cí, což pro skal­ní des­kov­ká­ře moc není, 3) hra má pou­ze 4 scé­ná­ře, sice se dají hrát více­krát, ale pak už víte oč při hře jde a jaké nestvů­ry máte kde čekat,..., 4) nejdel­ší scé­nář trvá 6 hodin, ano...6 hodin, 5) pří­le­ži­tost­né hrá­če na Panství hrů­zy prav­dě­po­dob­ně neu­táh­ne­te.

Tento mix stol­ních rpg her, počí­ta­čo­vých adven­tur a pocti­vé­ho des­ko­vá­ní se ale pod­le mého vypla­tí „oku­sit“. Sólo vari­an­ta je také dob­rá (je potře­ba si ale vzít 2 posta­vy), byť zde nevy­u­ži­je­te někte­ré pro­je­vy šílen­ství (což je nao­pak super ve hře s více živý­mi hrá­či, mým favo­ri­tem je stav, kdy jed­na z postav zeší­lí a její hráč do kon­ce hry nesmí říct ani slo­vo :), či v jiném pří­pa­dě začne okrá­dat ostat­ní, sta­ne se z ní pyro­man, apod. - to v jed­nom hrá­či nelze).

V češ­ti­ně se dá dokou­pit roz­ší­ře­ní s dal­ší­mi 2 scé­ná­ři, ale za něj je také doce­la vel­ká část­ka, nicmé­ně pokud máte rádi pří­bě­ho­vé atmos­fe­ric­ké věci a čet­li jste někdy povíd­ky od Lovecrafta, tak nevi­dím důvod, proč si - pakli­že na to máte a des­ko­vé hry vás baví - udě­lat radost v podo­bě Panství hrů­zy. Ne všech­ny scé­ná­ře trva­jí 6 hodin, vět­ši­nu lze ode­hrát za 2 - 3 hodi­ny a jak pev­ně věřím, ten čas v tajem­ném domě utí­ká vel­mi rych­le.