Kovář z Podlesí - 40 %

Vesnička Podlesí je plná maleb­ných dře­vě­ných domeč­ků, kde hos­po­da­ří pře­váž­ně žen­ské, ale hlav­ní slo­vo tady mají muži. Je jich sice jen pár, ale rozu­mí takřka vše­mu. Jen s jed­ním si nějak nemo­hou pomo­ci. Do Podlesí zalé­tá drak a pochut­ná­vá si na míst­ní drů­be­ži. To se ví, že se to niko­mu nelí­bí. Někdo se musí vydat zabít draka. Jenže v Podlesí je kro­mě Toníka (Gregor Bauer) jen pár sta­ří­ků se spous­tou řečí. Za dra­kem se tak vydá­vá Toníkův sta­rý strý­ček (Boleslav Polívka). Je to kovář, vyslou­ži­lý váleč­ný inva­li­da, kte­rý je tak tro­chu podi­vín a samo­rost. Vezme si kou­zel­ný meč a jede na inva­lid­ním křes­le vyro­be­ném Toníkem za dra­kem. Toník má ostat­ně jinou prá­ci. Bětku (Valérie Šámalová), vnuč­ku pana sta­ros­ty (Josef Somr), oča­ru­jí zlé hou­bo­vé báby (Ivana Chýlková, Iveta Dušková, Szidi Tobias), vytře­sou z ní duši a necha­jí ji zaplést do pavou­čí sítě. Do toho vše­ho při­je­de do Podlesí za Bětkou její nový nápad­ník (Rostislav Novák). Je to syn kní­že­cí­ho správ­ce (Milan Markovič). Není toho už pří­liš? Není. Toník všech­no zvlád­ne. Je to totiž mlá­de­nec šikov­ný a pohled­ný. I Bětka má oči jen pro něj. Tak proč ji nechá­vat něja­ké­mu cizí­mu nápad­ní­ko­vi? Toník se zacho­vá jako správ­ný pohád­ko­vý hrdi­na. Když doká­že vyrá­bět růz­né stro­je a vycvi­čit pana Křečka a Veverku, tak si pora­dí se zlou klet­bou a mož­ná vyjde čas doběh­nout za strýč­kem a zkro­tit draka.

A svě­te div se, všech­no vyjde! Jako v kaž­dé správ­né pohád­ce se všech­no sple­ti­té vyře­ší a lás­ka zví­tě­zí! Zazvonil zvo­nec a zamo­ta­né pohád­ce je konec!

Že jsou u dětí i jejich rodi­čů pohád­ky oblí­be­né, to se vše­o­bec­ně ví. Jak je těž­ké dobrou pohád­ku napsat a ješ­tě potom pře­vést na fil­mo­vé plát­no, to už tak zná­mé není. Mnoho kla­sic­kých pohád­ko­vých témat je zpra­co­vá­no pře­dá­vá­ním z gene­ra­ce na gene­ra­ci, až se pří­běh zce­la zjed­no­du­ší. Při fil­mo­vém zpra­co­vá­ní pak scé­náris­té čas­to samot­ný pří­běh nekom­pli­ku­jí, ale sou­stře­dí se na roz­ví­je­ní a pozná­vá­ní cha­rak­te­rů hlav­ních hrdi­nů. Protože pohád­ky mají v sobě obsa­že­nou lid­skou zku­še­nost. Její pře­ve­de­ní do fan­ta­zij­ní­ho svě­ta pomů­že navo­dit atmo­sfé­ru, empa­tii s hrdi­nou a na kon­ci vyře­še­ní pří­bě­hu.

Napsat novou pohád­ku není nijak snad­né. Oceňuji sna­hu Pavla Göbla obo­ha­tit pohád­ko­vý fil­mo­vý fond o dal­ší díl­ko. Našel si vlast­ní námět, při­pra­vil scé­nář a nato­čil film, kde kom­bi­no­val her­ce s ani­mo­va­ný­mi posta­va­mi. Pohádka Kovář z Podlesí má mla­dou zami­lo­va­nou dvo­ji­ci, zlé­ho draka, moud­ré muže, huba­té žen­ské a jed­no­ho zví­da­vé­ho klouč­ka. A ješ­tě jsou to malí pomoc­níč­ci v podo­bě ani­mo­va­ných lou­tek Veverky a Křečka. Když k tomu dodá­me kovár­nu s vete­ší a pojízd­né křes­lo, pak by to moh­lo všech­no klap­nout. Jenže je potře­ba doře­šit pověst o hou­bo­vých vílách, kte­ré se změ­ní na hou­bo­vé baby. Proto je potře­ba při­dat dal­ší vyprá­vě­ný pří­běh a ani­mo­va­ný kou­sek před usnu­tím a k tomu ješ­tě ta „vymlá­ce­ná duše“. Právě posled­ní jme­no­va­ná při­po­mí­ná, že ve fil­mu už je tolik pro­ple­ten­ců a kou­zel, že to při­po­mí­ná nasta­vo­va­nou kaši. A tak, abychom obo­ha­ti­ly sla­bou pod­sta­tu, oba­lí­me ji dal­ší a dal­ší pří­sa­dou.

Film Kovář z Podlesí se tvá­ří jako pohád­ka, ale při­po­mí­ná spíš pohád­ko­vou taš­ka­ři­ci, kdy nej­vět­ší obdiv skli­dí pojízd­né křes­lo a dob­rác­ký drak. Ač jsou do rolí dospě­lých obsa­ze­ní výbor­ní her­ci, tak se sla­bým tex­tem a nic neří­ka­jí­cí situ­a­cí už mno­ho nezmoh­li. O to víc měli ztí­že­nou situ­a­ci před­sta­vi­te­lé Bětky a Toníka. Je otáz­ka, zda se na jejich výko­nu víc pode­psa­la nezku­še­nost nebo sla­bé režij­ní vede­ní.

Ve fil­mu může­me sle­do­vat hned něko­lik ani­mo­va­ných tech­nik a jejich úro­veň pro­ve­de­ní. Autorem tri­ků je Boris Masník, kte­rý není v obo­ru roz­hod­ně žád­ným nováč­kem. Nejlépe se poda­ři­lo vytvo­řit draka v počí­ta­čo­vé 3D ani­ma­ci. Zejména v detail­ních zábě­rech je drak krás­ně oži­ve­ný a půso­bi­vý. Zajímavým momen­tem ve fil­mu je oži­ve­ný uka­za­tel. Klasickou ani­ma­cí jsou vede­né lout­ky Křečka a Veverky a v tom­to pří­pa­dě není výsle­dek moc licho­ti­vý, posta­vič­ky půso­bí neo­hra­ba­ně a bez ener­gie v porov­ná­ní s dra­kem. Přesto dosta­ly tyto posta­vy ve fil­mu doce­la vel­ký pro­stor a jsou na ně detail­ní zábě­ry. A to se ješ­tě obje­vu­je ve fil­mu napros­to zby­teč­ná posta­va paní Veverkové.

Celkově na mě půso­bil film roz­po­ru­pl­ným dojmem. Je na něm patr­ná sna­ha udě­lat zají­ma­vou a oso­bi­tou pohád­ku, ale výsle­dek není ade­kvát­ní. Doporučila bych film rodi­nám s malý­mi dět­mi. Ty asi neo­ce­ní někte­ré slov­ní naráž­ky a sna­hu tvor­ců o oso­bi­tost, ale může na ně zapů­so­bit díky dět­ské fan­ta­zii a před­sta­vi­vos­ti. Také pře­kous­nou nedo­ko­na­lost pří­bě­hu a jeho zpra­co­vá­ní. Možná je zaujme i úder­ná píseň Čočka a hrách, kte­rou zaslech­nou na kon­ci fil­mu s titul­ky.

---

Photo © Bontonfilm / Richard Špůr

---