Maják (The Lighthouse) – Recenze – 90%

Americko-kanadský film Maják, dru­hý sní­mek reži­sé­ra a sce­náris­ty Roberta Eggerse, auto­ra výraz­né­ho horo­ru Čarodějnice, měl pre­mi­é­ru na letoš­ním fes­ti­va­lu v Cannes. Dlouho to vypa­da­lo, že se k nám do kin nedo­sta­ne, ale nako­nec uve­den naštěs­tí bude, ačko­li jed­not­li­vých pro­mí­tá­ní bude patr­ně ome­ze­ný počet a bude potře­ba si je bed­li­vě pohlí­dat (kaž­do­pád­ně v Praze již pro­bí­há před­pro­dej na prv­ní půl­ku led­na v Biu Oko, v kině Aero a ve Světozoru).

Maják je str­hu­jí­cím dra­ma­tem s horo­ro­vý­mi prv­ky o dvou stráž­cích majá­ku na odlehlém ost­ro­vě, z nichž ten star­ší (Willem Dafoe) je zku­še­ným moř­ským vlkem, co obslu­hu­je maják již poně­ko­li­ká­té a z pozi­ce vete­rá­na s při­ro­ze­nou auto­ri­tou a boha­tou pra­xí seký­ru­je a úko­lu­je toho mlad­ší­ho (Robert Pattinson), kte­rý si popr­vé odbý­vá šich­tu dale­ko od pev­ni­ny kvů­li tomu, aby si vydě­lal dost peněz na vlast­ní far­mu. Jejich čtyř­tý­den­ní pobyt na bahni­tém a pro­so­le­ném ost­rův­ku s rac­ky, hluč­nou siré­nou a bed­nou kořal­ky se však kvů­li sil­né bou­ři poně­kud pro­táh­ne a pone­chá oba muže napo­spas sobě navzá­jem i jejich prů­běž­ně narůs­ta­jí­cí­mu šílen­ství a alko­ho­lo­vé­mu deli­riu.

 

© A24

S Čarodějnicí má Maják leda­cos spo­leč­né­ho – také je psy­cho­lo­gic­kým a umě­lec­kým fil­mem ze žán­ru psy­cho­lo­gic­ké­ho horo­ru, cílí spí­še na nároč­něj­ší divá­ky, spo­lé­há pře­de­vším na dia­lo­gy, her­ce, vizu­ál­ní strán­ku a sil­nou atmo­sfé­ru a nabí­zí dost neotře­lou oso­bi­tou vizi, nepo­dob­nou niče­mu dal­ší­mu, s čím se lze v kinech běž­ně setkat. Styčným prv­kem je i reži­sé­ro­va obse­se dobo­vou auten­tič­nos­tí – zatím­co v Čarodějnici(zasa­ze­né do kolo­ni­ál­ní Ameriky kolem roku 1630) nechá­val posta­vy pro­mlou­vat sta­rou ang­lič­ti­nou, Maják (ode­hrá­va­jí­cí se na kon­ci 19. sto­le­tí) nato­čil čer­no­bí­le a v téměř čtver­co­vém for­má­tu pomo­cí fil­mař­ské tech­ni­ky dostup­né ve 30. letech sto­le­tí dva­cá­té­ho, díky čemuž sní­mek při­po­mí­ná rané zvu­ko­vé fil­my z té doby.

Výsledkem je herec­ky i řeme­sl­ně uhran­či­vá a nesku­teč­ně půso­bi­vá noč­ní můra inspi­ro­va­ná námoř­nic­kým folklo­rem, dílem Hermana Melvilla i antic­kou myto­lo­gií (pře­de­vším mýty o Próteovi a Prométheovi), spat­řo­vat v ní ale lze i poten­ci­ál­ní inspi­ra­ci pří­bě­hem o Íkarovi či dra­ma­tic­kou tvor­bou Shakespeara (koša­té dia­lo­gy psal Robert Eggers spo­lu se svým bra­t­rem) a spi­so­va­te­lů z obdo­bí ame­ric­ké goti­ky. Na ome­ze­ném pro­sto­ru Eggers nepřed­vá­dí žád­nou mini­ma­lis­tic­kou kon­ver­zač­ní hříč­ku – nao­pak maxi­mál­ně vyu­žil poten­ci­ál tís­ni­vých loka­cí, vyhrál si s kaž­dým detai­lem a z poby­tu na ost­ro­vě udě­lal tem­ný a nepří­jem­ný očis­tec pro­lo­že­ný deš­těm, hus­tou mlhou, fyzic­ky namá­ha­vou dři­nou, halu­ci­na­ce­mi a opí­je­ním se ve zše­ře­lém svi­tu lucer­ny.

Oba hlav­ní hrdi­no­vé se sice potká­va­jí jen občas (jeden z nich pra­cu­je v noci a zajiš­ťu­je hlad­ký chod svět­lo­me­tu, dru­hý pra­cu­je ve dne a obsta­rá­vá a opra­vu­je vše ostat­ní), i tak ale film sto­jí pod­stat­nou měrou na jejich kon­fron­ta­cích, napl­ňu­jí­cích celou šká­lu vari­ant od pospo­li­té­ho přá­tel­ské­ho sko­ta­če­ní v opi­los­ti až po nená­vist­né slov­ní výle­vy a agre­siv­ní výpa­dy, během nichž se něko­li­krát oto­čí to, kdo má vlast­ně nad kým navrch. Zatímco jsou oba muži sží­rá­ni spo­leč­nos­tí toho dru­hé­ho i množ­stvím vypi­té­ho alko­ho­lu a psy­cho­tic­ký­mi vize­mi (zvlášť když po spo­tře­bo­vá­ní veš­ke­ré­ho chlas­tu začnou popí­jet pet­ro­lej) a perou se spo­lu o nad­vlá­du nad svět­lem majá­ku, film na jejich pozvol­ném psy­chic­kém roz­kla­du a pro­hlu­bu­jí­cí se ponor­ko­vé nemo­ci demon­stru­je výraz­ný motiv stra­chu z moře, prázd­no­ty, tem­no­ty a zejmé­na samo­ty, kte­rá je na roz­díl od jejich para­no­id­ních před­stav a moř­ských zrůd jejich sku­teč­ným nepří­te­lem.

 

© A24

Tempo vyprá­vě­ní mís­ty zatěž­ká­va­jí nad­by­teč­né repe­ti­ce a lec­ko­mu může vadit nekon­krét­ní vyzně­ní někte­rých scén, zaha­le­ných do abs­trak­cí a sym­bo­lis­mu a vybí­ze­jí­cích k mno­hým inter­pre­ta­cím. V kaž­dém pří­pa­dě však film nelze neob­di­vo­vat pro jeho skli­ču­jí­cí klaus­tro­fo­bic­kou atmo­sfé­ru, pro­pra­co­va­nou mizanscé­nu, nesku­teč­nou kame­ru, prá­ci se zvu­kem a s význa­mo­tvor­ným sví­ce­ním i herec­ké nasa­ze­ní obou pro­ta­go­nis­tů, jimž scé­nář dopřá­vá spra­ved­li­vý podíl pro­sto­ru (kro­mě řady fan­tas­tic­kých spo­leč­ných scén oba zazá­ří i ve vlast­ním dlou­hém mono­lo­gu – při­čemž Willem Defoe je v pod­sta­tě doko­na­lý a nemé­ně dob­rý Robert Pattinson před­vá­dí dost mož­ná nej­lep­ší výkon své dosa­vad­ní kari­é­ry).

Robert Eggers pro­ká­zal svůj nespor­ný talent už ve čty­ři roky sta­ré Čarodějnici, v Majáku již krom toho doka­zu­je i zjev­nou fil­mař­skou vyzrá­lost. Jde o rea­lis­tic­ky syro­vé, per­fekt­ně napsa­né a nekom­pro­mis­ní autor­ské dílo, v němž má kupo­di­vu své mís­to i tro­cha čer­né­ho humo­ru, a kte­ré vyni­ká obra­zo­vou opoj­nos­tí i maxi­mál­ní režij­ní pre­ciz­nos­tí a opro­ti Čarodějnici již naštěs­tí nepů­so­bí ani troš­ku těž­ko­pád­ně, pře­pja­tě, ani nechtě­ně směš­ně.

---

---