Marta Vančurová (Blanka z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!) slaví 70 let

Marta Vančurová se naro­di­la 7. 9. 1948 v Praze. Od dět­ství zpí­va­la a díky člen­ství v Dětském roz­hla­so­vém sbo­ru prv­ně vysto­po­va­la v rádiu (zpěv v pohád­ce).

Po matu­ri­tě pra­co­va­la v hyd­ro­me­te­o­ro­lo­gic­kém ústa­vu, ale dlou­ho v této pozi­ci nevy­dr­že­la. Vystudovala DAMU a zača­la hrát ve Švandově diva­dle.

Postupně s zača­la obje­vo­vat i tele­vi­zi a fil­mech. Její vel­ký prv­ní úspěch byla kome­die Jáchyme, hoď ho do stro­je! z roku 1974.

Od roku 2000 hra­je ve fil­mech a seri­á­lech pou­ze občas a uží­vá si důcho­du.

5 nejlepších filmů Marty Vančurové

1986    Smrt krásných srnců

Spisovatel Ota Pavel nena­po­do­bi­tel­ným způ­so­bem popsal život své smí­še­né židovsko-české rodi­ny v před­vá­leč­ných a váleč­ných letech. Karel Kachyňa se těch­to pře­krás­ných poví­dek cho­pil a ve vlast­ním scé­ná­ři ke své­mu sním­ku je pospo­jo­val v sou­vis­lé dějo­vé pásmo. Výsledkem je půso­bi­vý film, v němž se pro­lí­na­jí udá­los­ti úsměv­né i váž­né. Ota Pavel vtě­lil své dět­ství do posta­vy malé­ho klu­ka pře­zdí­va­né­ho Prdelka. V pro­slu­ně­ném kra­ji poblíž Berounky ho tatí­nek a „strejda“ Prošek učí ryba­řit, chla­pec se také dozví­dá leda­cos důle­ži­té­ho o živo­tě. Pak při­jdou tra­gic­ké chví­le oku­pa­ce a rodi­na má náh­le sta­ros­tí až nad hla­vu..

1974    Jáchyme, hoď ho do stroje!

Hlavním hrdi­nou pří­bě­hu je nesmě­lý mlá­de­nec František, kte­rý uvě­ří tomu, že bude mít zaru­če­ný úspěch v živo­tě, bude-li se řídit kon­di­ci­o­gra­mem, výpo­čet­ním stro­jem sesta­ve­ným pře­hle­dem svých šťast­ných i kri­tic­kých dní. A svě­te div se, ono to fun­gu­je!

1977    Stíny horkého léta

František Vláčil nato­čil půso­bi­vou bala­du, kte­rá se nedlou­ho po skon­če­ní dru­hé svě­to­vé vál­ky ode­hrá­vá v bes­kyd­ských lesích. Se svou rodi­nou tam hos­po­da­ří osa­mě­lý rol­ník, jenž se sta­ne rukojmím blí­že neu­r­če­ných mužů v rozedra­ných uni­for­mách. Muž se zpr­vu cho­vá pokor­ně a vyhý­bá se kon­flik­tu, až si vyslou­ží pohr­dá­ní své­ho dospí­va­jí­cí­ho syna. Přitom se však vnitř­ně chys­tá na roz­ho­du­jí­cí střet­nu­tí. V tom­to pří­pa­dě nejsou důle­ži­té vněj­ší „poli­tic­ky správ­né“ reá­lie (lze usu­zo­vat, že se jed­ná o ban­de­rov­ce), ale mode­lo­vý pří­pad neo­ká­za­lé sta­teč­nos­ti, hrdi­na má stá­le na zře­te­li záchra­nu svých blíz­kých.

1997    Záhadná paní Savageová (TV film)

Známá a divác­ky vděč­ná kome­die pochá­zí z pera Johna Patricka, ame­ric­ké­ho auto­ra mno­ha sérií diva­del­ních her a fil­mo­vých scé­ná­řů, nosi­te­le Pulitzerovy ceny. Jeho díla jsou cha­rak­te­ris­tic­ká humor­ným a las­ka­vým zau­je­tím pro sla­bůst­ky a ori­gi­na­li­tu osa­mě­lých lid­ských bytos­tí, kte­ré mar­ně hle­da­jí pocho­pe­ní ve svém nej­bliž­ším oko­lí. Hra vyprá­ví o boha­té ovdo­vě­lé dámě, libu­jí­cí si v poše­ti­los­tech a cha­ri­ta­tiv­ní čin­nos­ti, za což ji její tři nevlast­ní děti necha­jí zba­vit své­práv­nos­ti...

1998    Ex offo (TV film)

Scenárista Jan Drbohlav nabí­zí zají­ma­vý pohled na zná­mý soud­ní pro­ces se stát­ním tajem­ní­kem úřa­du říš­ské­ho pro­tek­to­ra Karlem Hermanem Frankem. S pomo­cí auten­tic­kých zápis­ků dr. Reslera před námi oži­je dra­ma muže, kte­rý byl ex offo, nebo­li z moci úřed­ní, v roce 1946 jme­no­ván obháj­cem „kata čes­ké­ho náro­da“. JUDr. Resler pat­řil před 2. svě­to­vou vál­kou mezi nej­lep­ší čes­ké advo­ká­ty a navíc byl scho­pen vést soud­ní pro­ces v češ­ti­ně i něm­či­ně. Přestože si Resler napros­to jas­ně uvě­do­mo­val, jak kata­stro­fál­ní násled­ky bude mít pro­ces pro jeho dopo­sud reno­mo­va­nou práv­nic­kou pra­xi, obha­jo­bu ex offo při­jal. A nejen to. K. H. Frank byl obža­lo­ván z dese­ti růz­ných zlo­či­nů a dr. Resler, zná­mý svou práv­nic­kou pre­ciz­nos­tí, důsled­nos­tí a smys­lem pro spra­ve­dl­nost, doká­zal někte­rá, spí­še zjitře­ný­mi emo­ce­mi než sku­teč­nost­mi dik­to­va­ná, obvi­ně­ní vyvrá­tit. Hlavní body obža­lo­by napros­to sta­či­ly na roz­su­dek tres­tu smr­ti, ale zbý­va­jí­cí obvi­ně­ní byla nepod­lo­že­ná, a pro­to byla záslu­hou dr. Reslera sta­že­na z obža­lo­by. Právník si za tuto svo­ji obdi­vu­hod­nou objek­tiv­nost při soud­ním pro­ce­su, kte­rý pro­bí­hal v neo­by­čej­ně bouř­li­vé atmo­sfé­ře, vyslou­žil vše­o­bec­nou nená­vist. Málokdo doká­zal oce­nit, že se dr. Resler jako objek­tiv­ní práv­ník doká­zal opros­tit i od osob­ních poci­tů a sna­žil se celou obha­jo­bu pře­dem ztra­ce­né­ho pro­ce­su vést fair play. Z práv­ních porad si dr. Resler psal detail­ní deník (i pří­mo před oči­ma K. H. Franka). Svou pre­ciz­nos­tí a pří­stu­pem k věci si zís­kal i K. H. Franka, kte­rý zpo­čát­ku jaké­ho­ko­liv obháj­ce odmí­tal, pro­to­že byl pře­svěd­čen o své nevi­ně a nad­řa­ze­nos­ti. Deník dr. Reslera se před lety obje­vil na jed­né zají­ma­vé bib­li­o­fil­ské výsta­vě, kam jej zapůj­či­la dce­ra dr. Reslera. Po doho­dě s ní oba mla­dí tvůr­ci (Jan Drbohlav a Jaromír Polišenský) dení­ko­vé zázna­my zdra­ma­ti­zo­va­li a nato­či­li. Do role obháj­ce obsa­dil reži­sér Jaromír Polišenský Viktora Preisse. V roli jeho ženy uvi­dí­te Janu Preissovou