Koncem Ledna měla premiéru romantická komedie Miluji tě modře. Scénář vznikl před jedenácti lety a napsal ho Jaroslav Papoušek, který se jeho realizace už ale nedožil. A tak ležel v šuplíku, do doby, než se brněnské studio ČT poohlíželo po nějakém dobrém scénáři k romantické komedii. Scénář se našel, upravil a zasadil do moderní doby. Co bylo klíčové pro vznik filmu, jak dlouhá cesta vedla k jeho natočení, jak herečka Denisa Nesvačilová zvládla artistický výstup, co říkal herec Václav Jílek, když zjistil, že bude terčem vrhače nožů, či jak bolestivé je proskočení obrazu? Na to jsem se zeptala režiséra Miloslava Šmídmajera.
Jak by jste stručně popsal děj, případně i pointu, sdělení, který by si diváci měli z Vašeho filmu odnést?
Romantický film patří k zábavným žánrům a asi bych neuměl říct, jaké sdělení má Pretty Women. A jestli si diváci z filmu žádné poselství nebo pocit neodnesou, pak by to bylo špatně, doufal jsem, že ženy budou naladěny romanticky a muži se pokusí být o trochu něžnější. Vážně.
Děj filmu je jednoduchý - mladý kunsthistorik David konečně narazí na dívku, která ho dokáže inspirovat. Dívka je zadaná, ale její přítel coby bohém, lehce extravagantní umělec i nezralý egoista, ji stále zklamává. A tak náš hrdina David Bárta dělá vše pro to, aby získal její přízeň…
A sdělení? Když někoho miluješ, udělej, co dokážeš, aby sis mohl říct, žes udělal maximum…
V zahraničí se používá termín “good feeling movie”, tedy film, u kterého se cítíte dobře, a takový pocit by si divák ideálně měl odnést po shlédnutí filmu Miluji Tě modře.
Co bylo klíčové pro natočení této romantické komedie?
Měl jsem to štěstí, že jsem byl u toho, když jej pan Papoušek napsal, on i kameraman Miroslav Ondříček stáli moc o to, aby si ten film mohli natočit. Ale Jaroslav Papoušek záhy zemřel a pan Ondříček dostával nabídky na kameru z Ameriky jak na běžícím pásu, zatímco tady chyběly finance. A tak scénář zůstal v šuplíku do doby, než Jaroslav Kravka z brněnského studia ČT začal hledat scénář na romantickou komedii. Ptal se mě, jestli o nějakém textu nevím, a když jsem mu scénář dal přečíst, hned volal, že by brněnské studio vložilo do koprodukce 6 milionů, at‘ zkusím sehnat práva, pokud bych měl zájem o koprodukci. Tak jsem zajistil práva. Nejdříve bylo třeba upravit scénář a to trvalo dlouhá léta. Takový vývoj stojí spoustu peněz.
Které scénky jste chtěl přidat, ubrat o jaké scéně jste hodně dlouho přemýšlel, zda ji tam dát?
Nešlo o scénky, ale o logiku. V době napsání neexistovaly mobily, dnes ano, a divákům by bylo divné, proč některé situace nevyřeší jednoduše tím, že zavolá. Jen mobil zasáhl do původního děje dost výrazně, děj jsme museli přizpůsobit skutečnosti. Nebo Igor! Ten v původním scénáři vůbec prodává čepice, s bratrem a partou kamarádů po večerech pracuje ve Varieté a předvádějí číslo se šavlemi. A navíc jsou to rusové. To zavání jiným kontextem, dnes by divák dával takové podivné partičce jiný podtext, bylo cítit, že Igorovi parťáci možná jedou i v něčem nekalém…Udělali jsme z Igora špičkového artistu, principála souboru moderního cirkusu, člověka talentovaného, ale zároveň bohémského a dětinského. A scény? Vlastně jsem chtěl film realizovat kvůli několika scénám, které spojovaly hravost, něhu, milostný cit i erotiku, některé v závěru zůstaly, ale některé nakonec vypadly a je mi jich líto, Tereza v nich učí Davida Šimrat ji po zádech, zatímco on ji hladí. Je to roztomilé, ale podle scénáře měla být Tereza úplně nahá, úplně. A ty scény byly dlouhé. Je těžké pro to dnes získat herečku, která zároveň skvěle vypadá a hlavně umí hrát. Navíc točte takovou něhu v tempu scéna za dvě hodiny…Podmínky nás dnes dost limitují.
Jak bylo náročné scénář Jaroslava Papouška upravit do dnešní moderní doby a nakolik jste zachoval v jeho původní podobě?
Samozřejmě bylo. Ten scénář je o nuancích, jemnostech, citu a něze. V původní podobě to nešlo použít. Jak už jsem naznačil. Film bez mobilů by musel být historický a partička Rusů, kteří prodávají přes den čepice, večer hrají ve Varieté a jedou v bůhvíčem, to se muselo změnit. Ale na druhou stranu bylo třeba zachovat lehké dialogy, určitou poetičnost. S tím hodně pomohl Pavel Brynz, spisovatel a nositel Ortenovy ceny, a scénáristka Lucie Bokšteflová.
Vznikla nějaká dobrá scénka přímo na place ?
Ne, to opravdu ne. Natáčeli jsme 24 dnů a to znamená, že vše musí být promyšleno dopředu, každý gag, každá drobnost. A improvizuje se jen, když máme kvůli hereckým závazkům předimenzovaný program nebo když déšť zasáhne do natáčení. Pak musí člověk improvizovat, zjednodušovat. Scéna večírku s promítáním fotografií měla využívat dvě projekce a většina hostů měla tančit, abychom si hráli se stíny a udělali příjemnou atmosféru. Abychom mohli takovou scénu pořádně natočit, potřebovali bychom ideálně, tak 5,6 hodin, ale začali jsme natáčet v momentě, kdy už jsme měli natáčecí den po 12 hodinách skončit. A tak se scéna zjednodušovala, žádná druhá projekce na opačnou stěnu, žádný tanec, …nebo získat povolení na hradčanském náměstí není úplně snadné. Když ho máme a sejdeme se ve čtyři ráno, ale do tří prší. Když je suchá dlažba a můžeme začít, náš herec má už jiné závazky a musí odjet. Tak jednu scénu škrtneme a obraz nakonec proskočí výkonný producent, který měl podobnou postavu jako představitel Igora.
Nechal jste hercům nějaký prostor k improvizaci?
Vždy se snažím, aby si herci vzali text takzvaně “do pusy”. Smějí si změnit větu, když zachovají význam, aby se jim přirozeněji říkala a důležité je, aby postava vycházela z hercovy osobnosti, tím jim dávám prostor. Mezi režisérem a hercem musí být dialog a nemohu ho lámat o polohy, kterou by necítil, nebyl by přirozený.
Proč scénář od uznávaného Jaroslava Papouška byl tak dlouho bez povšimnutí. Měl jste už delší dobu chut“ ho použít, či o něj projevil zájem více filmařů, a jak dlouhá cesta byla k jeho získání?
Měl jsem scénář v šuplíku od doby, kdy jsem pracoval pro společnost Heuréka film. Po skončení činnosti v roce 1996 my scénář zůstal, občas jsme o něm s Mirkem Ondříčkem prohodili pár slov, ale tím impulsem byl zájem J. Kravky z ČT. Ten mě donutil zakoupit práva a začít řešit úpravu scénáře. Jenže také chtěl, aby se děj odehrával v Brně, které má ale úplně jinou polohu. Papoušek ale myslel na Prahu a asi by mi neodpustil, kdyby tam nefigurovala. Bydlel celý život na malé straně a situoval děj mezi Hradčanské náměstí, zámecké schody, Karlův most, Kampu, nábřeží …, Brno nemá řeku a nad ní galerii. Složité bylo udělat ty scenáristické úpravy, protože film nepracuje s žádnými velkými zvraty, překvapením, dramatickými motivy. Jde opravdu o jemnou práci. A pak ještě takový film zafinancovat, to jsme se také zapotili.
Herečka Denisa Nesvačilová, známá spíše ze seriálů, ve filmu ztvárnila hlavní roli. Byla jasnou volbou, když jste byl producentem filmu Jak básníci čekají na zázrak, kde hrála a zda před artistickými scénkami musela na lekce gymnastiky?
Denisu Nesvačilovou jsem potkal na Básnících poprvé a zrovna jsem uvažoval o obsazení filmu Miluji Tě modře. Byla energická, krásná, spontánní…, tak jsem ji pozval na Casting. Jenže distributor i televize by raději viděli již osvědčenou herečku v hlavní roli a já chtěl hned dva méně známé herce do hlavních rolí. To byl oříšek, protože diváci skutečně lákají často do kin osvědčené herecké tváře.
Denisa kdysi dělala gymnastiku a byla velice šikovná, pak ale ze zdravotních důvodů musela přestat. Samozřejmě absolvovala několik tréninků s Rostou Novákem, principálem La Putiky, a kdyby to nezvládla, řekl by to. Denisa je mimořádně pohybově disponovaná. Ostatně pro obsazení Igora Rostou Novákem také hrálo to, že dokáže na soše udělat stojku, že dokáže Denisu v té výšce u stropu při artistickém čísle udržet.
Tuhla jsem při scénce, kdy herec Václav Jílek je terčem Rostislava Nováka, který okolo něj vrhá nože. Zajímalo by mě jakou reakci měl, když se dozvěděl že bude jeho osud v rukou někoho jiného. Neměl tendenci Vám scénku rozmluvit a jak dlouho se scénka trénovala?
Vašek Jílek byl naprosto úžasný. Věděl, že počítám s tím, že Denisa bude létat v pěti metrech nad zemí. A tak jsem mu řekl, že mám pro něj skvělou zprávu : že bych chtěl dubleta pro tu scénu s noži. Vašek ani nemrkl brvou. Určitě měl strach, ale nedal to na sobě znát a řekl, že to udělá. Měl jsem zkušenost z pohádky Peklo s princeznou, kterou jsem režíroval. Tam se nabídli zbrojíři, že si jeden dá jablko na hlavu a druhý se samostřílem trefí pět, deset centimetrů vedle jeho hlavy. Jak řekli, tak udělali, ale když jsem viděl, jakou rychlostí a silou letí ten šíp, jak se zabodl těsně vedle tváře a že může klidně zabít, na místě jsem vymyslel, že voják, který to sleduje, omdlí. To byl i můj pocit. Teprve jsem si uvědomil, jak nebezpečnou věc jsme udělali. Na druhou stranu, jak jsou ti kluci dokonalý, když se opravdu trefí tam, kam řeknou. Jenže tady šlo o hlavního herce v polovině natáčení a obyčejné zranění by rozsypalo celou realizaci, tak nakonec nastoupil kaskadér. Když po natáčení slezl z kola, hrál všemi odstíny zelené. Mimochodem, nože házel mistr světa v tomto oboru. Přijel ze Švédska a prý házel dokonce na svou těhotnou ženu a posledních 12 let nikdy neminul. Doporučil nám ho Rosta Novák. Je skvělé se potkat s takovými profesionály a je radost s nimi pracovat.
Máte čas na sledovaní nových českých filmů a který z českých filmů byl pro Vás v tvorbě dost zásadní, je vůbec takový?
Ano, snažím se chodit na všechny nové české filmy a mnoho z nich patří mezi mé oblíbené : Hoří, má panenko, Lásky jedné plavovlásky, Intimní osvětlení, Ostře sledované vlaky, Vyšší princip, Valerie a týden divů, Spalovač mrtvol, Neúplné zatmění, Zastihla mě noc…, ale i U pokladny stál, Těžký život dobrodruha. Z poslední doby se mi líbila Učitelka, Teorie tygra, Anděl Páně 2 a přiznám se, že jsem se bavil i u Bezva ženské na krku, ale i Dušan Klein a Lád’a Pecháček mě potěšili šestými básníky.
Baví mě jak artové, příběhově silné filmy s přesahem, tak i zábavné žánry, zejména komedie.
Zažil jste během natáčení něco vtipného, na co budete rád vzpomínat?
Téměř pokaždé jezdím po regionálních premiérách s herci a dalšími tvůrci a třeba jsem tvrdil, že u Miluji Tě modře ani žádné zážitky nemáme, ale nakonec jsme dokázali vyprávět divákům třeba tři čtvrtě hodiny.
Ptala jste se na Jardu Papouška. Ten scénář se původně jmenoval Jedním slovem Tě miluji modře a spoustu lidí říkalo, že je název příliš dlouhý a že nechápou, proč jedním slovem? Marně jsem vysvětloval, že se řekne jedním slovem a přitom je tam těch slov víc, tak že jde o vtip. Dívali se na mě nedůvěřivě, tak jsem svolil, že zjednodušíme název filmu na Miluji Tě modře, aby se to dobře pamatovalo. A pak na natáčení přišel redaktor z Blesku a otázku začal slovy : Natáčíte nyní film Miluji Tě “dobře”…Není snadných názvů. Pro mě byl zážitek natáčet film s tolika výtvarně talentovanými osobnostmi, to byla radost. Asen Šopov je skvělý kameraman, Lucka Uhlíková, Adam Pitra, Martina Hladíková jsou výtvarníci od Boha. Markéta Irglová složila nádhernou hudbu a setkání s takovou bytostí patří mezi skvostné okamžiky, na které člověk vzpomíná celý život. A tak bych mohl pokračovat o hercích, dalších profesích…
Umělec Hans Van Brenkelen se obětoval pro namalování proskočeného obrazu, či jak jste ho oslovili a jaký čeká obraz osud nyní?
My ten obraz museli pro kameru proskočit 2 krát poprvé za krásného počasí v Olomouci, když Igor vybíhá z nádvoří, podruhé na Hradčanském náměstí v Praze, a tam proskakoval výkonný producent Tomáš Rotnágl. Obětavé a tři týdny pak s nateklým kolenem litoval. Vy dobil si tím titulek v závěrečném rollu – rádoby kaskadér, ale byl skutečně obětavý. Bez takových lidí by české filmy vypadaly mnohem hůř než vypadají. A propos, Van Brenkelem – původně jsem oslovil pro tu roli světoznámého scénáristu J.C Carriere, kamaráda Miloše Formana, ale bohužel dost pozdě. Poslal mi mail, kdy se omlouvá, že už má jiné závazky, ale že lituje, protože měl Jaroslava Papouška moc rád a rád by to pro něj udělal. Také zážitek. Ale měli jsme štěstí na Roberta Russela, už si ani jinak našeho Brenkelena neumím představit. Je to vynikající herec, který hned pochopí, jak se k roli postavit.
Dalším známých obrazem ve filmu je Klanění pastýřů od malíře El greca, které mělo v době natáčení zapůjčené olomoucké muzeum, jak v muzeu mezi těmi všemi obrazy pracovalo a zda natáčení v muzeu vzhledem k dílům bylo náročné?
To je pravda, právě vernisáž tohoto slavného obrazu nám trochu zahýbala s termíny. A představte si, že scénář předepisoval modrý obraz a my jsme si úplně náhodou vybrali také obraz El greca, a tak téměř vedle sebe stál vzácný originál s naší reprodukcí. Horší to bylo s největším sálem v Arcidiecézním muzeu. Tam udělali rekonstrukci, nenechali nás natáčet v momentě, kdy byl sál prázdný a instalovali tam prosklené skříně tak, že jsme nemohli natočit jinou scénu setkání Bárty s Brenkelenem, jak jsme si to domluvili. Tak jsme se snažili zaimprovizovat, ale nebyl jsem s tím spokojený a tak jsem scénu raději vystřihl. Takže ano, natáčení v muzeu musí respektovat to, co si přejí oni, takže to někdy bolí, ale scéna setkání v galerii v jiném sálu vypadá skvostně, s tou jsem nadmíru spokojen.
Líbí se mi vystavení obrazů Jaroslava Papouška v pokoji svobodného kunsthistorika , což je pěkné uctění scénáristy a možná i způsob jak si ho oživit ( red.pozn. zemřel v roce 1995).
Ano, chtěl jsem , aby náš hrdina jako by maloval takové obrazy, jaké maloval Jaroslav Papoušek. Když Vladimír Kratina vyfotí Venuši, ta je dílem respektované fotografky Alžběty Jungové, proskočený obraz je od předního českého malíře Baláka, socha Satelit je zase od Čestmíra Sušky. Všichni jsou mezinárodně uznávaný umělci, protože jsem chtěl, že až uvidí film výtvarníci, aby věřili našim postavám, že jsou talentovaní, aby si řekli, že vytvořili krásná díla.
Čí to byl nápad a jak jste získali originály jeho podobizny?
Fandou projektu byla dcera pana Papouška Petra Vločková a její manžel. Zapůjčili nám originály. A jeden obraz dlouhá léta vlastním ..toho Chaplina, a moc si toho cením. Je to taková malá série – Kafka, Cagney, Tichý, Chaplin. A ten Cagney visí třeba v obýváku u Miloše Formana.
Jsme web, který se vedle filmu věnuje také knižním recenzím, a tak se nemohu nezeptat jaké knihy rád čtete, která knižní novinka Vás zaujala, a zda jste někdy přemýšlel o zfilmování některé z nich?
Studoval jsem literaturu a mám docela dlouhý seznam knih, která by zasloužila zfilmovat. Jen jde o ambiciozní látky s přesahem a zatím je nelze z České republiky zafinancovat. Vlastním práva na knihu V. Fischla – Dvorní šašci. Vždy jsem si myslel, že toto bude můj debut a budu dělat takovéto filmy, nikoliv zábavné. Ale vznikly tři scénáře, ale ani jeden není ještě realizovaný. Ten seznam je dlouhý.
Nejčastěji čtu české autory, abych měl přehled, co zfilmovat. Právě čtu Okamžiky štěstí od Patrika Hartla, Týden, týden jsem si koupil melouch od Michaela Viewegha. Předtím jsem dočetl Severně od šedesáté páté od Z. Hanky a v řadě čeká Sarajevská princezna. Mám tu úchylku, že čtu jen knihy, které ještě nebyly zfilmované.
Foto a trailer zdroj Bio Illusion
Nejnovější komentáře