Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Sedmnáctiletý chlapec čelí byrokratickým překážkám, když se snaží přihlásit na plavecké závody ve filmu Nadějné léto, klamně složitém příběhu, který pouze naznačuje pravou podstatu svého vyprávění... ale poskytuje dostatek náznaků, aby si diváci odnesli hluboký význam. Toto objevné drama režiséra Sadafa Foroughiho (Ava 2017) získalo na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech hlavní cenu Křišťálový glóbus.
Soutěž v plavání, o níž je řeč, působí na první pohled jako drobná nepříjemnost pro mladého Omida (Mahdi Gorbani). Má pozvánku na soutěž, ale na registraci v íránském letovisku přijíždí pozdě a s matkou (Leili Rashidi) přijíždí z jejich domova v Teheránu.
Omidův strýc Saadi (Alireza Kamali), který pomáhal vychovávat svého synovce v nepřítomnosti jeho odcizeného otce, je již na soutěži a varuje Omida před komplikacemi. A Kamran (Milad Mirzaei), dočasný ředitel plážového klubu, který za soutěží stojí, rodině oznámí, že pozvánka není dost dobrá a Omid se nebude moci zaregistrovat.
Téměř kafkovské scény zahrnující pokusy o registraci Omida (jehož jméno v překladu znamená titulní „naděje“) jako by připomínaly případ péče o dítě, který je jádrem filmu Asghara Farhadiho Odloučení; přesto se zdá, že sázky jsou tak nízké, že se diváci mohou divit, proč se většina prvního dějství Léta s nadějí tak dlouho věnuje detailnímu popisu Omidových snah o registraci do soutěže.
Dva vnější faktory si všimneme hned: Omidův neviditelný otec hrozí, že pokud chlapec v soutěži nevyhraje, získá zpět svou ženu, a Omidova účast by také odložila jeho povinnou vojenskou službu. Za Omidovým vykázáním ze soutěže a jeho bojem o své místo však stojí i mnohem hlubší důvody, které se pomalu a nenápadně projevují v průběhu Léta s nadějí.
Klíčové pro tyto důvody je Omidovo přátelství s plaveckým instruktorem Manim (Benyamin Peyrovani), který mladému plavci před soutěží pomáhá. Mani tvrdí, že Omid se bude moci tajně zúčastnit závodů na otevřené vodě; Omidovou přirozenou disciplínou je však plavání v hale, a proto musí předem absolvovat náročný trénink.
Nadějné léto sice začíná jako téměř odlehčené zkoumání byrokracie a útlaku mládeže v současném Íránu, ale svým tragickým vyvrcholením se záludně mění v něco úplně jiného.
Je neuvěřitelné, že ústřední téma Léta s nadějí není v průběhu filmu nikdy přímo řešeno, režisér Foroughi místo toho nechává diváky pouze vyvozovat pravou podstatu toho, co se odehrálo. Dvě po sobě jdoucí vrcholná odhalení - zahrnující Maniho manželku (Sanaz Najafi) a místní úřady - se odehrávají bez účasti diváků, tvůrce se místo toho spoléhá na to, že si diváci vyvodí, o čem se mluví.
To může odradit ty, kteří hledají snadné odpovědi, ale Nadějné léto nám poskytuje dostatek souvislostí, abychom mohli vyvodit relevantní závěry. Připomeňme si dvě postavy v kapucích, kterým se Omid na několika místech filmu vyhýbá, a proč tak činí a co může policii prozradit, co ještě neví.
Téměř (ale ne zcela) nejednoznačná rafinovanost Léta s nadějí také odráží film, který se odehrává a natáčí v současném Íránu, kde platí jedny z nejvíce diskriminujících zákonů proti homosexualitě na světě. Diváci si musí události filmu vykládat stejně jako jeho postavy, které mohou dojít ke stejným závěrům, ale nikdy je nesmí vyslovit nahlas.
Film je podpořen krásnou širokoúhlou kamerou Amína Džafarího na pobřeží severního Íránu spolu s vynalézavým rámováním a využitím prázdného prostoru, které připomíná filmy Bressona nebo Bergmana. Nadějné léto je intimní a nakonec hluboký film, který věří, že diváci budou dávat pozor, a odměňuje ty, kteří tak činí.
(4,91 z 5)