„Nadějné léto“ KVIFF recenze: 2022 vítěz festivalu a klamně hluboký příběh

Sedmnáctiletý chla­pec čelí byro­kra­tic­kým pře­káž­kám, když se sna­ží při­hlá­sit na pla­vec­ké závo­dy ve fil­mu Nadějné léto, klam­ně slo­ži­tém pří­bě­hu, kte­rý pou­ze nazna­ču­je pra­vou pod­sta­tu své­ho vyprá­vě­ní... ale posky­tu­je dosta­tek názna­ků, aby si divá­ci odnes­li hlu­bo­ký význam. Toto objev­né dra­ma reži­sé­ra Sadafa Foroughiho (Ava 2017) zís­ka­lo na letoš­ním Mezinárodním fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Karlových Varech hlav­ní cenu Křišťálový gló­bus.

Soutěž v pla­vá­ní, o níž je řeč, půso­bí na prv­ní pohled jako drob­ná nepří­jem­nost pro mla­dé­ho Omida (Mahdi Gorbani). Má pozván­ku na sou­těž, ale na regis­tra­ci v írán­ském leto­vis­ku při­jíž­dí poz­dě a s mat­kou (Leili Rashidi) při­jíž­dí z jejich domo­va v Teheránu.

Omidův strýc Saadi (Alireza Kamali), kte­rý pomá­hal vycho­vá­vat své­ho synov­ce v nepří­tom­nos­ti jeho odci­ze­né­ho otce, je již na sou­tě­ži a varu­je Omida před kom­pli­ka­ce­mi. A Kamran (Milad Mirzaei), dočas­ný ředi­tel plá­žo­vé­ho klu­bu, kte­rý za sou­tě­ží sto­jí, rodi­ně ozná­mí, že pozván­ka není dost dob­rá a Omid se nebu­de moci zare­gis­tro­vat.

Téměř kaf­kov­ské scé­ny zahr­nu­jí­cí poku­sy o regis­tra­ci Omida (jehož jmé­no v pře­kla­du zna­me­ná titul­ní „nadě­je“) jako by při­po­mí­na­ly pří­pad péče o dítě, kte­rý je jádrem fil­mu Asghara Farhadiho Odloučení; přes­to se zdá, že sáz­ky jsou tak níz­ké, že se divá­ci mohou divit, proč se vět­ši­na prv­ní­ho děj­ství Léta s nadě­jí tak dlou­ho věnu­je detail­ní­mu popi­su Omidových snah o regis­tra­ci do sou­tě­že.

Dva vněj­ší fak­to­ry si všim­ne­me hned: Omidův nevi­di­tel­ný otec hro­zí, že pokud chla­pec v sou­tě­ži nevy­hra­je, zís­ká zpět svou ženu, a Omidova účast by také odlo­ži­la jeho povin­nou vojen­skou služ­bu. Za Omidovým vyká­zá­ním ze sou­tě­že a jeho bojem o své mís­to však sto­jí i mno­hem hlub­ší důvo­dy, kte­ré se poma­lu a nená­pad­ně pro­je­vu­jí v prů­bě­hu Léta s nadě­jí.

Klíčové pro tyto důvo­dy je Omidovo přá­tel­ství s pla­vec­kým instruk­to­rem Manim (Benyamin Peyrovani), kte­rý mla­dé­mu plav­ci před sou­tě­ží pomá­há. Mani tvr­dí, že Omid se bude moci taj­ně zúčast­nit závo­dů na ote­vře­né vodě; Omidovou při­ro­ze­nou dis­ci­plí­nou je však pla­vá­ní v hale, a pro­to musí pře­dem absol­vo­vat nároč­ný tré­nink.

Nadějné léto sice začí­ná jako téměř odleh­če­né zkou­má­ní byro­kra­cie a útla­ku mlá­de­že v sou­čas­ném Íránu, ale svým tra­gic­kým vyvr­cho­le­ním se zálud­ně mění v něco úpl­ně jiné­ho.

Je neu­vě­ři­tel­né, že ústřed­ní téma Léta s nadě­jí není v prů­bě­hu fil­mu nikdy pří­mo řeše­no, reži­sér Foroughi mís­to toho nechá­vá divá­ky pou­ze vyvo­zo­vat pra­vou pod­sta­tu toho, co se ode­hrá­lo. Dvě po sobě jdou­cí vrchol­ná odha­le­ní - zahr­nu­jí­cí Maniho man­žel­ku (Sanaz Najafi) a míst­ní úřa­dy - se ode­hrá­va­jí bez účas­ti divá­ků, tvůr­ce se mís­to toho spo­lé­há na to, že si divá­ci vyvo­dí, o čem se mlu­ví.

To může odra­dit ty, kte­ří hle­da­jí snad­né odpo­vě­di, ale Nadějné léto nám posky­tu­je dosta­tek sou­vis­los­tí, abychom moh­li vyvo­dit rele­vant­ní závě­ry. Připomeňme si dvě posta­vy v kapu­cích, kte­rým se Omid na něko­li­ka mís­tech fil­mu vyhý­bá, a proč tak činí a co může poli­cii pro­zra­dit, co ješ­tě neví.

Téměř (ale ne zce­la) nejed­no­znač­ná rafi­no­va­nost Léta s nadě­jí také odrá­ží film, kte­rý se ode­hrá­vá a natá­čí v sou­čas­ném Íránu, kde pla­tí jed­ny z nej­ví­ce dis­kri­mi­nu­jí­cích záko­nů pro­ti homose­xu­a­li­tě na svě­tě. Diváci si musí udá­los­ti fil­mu vyklá­dat stej­ně jako jeho posta­vy, kte­ré mohou dojít ke stej­ným závě­rům, ale nikdy je nesmí vyslo­vit nahlas.

Film je pod­po­řen krás­nou širo­ko­úhlou kame­rou Amína Džafarího na pobře­ží sever­ní­ho Íránu spo­lu s vyna­lé­za­vým rámo­vá­ním a vyu­ži­tím prázd­né­ho pro­sto­ru, kte­ré při­po­mí­ná fil­my Bressona nebo Bergmana. Nadějné léto je intim­ní a nako­nec hlu­bo­ký film, kte­rý věří, že divá­ci budou dávat pozor, a odmě­ňu­je ty, kte­ří tak činí.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový