Nosferatu Roberta Eggerse - Definitivní verze nejznámějšího vampýrského příběhu

(3 hlasů, průměr: 4,33 z 5)

Loading...

Ellen Hutter (Lily-Rose Depp) by byla šťast­ná novo­man­žel­ka, kdy­by ji nepro­ná­sle­do­va­ly děsi­vé noč­ní můry. Její muž Thomas (Nicholas Hoult) navíc musí pra­cov­ně vyces­to­vat do divo­ké východ­ní Evropy, aby zpro­střed­ko­val obchod pro tajem­né­ho hra­bě­te Orloka (Bill Skarsgård). Koho by napadlo, že mezi ces­tou a sny exis­tu­je pří­mé pojít­ko, že se Hutterovi sta­li pěšá­ky ve šlech­ti­co­vě hře, jejímž cílem je roz­ší­řit vlá­du abso­lut­ní­ho zla po celém kon­ti­nen­tu? Navzdory nesku­teč­ným útra­pám, kte­rý­mi Thomas kvů­li setká­ní s Orlokem pro­jde, se mu nako­nec poda­ří vrá­tit se domů. Jeho návrat ale nezna­me­ná vítěz­ství. Ellen poma­lu pod­lé­há šílen­ství a tem­no­ta se smr­tí se roz­ta­hu­jí všu­de kolem. Na stra­ně man­že­lů sto­jí jen výstřed­ní pro­fe­sor Eberhart von Franz (Willem Dafoe), kte­rý ví, jak moc­né­mu nepří­te­li čelí. Bude to na zasta­ve­ní Nosferatu sta­čit?

Nosferatu (= Upír) Friedricha Wilhelma Murnaua z roku 1922 je jed­ním z nej­vý­raz­něj­ších zástup­ců němec­ké­ho expre­si­o­nis­mu, kte­rý vzni­kl jako neau­to­ri­zo­va­ná a neo­fi­ci­ál­ní adap­ta­ce Drákuly Brama Stokera. Producenti nemoh­li zís­kat prá­va na adap­ta­ci Drákuly a roz­hod­li se vytvo­řit své vlast­ní vol­né poje­tí, kte­ré více čer­pa­lo z vam­pýr­ské myto­lo­gie. Nově vytvo­ře­ný Orlok je do jis­té míry opa­kem Drákuly,  je méně gentle­man a více čis­té zlo.

Postavy jako Drákula, Jonathan Harker nebo Renfield se v této ver­zi dočka­li pře­jme­no­vá­ní na Orloka, Thomase Huttera nebo Herr Knocka i pro­to, aby byl sní­mek pří­stup­něj­ší němec­ké­mu pub­li­ku. Podobnost Nosferatu s Drákulou ovšem neu­tek­la pozor­nos­ti dědi­ců Stokera, kte­ří vyhrá­li soud­ní spor. Tehdejší ver­dikt zněl násle­dov­ně - „zni­čit veš­ke­ré kopie Murnauova fil­mu“. Pár kopií přes­to neby­lo zni­če­no, a i pro­to je původ­ní Nosferatu dnes mno­hý­mi vní­mán jako jeden z nej­zá­sad­něj­ších sním­ků horo­ro­vé­ho žán­ru a kine­ma­to­gra­fie obec­ně.

Filmy s vam­pý­ry z dneš­ní­ho pohle­du vzni­ka­jí jako na běží­cím páse. Jen fil­mů o Drákulovi vznik­lo přes 160. Ani Nosferatu nebyl sní­mek, kte­rý se nedo­čkal něja­ké aktu­a­li­za­ce.

• Werner Herzog v roce 1979 rea­li­zo­val sní­mek Nosferatu – Fantom noci, kdy si ovšem pone­chal pou­ze design Murnauova sním­ku. Postavy však ten­to­krát nosí stej­ná jmé­na jako posta­vy v původ­ním pří­bě­hu Brama Stokera.
• V roce 1988 zasa­di­li reži­sé­ři Augusto Caminito a Klaus Kinski pří­běh Nosferatu do Itálie ve sním­ku Upíři v Benátkách.
• V roce 2000 došlo na meta zále­ži­tost Ve stí­nu upí­ra, kte­rá pojed­ná­vá o natá­če­ní původ­ní­ho Nosferatu z roku 1922. Zvrat poté spo­čí­vá v tom, že se herec Max Schreck (před­sta­vi­tel Orloka v původ­ním fil­mu) v podá­ní Willema Dafoea (o kte­rém ješ­tě dnes bude řeč) pro­je­ví jako sku­teč­ný vam­pýr, kte­rý tero­ri­zu­je fil­mo­vý štáb reži­sé­ra Murnaua v podá­ní Johna Malkoviche.

Na nej­no­věj­ší adap­ta­ci Nosferatu ovšem došlo ješ­tě ten­to rok (v čes­kých kinech od 2. 1. 2025). Hraje v ní i zmí­ně­ný Willem Dafoe, sní­mek se natá­čel i v České repub­li­ce a režie se cho­pil uzná­va­ný horo­ro­vý reži­sér sním­ků jako Maják nebo Seveřan – Robert Eggers.

Remake Eggersova Nosferatu byl ozná­men již v čer­ven­ci 2015. Sám reži­sér a sce­náris­ta Eggers ozna­čil Nosferatu za svůj vysně­ný pro­jekt. Realizovat pře­dě­láv­ku jed­no­ho z nej­u­zná­va­něj­ších horo­rů všech dob není jed­no­du­ché. Už od prv­ních minut je ovšem oči­vid­né, že Eggers je výraz­ným uctí­va­čem původ­ní­ho sním­ku i původ­ní­ho pří­bě­hu Stokera. I pro­to se mu daří nemož­né a rea­li­zu­je sní­mek, kte­rý sne­se srov­ná­ní s tím zásad­ním fil­mem, kte­rý byl málem kdy­si kom­plet­ně sma­zán z povrchu zem­ské­ho. Nosferatu je nej­vý­raz­něj­ší vam­pýr­ský sní­mek od Drákuly Francise Forda Coppoly. A po novém roce se jis­tě vypla­tí ho dohnat v sále IMAX.

Novinářská pro­jek­ce sice v sálu IMAX nepro­běh­la, i v kla­sic­kém kinosá­le je ovšem poznat, že se zro­di­la nová horo­ro­vá kla­si­ka a žha­vý adept na horor roku. Nosferatu sku­teč­ně půso­bí jako vysně­ný pro­jekt, kte­rý dostá­vá maxi­mál­ní péči i v těch nejmen­ších detai­lech. Působivá gotic­ká sty­li­za­ce (kte­rá v pod­sta­tě v ničem nee­vo­ku­je vzpo­mí­na­ný němec­ký expre­si­o­nis­mus a pře­dě­láv­ka původ­ní­ho Nosferatu má díky tomu svůj vlast­ní tvar), výteč­ná prá­ce se zvu­kem i stři­hem, mra­zi­vá hud­ba Robina Carolana, oči­vid­né vizu­ál­ní odka­zy k původ­ní­mu Nosferatu a záro­veň pří­tom­nost men­ší (niko­liv zásad­ní) rede­fi­ni­ce kla­sic­ké­ho pří­bě­hu. Eggers je výteč­ným diri­gen­tem sním­ku, kte­rý doká­že být v nejed­nom ohle­du pod­ma­ni­vý a záro­veň z něj výteč­ně mra­zí. Celé nové Nosferatu půso­bí jako sebe­jis­tá fil­ma­ři­na, kte­rá divá­ka chy­tí a jen tak nepus­tí. A po jeho kon­ci se ihned na jazyk vkrá­dá tou­ha ozna­čit nej­no­věj­ší Eggersův film za jeho dosud jas­né mag­num opus.

Eggers jako fil­mař kaž­dým fil­mem zra­je. I ten­to­krát těží z jis­té for­my folk­ló­ru a vyprá­ví dal­ší pří­běh s tra­gic­ký­mi prv­ky. Svou ver­zi zalo­žil na původ­ním sním­ku Murnaua i původ­ní­ho pří­bě­hu Brama Stokera. Pro mno­hé bude nej­spí­še pro­blém, že mno­ho­krát adap­to­va­ný pří­běh Brama Stokera šlo ze všech těch adap­ta­cí nějak pone­chat v pově­do­mí a bylo by tak do jis­té míry snad­no namí­tat, že nej­vět­ší sla­bi­nou Eggersova Nosferatu je fakt, že nemá po pří­bě­ho­vé strán­ce čím pře­kva­pit. Do jis­té míry pou­ži­tel­ný argu­ment všech těch, kte­ří budou chtít na Eggersově novin­ce hle­dat něja­ká nega­ti­va. Pokud totiž něko­mu vylo­že­ně nesed­ne samot­ná Eggersova sty­li­za­ce, moc jiných argu­men­tů na skla­dě vlast­ně nema­jí.

Na dru­hou stra­nu nej­spí­še ovšem divák moc dob­ře ví, do čeho jde v moment, kdy si uvě­do­mí, že jde na Nosferatu Roberta Eggerse. Po vzo­ru King Konga Petera Jacksona je Nosferatu Roberta Eggerse jeho vysně­ný pro­jekt, kte­rý si do vel­ké míry točí hlav­ně pro sebe. Rozhodně to ovšem nezna­me­ná, že by nemohl být pří­stup­ný ostat­ním. Jen musí divá­ci holt odpus­tit, že šlo podob­ný pří­běh ve fil­mo­vém médiu vidět již sto­krát. Nové diva­del­ní zpra­co­vá­ní Romea a Julie či Hamleta nej­spí­še lidé také nena­vště­vu­jí kvů­li tomu, že oče­ká­va­jí zásad­ní zvra­ty ve zná­mých nara­ti­vech těch­to dra­ma­tic­kých pří­bě­hů. Znalost pří­bě­hu sama o sobě nové­mu Nosferatu žád­nou vadu na krá­se v souč­tu nezpů­so­bu­je. Eggersova vize je totiž pořád uni­kát­ní a samot­ný Eggers oprav­du jako vizu­ál­ní vypra­věč svým kaž­dým dal­ším fil­mem jen zra­je.

Eggers uni­kát­ně při­stu­pu­je i k samot­né­mu Orlokovi, kdy je nut­né dodat, že design vam­pý­ra v podá­ní Billa Skarsgårda byl do samot­né­ho uve­de­ní sním­ku držen pod poklič­kou z dob­rých důvo­dů. Překvapí všech­ny, kte­ří oče­ká­va­jí napros­to kopír­ku desig­nu Orloka v podá­ní Maxe Shrecka a samot­ný Skarsgård je v roli téměř k nepo­zná­ní. A to i po strán­ce vokál­ní­ho před­ne­su. Jeho Orlok v divá­ko­vi něco zane­chá.  Eggers ze své­ho Orloka sku­teč­ně doká­že udě­lat obdi­vu­hod­nou enti­tu, ze kte­ré mra­zí už při jaké­ko­liv zmín­ce o ní. A to si při­tom Eggers po vzo­ru kam­pa­ně dává zále­žet s tím, jak moc z Orloka v prů­bě­hu fil­mu uká­že. Ve své plné „krá­se´´ je fas­ci­nu­jí­cí.

Po Pennywiseovi z dvou­díl­né adap­ta­ce romá­nu To si Bill Skarsgård může do živo­to­pi­su při­psat dal­ší půso­bi­vé mon­strum, kdy i ten­to­krát doká­že do jis­té míry nevděč­nou roli napl­nit výraz­něj­ší­mi emo­ce­mi. Jak byl Andy Serkis své­ho času po ztvár­ně­ní Gluma defi­no­ván jako ide­ál­ní vol­ba pro všech­ny ty kom­plex­ní moti­on cap­tu­re role (King Kong, Caesar, již brzy také osel Benjamin ve vlast­ní adap­ta­ci Farmy zví­řat George Orwella...), Bill Skarsgård by se měl začít stá­vat jis­to­tou pro role mon­ster. Orlok je v jeho podá­ní sku­teč­ným ztě­les­ně­ním zla, a jeho nepří­jem­ný design doká­že solid­ně potrá­pit i ty s doce­la sil­ným žalud­kem, kte­ří žijí s poci­tem, že je žád­ná horo­ro­vá posta­va už nikdy nemů­že dostat na kole­na.

Film ovšem není jen o Orlokovi. Nosferatu Roberta Eggers je pře­de­vším herec­kým kon­cer­tem Lily-Rose Depp. Její půso­bi­vý výkon v roli Ellen Hunter zaru­čí, že se ve spo­ji­tos­ti s ní koneč­ně pře­sta­ne mlu­vit o nepo­tis­mu a Depp nebu­de defi­ni­tiv­ně vní­ma­ná už jenom jako dce­ra Johnnyho Deppa. Její Ellen je srd­cem celé­ho sním­ku, Depp má mno­ho pří­le­ži­tos­tí pro­je­vit svůj herec­ký talent a to v růz­ných for­mách. Výkon Depp si roz­hod­ně zaslou­ží všech­no mož­né uzná­ní a rych­lou změ­nu úvah nad nej­pů­so­bi­věj­ší­mi herec­ký­mi výko­ny letoš­ní­ho roku. Především i díky tomu, jak her­ci zvlád­nou ovlá­dat někdy vylo­že­ně tea­trál­ní dia­lo­gy.

Nutno podotknout, že by se celé obsa­ze­ní Eggersovy novin­ky dalo nazvat solid­ním herec­kým ansám­blem. Nicholas Hoult (kte­rý minu­lý rok ztvár­nil Renfielda v titul­ním sním­ku po boku Drákuly Nicolase Cage) letos po Juror #2 před­vá­dí dal­ší půso­bi­vý výkon, Willem Dafoe si jako Albin Eberhart Von Franz (vari­a­ce Abrahama Van Helsinga) kra­de veš­ke­rý pro­stor pro sebe, Ralph Ineson opět zapů­so­bí nejen svým výraz­ným hla­sem, Simon McBurney je napros­to pozo­ru­hod­ným způ­so­bem zapá­le­ný do své­ho Herr Knocka, Emma Corrin si jako nejmé­ně výraz­ný člen ústřed­ní­ho obsa­ze­ní zvlá­dá ode­hrát svo­je a Aaron Taylor-Johnson nako­nec též dosta­ne pro­stor doká­zat, že se jed­ná o jed­no­ho z nej­ta­len­to­va­něj­ších her­ců své gene­ra­ce, při­tom do jis­té míry pořád tak tro­chu nedo­ce­ně­né­ho.

Robert Eggers umí efekt­ně budo­vat horo­ro­vou atmo­sfé­ru a zaří­dit, aby posed­nu­tá Ellen Hunter byla podob­ně děsi­vá jako Orlok v celé své krá­se. Tragický nádech celé­ho pří­bě­hu před­jí­má výteč­ná hud­ba Robina Carolana, výpra­va natá­če­ná v barran­dov­ských ate­li­é­rech (v závě­reč­ných titul­cích je snad­né napo­čí­tat nespo­čet čes­kých jmen a v obsa­ze­ní si povšim­nout ale­spoň dvou výraz­ných čes­kých tvá­ří) zvlá­dá být půso­bi­vá, kdy Eggers doka­zu­je svůj zájem o his­to­ric­kou věro­hod­nost, kte­rá se rozpí­ná celou jeho fil­mo­gra­fií. Eggersovi se ovšem pře­de­vším opět daří udě­lat vam­pýr­ský horor ade­kvát­ně děsi­vý. V zápla­vě všech těch spla­chu­jí­cích laci­ných horo­rů je radost zase vidět mis­trov­ské horo­ro­vé řemes­lo, kte­ré v hla­vě utkví ješ­tě dlou­ho po jeho prv­ním zhléd­nu­tí. A bude si hned žádat o repe­te v IMAXU.

Atmosféra, za kte­rou by zabí­jel neje­den horo­ro­vý záži­tek. Nová inter­pre­ta­ce vše­ho klí­čo­vé­ho, co je tak sil­né na původ­ním pří­bě­hu Brama Stokera a pře­kva­pi­vě i schop­nost se vydat ve sto­pách samot­né­ho Friedricha Wilhelma Murnaua (spous­ty prá­ce se stí­ny). Eggers si přes­to pořád jede svo­je a točí pros­tě film Roberta Eggerse. A jed­ná se o jeden z těch pří­pa­dů, kdy sle­do­vat vysně­né pro­jek­ty uzná­va­ných reži­sé­rů není tak tro­chu trá­pe­ní. Definitivní ver­ze nej­kla­sič­těj­ší­ho vam­pýr­ské­ho pří­bě­hu, kte­rá his­to­rii boha­té­ho počtu adap­ta­cí toho­to pří­bě­hu rozřa­dí na obdo­bí „před a po“. Nosferatu Roberta Eggerse si zaslou­ží divác­kou pozor­nost. A pře­de­vším by všech­ny ty samozva­né horo­ro­vé exper­ty mohl koneč­ně nau­čit, co přes­ně to zna­me­ná spo­je­ní „kva­lit­ní horor“. Především tra­gic­ký nádech se Eggersovi v závě­ru pro­dat daří napros­to výteč­ně. A dojmy z toho­to ulti­mát­ní­ho pře­vy­prá­vě­ní legen­dár­ní­ho pří­bě­hu jenom umoc­ňu­je.

Nosferatu Roberta Eggerse to zřej­mě nebu­de mít u všech divá­ků jed­no­du­ché. Mnoho lidí vidě­lo ale­spoň jed­no zpra­co­vá­ní pří­bě­hu o Drákulovi/Orlokovi a vývoj pří­bě­hu je tak zdán­li­vě nemů­že pře­kva­pit. Vysněný pro­jekt Roberta Eggerse ovšem sto­jí za pozor­nost i díky samot­né vizi toho­to fil­ma­ře, kte­rý posou­vá kva­li­ty svých fil­mů. Označit Eggersovo Nosferatu za nej­lep­ší horor roku jde vlast­ně vel­mi snad­no. Eggers svůj vysně­ný pro­jekt rea­li­zo­val do for­my plné nej­po­ve­de­něj­ších detai­lů, daří se mu vzdát holt kla­si­ce Friedricha Wilhelma Murnaua a při­tom rea­li­zo­vat defi­ni­tiv­ní zpra­co­vá­ní nej­slav­něj­ší­ho vam­pýr­ské­ho pří­bě­hu respek­ti­ve jeho neau­to­ri­zo­va­né adap­ta­ce....

Verdikt: 100 %

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře