Okouzlující i bystrá Parthenope

Photo © Gianni Fiorito / PiperFilm

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Zítra do čes­kých kin vstu­pu­je novin­ka slav­né­ho ital­ské­ho reži­sé­ra Paola Sorrentina. Příběh z pro­slu­ně­né Neapole zaujme jak svým netra­dič­ním pří­bě­hem, tak půso­bi­vou kame­rou a skvě­lý­mi herec­ký­mi výko­ny.

Paolo Sorrentino je ve svě­tě evrop­ské­ho fil­mu zná­mé jmé­no. Již od jeho prvo­tin jsou jeho díla pra­vi­del­ně uvá­dě­na na před­ních svě­to­vých fes­ti­va­lech jako jsou Cannes nebo Benátky. Z Cannes nemá pří­mo Zlatou pal­mu, ale je drži­te­lem hned něko­li­ka ved­lej­ších oce­ně­ní, za své fil­my byl opa­ko­va­ně oce­něn Evropskou fil­mo­vou aka­de­mií a co je nej­dů­le­ži­těj­ší - za film Velká nád­he­ra zís­kal Oscara pro nej­lep­ší cizo­ja­zyč­ný film. Jeho díla se vyzna­ču­jí oso­bi­tou poe­ti­kou, kte­rá z čás­ti nava­zu­je na ital­ské kla­si­ky jako je Fellini nebo Antonioni a kte­rá čas­to před­klá­da­jí kri­tic­ký pohled na spo­leč­nost v kom­bi­na­ci s vizu­ál­ně půso­bi­vým zpra­co­vá­ním. A u jeho novin­ky to není jinak.

Jméno Parthenope v názvu fil­mu není náho­da. Zásadní je totiž pro děj fil­mu měs­to Neapol, se kte­rým je toto jmé­no vel­mi spja­to. Podle legend byla Parthenope siré­na, kte­rá si vza­la život, když se jí nepo­da­ři­lo svést Oddysea, a její tělo pak bylo vypla­ve­no na mís­tě, kde poz­dě­ji vznik­lo měs­to Neapol. A tato sym­bo­li­ka vlast­ně v něčem dost před­zna­me­ná­vá hlav­ní téma fil­mu. Ačkoliv je totiž dost obtíž­né vůbec popsat děj, neboť Sorrentino kaš­le na kla­sic­ké pří­bě­ho­vé oblou­ky a před­klá­dá nám vlast­ně na prv­ní pohled dost nesmy­sl­ný sled scén, téma je jas­né. Ženská krá­sa. Tuto „spo­le­čen­skou ška­tul­ku“ sto­pro­cent­ně napl­ňu­je hlav­ní hrdin­ka fil­mu Parthenope. Je krás­ná a v odha­le­ných šatech se to nebo­jí dávat naje­vo, ale záro­veň je taky vel­mi inte­li­gent­ní. Místo kla­sic­kých hrá­tek s muži, kte­ré bychom asi čeka­li, se ale Parthenope věnu­je spíš stu­diu antro­po­lo­gie a svým neo­by­čej­ně bys­trým úsud­kem zkou­má a komen­tu­je spo­leč­nost oko­lo sebe. Hlavně muže, kte­ří se jí dvo­ří. Sorrentino si tím­to nasta­ve­ním hlav­ní hrdin­ky a ved­lej­ší­mi muž­ský­mi cha­rak­te­ry, kte­ré potká­vá dle mého názo­ru vytvá­ří vel­mi dob­ré pod­mín­ky pro­to, aby mohl divá­kům nasta­vo­vat zrca­dlo a sti­mu­lo­val jejich mysl nejen krá­sou, ale i pod­ně­ty k zamyš­le­ní nad téma­ty femi­nis­mu i smys­lu svě­ta. Pravda, sto­páž pře­sa­hu­jí­cí dvě hodi­ny mi na kon­ci při­šla už tro­chu bez­ob­saž­ná a v něčem je autor dle mého názo­ru až moc popis­ný (kdy­by to na kon­ci nechal více ote­vře­né, bylo by to lep­ší), nicmé­ně skvě­lé herec­ké výko­ny (zejmé­na ten v hlav­ní roli) a krás­né kame­ro­vé kom­po­zi­ce mi to doká­za­ly cel­kem vyna­hra­dit. Ano, lze se bavit, o tom, že to je mož­ná až moc typic­ké a že se v něčem Sorrentino opa­ku­je. Nicméně já si mys­lím, ačko­liv to asi není Sorrentinův nej­lep­ší film, za vylo­že­ně špat­ný bych jej nepo­va­žo­val.

Pokud Vás láká dra­ma o sou­čas­ných téma­tech, kte­ré se ode­hrá­vá v let­ní pro­slu­ně­né Itálii, smě­le se vydej­te do kina. Neočekávejte ale tra­dič­ní jed­no­du­ché vyprá­vě­ní, ale spí­še stu­dii nea­pol­ské spo­leč­nos­ti v prů­bě­hu něko­li­ka let pohle­dem krás­né, ale i inte­li­gent­ní dív­ky.