Zítra do českých kin vstupuje novinka slavného italského režiséra Paola Sorrentina. Příběh z prosluněné Neapole zaujme jak svým netradičním příběhem, tak působivou kamerou a skvělými hereckými výkony.
Paolo Sorrentino je ve světě evropského filmu známé jméno. Již od jeho prvotin jsou jeho díla pravidelně uváděna na předních světových festivalech jako jsou Cannes nebo Benátky. Z Cannes nemá přímo Zlatou palmu, ale je držitelem hned několika vedlejších ocenění, za své filmy byl opakovaně oceněn Evropskou filmovou akademií a co je nejdůležitější - za film Velká nádhera získal Oscara pro nejlepší cizojazyčný film. Jeho díla se vyznačují osobitou poetikou, která z části navazuje na italské klasiky jako je Fellini nebo Antonioni a která často předkládají kritický pohled na společnost v kombinaci s vizuálně působivým zpracováním. A u jeho novinky to není jinak.
Jméno Parthenope v názvu filmu není náhoda. Zásadní je totiž pro děj filmu město Neapol, se kterým je toto jméno velmi spjato. Podle legend byla Parthenope siréna, která si vzala život, když se jí nepodařilo svést Oddysea, a její tělo pak bylo vyplaveno na místě, kde později vzniklo město Neapol. A tato symbolika vlastně v něčem dost předznamenává hlavní téma filmu. Ačkoliv je totiž dost obtížné vůbec popsat děj, neboť Sorrentino kašle na klasické příběhové oblouky a předkládá nám vlastně na první pohled dost nesmyslný sled scén, téma je jasné. Ženská krása. Tuto „společenskou škatulku“ stoprocentně naplňuje hlavní hrdinka filmu Parthenope. Je krásná a v odhalených šatech se to nebojí dávat najevo, ale zároveň je taky velmi inteligentní. Místo klasických hrátek s muži, které bychom asi čekali, se ale Parthenope věnuje spíš studiu antropologie a svým neobyčejně bystrým úsudkem zkoumá a komentuje společnost okolo sebe. Hlavně muže, kteří se jí dvoří. Sorrentino si tímto nastavením hlavní hrdinky a vedlejšími mužskými charaktery, které potkává dle mého názoru vytváří velmi dobré podmínky proto, aby mohl divákům nastavovat zrcadlo a stimuloval jejich mysl nejen krásou, ale i podněty k zamyšlení nad tématy feminismu i smyslu světa. Pravda, stopáž přesahující dvě hodiny mi na konci přišla už trochu bezobsažná a v něčem je autor dle mého názoru až moc popisný (kdyby to na konci nechal více otevřené, bylo by to lepší), nicméně skvělé herecké výkony (zejména ten v hlavní roli) a krásné kamerové kompozice mi to dokázaly celkem vynahradit. Ano, lze se bavit, o tom, že to je možná až moc typické a že se v něčem Sorrentino opakuje. Nicméně já si myslím, ačkoliv to asi není Sorrentinův nejlepší film, za vyloženě špatný bych jej nepovažoval.
Pokud Vás láká drama o současných tématech, které se odehrává v letní prosluněné Itálii, směle se vydejte do kina. Neočekávejte ale tradiční jednoduché vyprávění, ale spíše studii neapolské společnosti v průběhu několika let pohledem krásné, ale i inteligentní dívky.
