Trochu příběh po 11. září 2011 z New Yorku, trochu z obyčejného života, trochu z bohatých vrstev, trochu z těch chudých – asi tak, jak jen dokáže život odvát dál od rodné jabloně jablíčka čtyř sourozenců Plumbových. Když pocházíte z bohatého hnízda, ještě neznamená, že v bavlnce budete celý další život. Někoho to semele právě tak, jak to většinou bývá… a jiní zase budou žít naprosto prosté životy s všedními finančními starostmi. A pak do hry vejde finanční polštář ze svěřeneckého fondu. Každý ze sourozenců ho má nač použít, kdo by neměl, všichni už načali, nebo se blíží ke střednímu věku, děti na vysoké, potřeba vyřešit minulé vztahy, když tu jeden z nich hned v první kapitole udělá takový průšvih – ze kterého ho může vysekat jen celá částka.
Skvělý námět!
A tak chvílemi budete sedět u kulatého stolu s matkou, která s penězi naložila po svém, a budete možná ve svém nitru soudit ji, ale také chápat ty, kdož sedí na druhé straně. V drtivé většině se však do této knihy můžete ponořit s plným nadšením, protože obsahuje přesně to, co správný, čtivý román má mít – švih, do hloubky propracované postavy, které jsou tak specifické, že nehrozí, že se vám budou v průběhu čtení plést. Přechody mezi jednotlivými postavami i jejich vlastní vzpomínky do minulosti jsou oživujícím faktorem, jež vás nutí knihu za každou cenu dočíst.
Možná ale ne proto, abyste se dozvěděli, jak to všechno dopadne, ale z touhy s těmi lidmi zůstat co nejdéle. Snad na každém z nich je něco, s čím se můžete ztotožnit. Všichni jsou z jedné rodiny, ale svým způsobem každý žije úplně jiným stylem života – snad i to je důvod, proč se nestýkají a proč v této podivně napnuté době spojují svoje síly s ostýchavostí, která je vlastní jen několikaleté nekomunikaci.
Popis reálií je tím Polštářem!
Miluju to, co knihu dělá knihou, to, co dělá příběh hebkým a vláčným a dobře stravitelným. Popisy reálií. Domů, prostředí, lidí, atmosféry v místnosti nebo počasí. Drobné zmínky o tom, že prší a za okny je slota. Vyjeté koleje ve sněhu… Hořící krb a měkké světlo. Tady toho všeho je právě taková dávka, abyste vždy knihu zavírali s úsměvem a pocitem, že o to víc se do příběhu chcete vrátit, jen co si odběhnete například uvařit kávu nebo čaj. Je to ten měkký polštářek pod čtenářovu duši natěšenou na příběh, který mistrně spojuje několik dějových linií, ale neodbíhá a hebce je potom stáčí ke konci do jedné, snad velmi konejšivé, dojemné a velmi dobře uvěřitelné.
Ne, nečekejte limonádové happyendy, ale takové happyendy, jaké dělá sám život.
Velmi často se možná zastavíte, abyste si u sem tam vyslovené moudré věty rekapitulovali i svůj vlastní život.
Ukázka:
Přistoupil blíž. „Říkala jsi žádný sex. Tohle pravidlo samozřejmě respektuju.“ Upřeně se na ni zahleděl. Věděl, že jde o čistě tělesnou touhu (neměl to už dvanáct týdnů, protože těch pár epizodek s asistentkou v posilovně léčebny se nedalo počítat), ale zároveň si vybavoval, jak tuhle část kdysi zbožňoval, to pronikání přes její naježený zevnějšek, pod nímž se následně otevřela jako rozloupnutá ústřice. Už téměř zapomněl, jaké uspokojení mu dokázal přinést pohled na to, jak její zatvrzelost nepatrně povolila a ona kratičce zalapala po dechu. Jaký úžasný pocit mu dokázalo přinést vítězství. Hasič ať se jde bodnout…
… Tak proč tady není když byl tak úžasný?“
„Nejspíš proto, že ho manželka ještě nevyhodila z bytu.“
„Jistě,“ přikývl Leo. Tohle si zasloužil.
O autorce:
Cynthia D´Aprix Sweeneyová je americká novinářka a scénáristka. Kritikou i čtenáři nadšeně přijatý román Polštář je její prvotina. Žije s manželem a dětmi v Los Angeles.
Vydalo nakladatelství Argo, 2017, www.argo.cz
Nejnovější komentáře