Průřez filmovým hnusem (příjemným i nepříjemným) Krev, výkaly, uťaté končetiny atd. atd.

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Brutalita na plát­ně byla, je, a jak už to tak vypa­dá, změ­nit by se to nemě­lo ani v letech násle­du­jí­cích. Mladší gene­ra­ce poo­křá­va­jí, věko­vá hra­ni­ce „vše­ho mož­né­ho“ se stá­le sni­žu­je a i poža­dav­ky na zasko­če­ní divá­ka fil­mo­vou nechut­nos­tí rapid­ně vzrůs­ta­jí. To, co děla­lo „dob­ře“ naše­mu žalud­ku před dese­ti lety, může dneš­ní mlá­dež jen roze­smát, v hor­ším pří­pa­dě inspi­ro­vat (bohu­žel). Tážu se tedy, kde je pomy­sl­ná hra­ni­ce? Kam až může fil­mo­vý tvůr­ce zajít, aby jeho dílo pat­řič­ně šoko­va­lo veřej­nost a záro­veň nesklouz­lo do pro­pas­ti dras­tic­ké­ho kýče?

Tato otáz­ka je sama o sobě hod­na samo­stat­né úva­hy, nicmé­ně od toho tu nejsme (nebo ale­spoň mé zámě­ry jsou zce­la odliš­né­ho rázu). V sou­vis­los­ti s napsá­ním člán­ku o sním­ku Americké psy­cho, kte­rý už je - prav­da - troš­ku postar­ší­ho data vydá­ní, mě napadlo, že by neby­lo od věci, kdy­bychom si při­po­mně­li ale­spoň malý zlo­mek z toho nej­bru­tál­něj­ší­ho, co na nás fil­ma­ři vychr­li­li v letech nedáv­no minu­lých.

Slabší pova­hy, nechť si při­pra­ví sáček, a ti dru­zí, čtě­te v pokli­du dál. Na výběr máte z pěti kous­ků „kon­zum­ní­ho masa“.

1. Sedm (1995)

Ať už si říká, kdo chce, co chce, pořa­do­vé čís­lo jed­na si pod­le mého názo­ru zaslou­ží psy­cho­thriller s názvem Sedm. Film, jenž ze vše­ho nej­ví­ce při­po­mí­ná nejde­pre­siv­něj­ší noč­ní můru, neztra­til své „oso­bi­té kouz­lo“ ani po deví­ti letech a desít­kách sním­ků, kte­ré se jej sna­ži­ly napo­do­bit a v rafi­no­va­nos­ti vykres­le­ných vražd i před­čit. Sedm je hod­ně zvlášt­ní detek­tiv­kou, a máte-li otr­lej­ší nátu­ru, nemě­lo by vám nic brá­nit v jejím úspěš­ném strá­ve­ní. Snímek, kte­rý se dosti vel­kým polo­mě­rem vyhý­bá holly­wo­od­ským stan­dar­dům (aty­pic­ká kame­ra, depre­siv­ní atmo­sfé­ra, vyvo­la­ná nesmír­ně stís­ně­ným pro­stře­dím ame­ric­ké­ho vel­ko­měs­ta, či konec vyrá­že­jí­cí dech), se stal kul­tov­ní necen­zu­ro­va­ným pří­stu­pem reži­sé­ra k zpra­co­vá­va­né­mu mate­ri­á­lu. Divák se tak doslo­va oci­tá v kůži obou hlav­ních hrdi­nů (v podá­ní Brada Pitta a Morgana Freemana) a pro­ží­vá vět­ši­nu udá­los­tí jako by z jejich pohle­du.

Stále nechá­pe­te? Dobrá… Představte si vel­ký ige­li­to­vý pytel. Ale ne leda­ja­ký ige­li­to­vý pytel. Pytel se sku­teč­ně zvět­še­ným žalud­kem nezná­mé obě­ti. Každý jiný film nato­če­ný před Sedmičkou by se sna­žil navo­dit zdě­še­ní pomo­cí zkrou­ce­ných a kamen­ných tvá­ří zúčast­ně­ných lidí a samot­ný čin vra­ha by divá­ko­vi při­blí­žil jen pro­střed­nic­tvím rych­lých stři­hů. Počin Davida Finchera si krá­čí svou vlast­ní ces­tou a řídí se zají­ma­vým pra­vi­dlem. Pravidlem „nač sle­do­vat ksich­ty hrdi­nů, když můžu detail­ně stu­do­vat vyku­cha­né tělo“.

2. Hannibal (2001)

Popravdě řeče­no… Hannibal nepat­ří v rám­ci pokra­čo­vá­ní k bůhví­jak kva­lit­ním dílům. Za svým star­ším brat­říč­kem (Mlčení jeh­ňá­tek) pokul­há­vá snad ve všech aspek­tech, při­čemž za nej­vět­ší ztrá­tu se dá pova­žo­vat napros­té opo­mně­ní inte­li­gent­ních dia­lo­gů mezi Dr. Lecterem a agent­kou Starlingovou. Tvůrci, vědo­mi si toho, že nemo­hou nato­čit lep­ší film, vystar­to­va­li na divá­ka s chytrou tak­ti­kou. Celou záplet­ku pro­špi­ko­va­li těmi nej­vět­ší­mi nechut­nost­mi a zřej­mě nej­ví­ce si dali zále­žet na samot­ném finá­le, kte­ré by se moh­lo klid­ně jme­no­vat „My rádi jíme lid­ský moze­ček“.

A tam, kde nedo­sta­ču­jí vyvr­že­ná stře­va či vep­ří­ci roch­ní­cí se v lid­ských ostat­cích, úřa­du­je posta­va „věč­né­ho zápo­rá­ka“ Garyho Oldmana. Milionář Mason Verger, kte­rý má rád „sádlo-máslo“ a jehož tvář je zohyzdě­na lido­žra­vým géni­em k nepo­zná­ní, musí podráž­dit i toho, kdo má žalu­dek sta­vě­ný na nej­vět­ší zátěž.

Konzumujete-li však běž­ně uher­ský salám či jiný mas­ný výro­bek v kom­bi­na­ci s kra­vím mlé­kem a při­tom se do dese­ti minut nepo­se­re­te, pak může­te být v kli­du a nepo­pí­rám, že to u vás Hannibal pro­hra­je na celé čáře.

3. Pláž (2000)

Asi se táže­te, proč na tře­tí mís­to dosa­zu­ji zrov­na Pláž, a já se vám ani nedi­vím. Film Dannyho Boylea není pře­ci jen pri­már­ně sta­vě­ný pro pro­vo­ka­ci nási­lím, nicmé­ně… zavzpomínáme-li troš­ku hlou­bě­ji, ihned se nám vyba­ví dvě, mož­ná tři scé­ny, kte­ré nás při pozo­ro­vá­ní toho­to sním­ku moh­ly nad­zved­nout ze seda­dla (popř. židle či křes­la).

Dané pasá­že jsou totiž pří­klad­nou ukáz­kou toho, co všech­no může násle­do­vat, když člo­věk nedo­dr­ží varo­vá­ní. A teď nemám na mys­li mamin­či­na kázá­ní „buď hod­ný, nebo nedo­sta­neš lízát­ko“, jako spí­še kou­pá­ní ve vodě, kde občas zaví­ta­jí akté­ři Spielbergových Čelistí. Když totiž máte pech, může se vám klid­ně stát, že nena­sa­dí­te dosta­teč­ně rych­lé krau­lo­vé tem­po, žra­lok vás doho­ní a uhryz­ne vám půl­ku těla, v lep­ším pří­pa­dě jen něja­kou tu kon­če­ti­nu. A přihodí-li se vám tohle na „nee­xis­tu­jí­cím“ ost­ro­vě jmé­nem Ráj, kde žije sku­pi­na „civi­li­za­cí znudě­ných“ lidí, není vylou­če­no, že bude­te jakož­to odpu­di­vá havěť vyká­zá­na mimo komu­ni­tu a odká­zá­na na nerov­ný sou­boj s dotěr­ně para­zi­tu­jí­cím hmy­zem v neda­le­ko zří­ze­ném sta­nu.

4. Klub srá­čů (2000)

V pří­pa­dě fil­mů jako Klub srá­čů je tře­ba dbát zvý­še­né opa­tr­nos­ti. A jedná-li se navíc o výplod brit­ské pro­duk­ce, pla­tí výše uve­de­né varo­vá­ní dvoj­ná­sob. Asi nemu­sím zdů­raz­ňo­vat, proč v této téma­ti­ce zmi­ňu­ji zrov­na Klub srá­čů… Na mís­tě je spí­še otáz­ka, proč tato „kome­die“ obsa­di­la v mém osob­ním žeb­říč­ku „top five“ až čtvr­té mís­to. Klub sra­ček je totiž žánro­vě dosti vytří­be­ným titu­lem, kte­rý nemů­že oslo­vit inte­lek­tu­á­la a už vůbec ne nor­mál­ní­ho člo­vě­ka.

Hlavními hrdi­ny toho­to skvos­tu jsou dva dospí­va­jí­cí (a odpor­ní) přá­te­lé, kte­ří si potře­bu­jí nut­ně vrz­nout, a pro­to vyrá­že­jí spo­leč­ně s rodi­či na Ibizu, pro­to­že tam uspě­je kaž­dý. Divák sle­du­je prak­tic­ky celý film jeden hnus za dru­hým a z vlast­ní nebla­hé zku­še­nos­ti mohu potvr­dit, že jest­li jsem se za celou jeho dél­ku zasmál dva­krát, tak hod­ně, ale oprav­du hod­ně pře­há­ním. Britský expe­ri­ment je totiž určen pře­de­vším pro mla­dé. Je ovšem zvlášt­ní, s jakým úspě­chem se sní­mek setkal u veřej­nos­ti (někde jsem se doče­tl, že je Klub srá­čů jed­nou z nej­ú­spěš­něj­ších ost­rov­ních kome­dií!!!). Přitom u fil­mu, kde se poly­ka­jí plo­vou­cí hov­na, tla­čí beďa­ry, neu­stá­le sta­ví stan a zpí­vá ducha­pl­ná pís­nič­ka „Já bych š***l, až bych pukal“, bych to čekal ze vše­ho nejmé­ně.

5. Smrt jí slu­ší (1992)

Černou kome­dii reži­sé­ra Roberta Zemeckise neza­řa­zu­ji do této kate­go­rii pro­to, že by byly prv­ky v ní obsa­že­né až tak nechut­né, ale snad pro­to, aby neby­lo zapo­me­nu­to na to, že i zdán­li­vě nepří­jem­né může být za jis­tých okol­nos­tí, daných vhod­ným podá­ním a zleh­ču­jí­cí atmo­sfé­rou, vtip­né a tref­né. Smrt jí slu­ší pat­ří ve svém žán­ru k tomu nej­lep­ší­mu, co bylo dopo­sud nato­če­no. Velkou záslu­hu na tom­to výsled­ku má jed­nak skvě­lý scé­nář, ale také výbor­né herec­ké obsa­ze­ní, kte­ré­mu vévo­dí Meryl Streepová a Goldie Hawnová v čele s Brucem Willisem.

Celý film při­tom bazí­ru­je na jed­no­du­ché myš­len­ce trva­lé­ho sou­ži­tí stár­nou­cí­ho páru, kdy ten jeden je plas­tic­ký chi­rurg a ta dru­há oběť obe­zi­ty a sil­né­ho prou­du vrá­sek. V pří­bě­hu je obsa­že­no snad vše, s čím se může běž­né man­žel­ství setkat (:-)) - ať už je to nevě­ra, lež či lek­tvar nabí­ze­jí­cí mlá­dí, krá­su a pře­de­vším pak „nesmr­tel­nost“. Jak už bylo jed­nou napsá­no, Smrt jí slu­ší je neje­nom vyni­ka­jí­cí pře­hlíd­kou nejabsurd­něj­ších zra­ně­ní (pře­krou­ce­ná hla­va o sto osm­de­sát stup­ňů či díra v bři­še na rados­ti nepři­da­jí), ale také film s celou řadou neza­po­me­nu­tel­ných hlá­šek a gagů („Už to vsta­lo?“).

Tááák a to je vše. Na jed­nu por­ci toho bylo dost, nemys­lí­te?

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře